Design Cabinet CZ

27.04. 2009

Nový (z)boží! v Moskvě

Designéři na cestách

15. 4. – 18. 4. 2009 / Na počátku letošního roku dorazil do Design Cabinetu CZ email z Českého centra v Moskvě – je zájem představit výstavu studentského design Nový (z)boží! na veletrhu Design a reklama. Zaradovali jsme se, Moskva zněla velmi exoticky.

Odcestovali jsme v sestavě Lenka Žižková, Pavel Griz (architekt, absolvent VŠUP) a Roman Vrtiška (nositel Národní ceny za studentský design 2008, absolvent VŠUP) a čekali se vzrušujícím chvěním, co nás na východě Evropy čeká.

Centralnyj dom chudožnika, kde výstava probíhala, a kde sídlí také moderní sbírky Treťjakové galerie, je velká a rozlehlá betonová stavba ze sedmdesátých let stojící na břehu řeky Moskvy. Nedaleko na ní se tyčí monstrózní socha Petra Velikého, což prý měl být původně dar Americe k jejímu objevení Kryštofem Kolumbem. V tomto betonovém kvádru slouží část k pořádání veletrhů, výstav, přednášek, sympózií filmových přehlídek apod., protože kromě nekonečně velkých sálů je zde také kino, kde se v době naší výstavy promítaly české filmy. V budově je také hodně různých galerií a obchodů s uměním. Obrazy všech typů a kvality se prodávají ostatně všude (nejen v okolí Centrálního domu chudožnika, ale také v podchodech, na nábřežích, náměstích, chodnících...).

Zaskočilo nás, kolik lidí zde na podobné výstavy a veletrhy chodí - od rána do večera bylo plno. Pořadatelé nám vyčlenili výsostný prostor, kolem něhož museli všichni návštěvníci kterékoliv z požádaných akcí projít. A neprošli bez povšimnutí. Všichni měli nutkání se exponátů dotýkat, a nic nepomohly výstražné cedulky se zákazem „Požalujsta, netrógať rukami!“, které pořadatelé promptně vytiskli hned první den výstavy. Stejně jako v jiných zemích chodili na výstavu ve všední dny odborníci, zatímco o víkendu laická, nicméně hodně zvídavá veřejnost.

V Praze i ve Stockholmu jsme instalovali exponáty v duchu názvu výstavy na barevných plastových přenoskách, které nám zapůjčila firma SSI Schäfer.V Moskvě se tato transakce nepodařila, proto jsme byli velmi rádi, když nám sponzorsky darovala lepenkové krabice firma Model Obaly z Opavy. Krabice nám nakonec posloužily i jako naše kancelář (vyskládali jsme z nich stoly, úložné prostory, vyřešili skladování).

Moskvané mají zřejmě podobné akce velmi rádi bez ohledu na pohlaví, věk, zaměstnání, profesi, výši platu apod. V přívalových vlnách zaplňovali náš vyhrazený prostor a snažili se přijít do osobního kontaktu s každým exponátem. Pobíhali jsme po ploše a vysvětlovali dokolečka, že jde o práce studentské a nikoliv prodejné výrobky.

Pořadatelé měli takový strach, aby se nic neztratilo nebo nerozbilo, že nás prosili, abychom vše raději přilepili, což samozřejmě nešlo, nebo obalili, což taky nešlo. Vzájemně jsme si výstavu ráno a večer předávali a kontrolovali každičký exponát, takže již druhý den znaly obě stany důvěrně každý detail výstavy i její části. Na noc jsme sokly sráželi k sobě do nedobytného ostrova, který jsme pokrývali velkou plastovou fólií, jakou používají malíři pokojů na podlahy. Přes veškerou ochranu a opateru byla hned první den rozbita váza Šárky Schmelzerové z ústecké Fakulty umění a designu. A v den druhý někdo ukradl /nevrátil blok s písmem Peryphery Žanety Drgové.

Protože jsme nesměli nijak poškodit sloupy, jak jsme později zjistili obložené travertinem, vymysleli ještě v Praze Vláďa Žák s Romanem Vrtiškou složitý systém ukotvení plakátů a do prostoru zavěšených kartónových krabic. Systém výstavu přežil a podle toho, s jakým zájmem sledovali pořadatelé pracovní postupy Romana a Pavla zavěšených na pojízdné plošině, bude tento systém jistě uplatněn i na jiných výstavách.

Moskevští návštěvníci naší výstavy byli fascinováni modely. Krásné designérky, studentky i jiné dívky a ženy se u nich fotografovaly, s exponáty vytvářely různé kompozice, obličeje stavěly do průhledů s modely, špulily rty k polibku například k lampě Ondřeje Václavíka, a to autora neviděly! Samozřejmě se zde, stejně jako ve Švédsku, dožadovali většinou koupě skla a porcelánu.

Přednáška

V páteční poledne jsem měla hodinovou přednášku o mladém českém designu. Moji připravenou pražskou verzi jsme podle nově nabytých poznatků předělali a Roman připravil i jinou formu prezentace. Poslední úpravy probíhaly ve tři hodiny ráno.

Domnívala jsem se, že na přednášku dorazí minimum zájemců, ale sál byl obsazen do posledního místa a další lidé ještě stáli. Zaskočena jsem nebyla jen já, ale i pořadatelé. V sále by nebylo slyšet ani padající špendlík, lidé skutečně poslouchali obsah sdělení a na konci mi přišli někteří poděkovat. No, snad si mladé a designuchtivé publikum zapamatuje, že ve střední Evropě leží Česko se školami designu a nadanými lidmi. Potlesk byl veliký. Bylo ho příjemné slyšet.

Překladatelka moskevského Českého centra Máša skvěle překládala a navíc se na to předem perfektně připravila. Vzala si poznámky se jmény a protože je to skutečná profesionálka, našla si navíc všechny autory v encyklopediích a na webu.

Co nás ale zaskočilo, byla nechuť Moskvanů mluvit jiným jazykem než ruštinou nebo se alespoň snažit cizince pochopit. U starší generace to lze pochopit, nepochopitelné to bylo u mladých a vzdělaných lidí. Někteří byli až agresivní, proč nemluvíme všichni rusky. Já jsem se o to sice snažila, ale je fakt, že ruštinu jsem naposledy použila asi před třiceti léty, takže dokonalá věru nebyla.

Moskva, Moskvanky, jídlo a pití

Fotografovali jsme vše a Roman i každý detail.

Mimochodem, naše trojčlenná sestava zaznamenala, že Moskvanky jsou moc hezké, štíhlé, udržované, rády se dobře oblékají a všechny chodí na vysokých, většinou jehličkových podpatcích, ačkoliv stav chodníků a vozovek není nejlepší.

Měli jsme v plánu každý den vidět nějaký kousek třináctimilionové Moskvy, ale vůbec se nám nedařilo vyšetřit si na to čas. Předávání, posunování, balení a přetahování podstavců zabralo vždy tolik času a energie, že nám už moc sil na další akce nezbývalo. Moskva je skutečné velká, a ačkoliv jezdí metro v krátkých intervalech, přemisťování trvá poměrně dlouho. Naše noční pěší pochody představovaly dvanáct až patnáct kilometrů, takže jsme sotva pletli nohama.

Také naše představy, jak budeme zkoušet místní speciality, vzaly za své a končily často v Českém domě, kde v restauraci výborně vařili česká jídla. V počátku jsme zkusili „ověřené“ KFC, protože bylo v dosahu půlhodinové pěší chůze od Centrálního domu chudožnika. Tvrdit však v Moskvě, že jde o fast food je velký eufemismus (vše trvalo hodně dlouho) a neměli jsme ani štěstí na slečnu, která nás obsluhovala. Zřejmě se špatně vyspala (náš nemístný výběr všelikých salátů ji spíše obtěžoval, protože musela dojít asi čtyři metry „až“ do kuchyně). Navíc byly kuřecí kousky hodně mastné. Ještě, že nám České centrum poskytlo dobré sponzorské pivo Bernard a že jsme si mohli alespoň snídaně dělat v českém vybaveném bytě.

Podle předpovědi měla být v Moskvě zima (přivítalo nás však sluníčko). Po dvou dnech se obloha zatáhla a začalo sněžit. Teklo nám do bot, a to doslova. Další den ozářilo sluníčko Moskvu opět, ale než jsme se stačili zaradovat a vychutnat si ho, obloha se zase zatáhla, fučel ledový vítr, začalo pršet, lít a střídavě sněžit. Byli jsme totálně promrzlí.

Expo-Park

Pořadatelé veletrhu byli velmi vstřícní a snažili se nám ve všech ohledech pomáhat. Manažerky Julia Michajlová a Nasťa Elisejevová nám radily, kde co obstarat, protáhly Pavla a Romana do Treťjakovské galerie a Nasťa neváhala „prohledat“ moskevská hračkářství, aby sehnala Pavlovu synovi Adamovi model ruského automobilu, který mu neprozřetelně před odjezdem slíbil. A než by nám složitě vysvětlovali, kde najdeme, a jak se například dostaneme do místní intelektuálské a nonkonformní hospůdky Kvartira 44, odvezli nás tam raději houští automobilové dopravy vlastním autem. Stejně bychom ji podle žádného popisu nenašli, protože bychom proti všemu vysvětlování nenašli do ní vchod, který vypadal jako dveře do nějakého omšelého a nepoužívaného sklepa. Julie a Nasťa vyslyšely i moje neskromné přání vidět rádiovou a dnes telekomunikační věž z dvacátých let. Cestou k ní nás vzaly do jednoho slavného moskevského kláštera.

V Moskvě jsme totiž byli během nejvýznamnějších pravoslavných náboženských svátků - velikonoc. Julia, Nasťa a Molina nás vzaly prapodivnými taxíky o půlnoci do pravoslavného chrámu, abychom viděly obřad, jaký o nás neznáme. Byla zima a cvakali jsme zuby, ale stálo to za to. A ty taxíky? Kromě oficiálních si touto službou přivydělává každý, kdo má čtyři kola. Stačí si stoupnout na kraj chodníku a čekat. Jízda je ovšem na vlastní nebezpečí - zvláště jste-li cizinci, kteří se ve městě nevyznají.

Jak nám bylo špatně

Naše potřeba zkoušet místní speciality končila samozřejmě tím, že jsme měli různé střevní potíže. Roman kupodivu přežil vše bez úhony, ačkoliv se živil všelikými sušenými mořskými příšerami, řasami, slanečky a nakládanými rybami. Pavel jedl velmi zdravě, ale zkolaboval na ruské vodce, která ho zahnala do apatie a mlynářské bělosti. Já jsem sice vodku přežila, dostaly mne vsak palačinky s mletým hovězím masem a játry. Záhy jsem zezelenala, pila jen vodu a zdržovala se výhradně v blízkosti WC.

České centrum Moskva

Ředitelka ČC Moskva PhDr. Vlasta Smoláková, CSc. je energická žena k neutahání. Byla všude, vždy s dobrou náladou a plná dalších nápadů. Vše bylo naplánováno, zapsáno, realizováno. Také její kolegyně nám pomáhaly, kde mohly. V době, kdy jsme vykládali pražský výstavní náklad se na veletrhu objevila také vedoucí programového oddělení Mgr. Jolana Součková z pražského ústředí. Svůj „pobyt“ si odpracovala – společně s námi přetahovala, rozbalovala a skládala opavské krabice. Českým centrům a moskevské pobočce děkujeme!