03.04. 2013
Oblaka nebo Oblaca - oboje na Žižkovské věži
Design v souvislostech
Poprvé jsem ji viděla se třídou na školním výletě, ale mé zájmy se točily kolem toho, že jsem vůbec v Praze! Podruhé jsem ji navštívila na výletě s rodiči a byla paf z té výšky a výhledu na celou Prahu. Stavbu jako takovou jsem nějak více nevnímala. Všimla jsem si jí, když jsme odcházeli a přecházeli ulici, zastavila jsem se před přechodem, podívala se doleva a doprava a uviděla ji. Byla tam. Divně hubená a šplhající do sluncem ověnčených mraků. Šedivá a taková škaredá. Ještě pořád se vidím, jak tam stojím, ostříhaná podle kastrolu, žlutý tričko a docela hrozně barevný tepláky na sobě, koukám na ni - zastavená chvíle. Poprvé jsem ji poznala a nelíbila se mi. (Já jí možná taky ne.)
Po další roky jsem žila s tím, že Žižkovská věž je prostě hrozná. Byla pro mě jakousi raketou obrostlou kuklami, které se ne a ne vykuklit v motýly, a tak se ta chudák raketa nikdy nedostane do vesmíru, kam má neustále namířeno.
Žižkovská věž pro mě není místem, kam bych se vracela ráda a často. Snad jen když mám chuť být aspoň na chvíli větší něž město samo. Naposled jsem zde byla při probíhajících rekonstrukcích a byla jsem dost naštvaná za jakých podmínek jsem se tam musela pohybovat. Ale moje dnešní návštěva, řekla bych první návštěva, kvůli jejímu novému interiéru, byla fajn.
Již delší dobu se na ni dívám jinak na rozdíl od mých školních let a mám ji za úctyhodnou stavbu, která na svoji dobu musela být něčím úžasným. Přestala jsem se souhlasným přikyvováním v otázce jejího umístění mezi nejošklivějšími stavbami světa a přijala ji takovou jaká je, a že tedy opravdu je! Donutil mě zamyslet se nad ní komentář jejího architekta, Václava Aulického, při jehož poslouchání jsem ji prostě pochopila.
V souvislosti s těmito anketami (Top nejošklivějších staveb, Top nejlepších staveb, apod.), které by měly být většinovým názorem společnosti, se mi vybavily přesné pasáže z knihy Zdroj od Ayn Rand, která popisuje společnost oslavující průměrnost, vydávanou za to nejlepší. Společenské ocenění jako to nejvyšší vyznamenání, kterého je možné dosáhnout, ale kdo je ta společnost? - Kdo hodnotí a třídí? Čí názor je důležitější - váš osobní nebo jejich?
Nejvíc jsem se těšila na Bubble chair. Bylo příjemný sedět v bublině poslouchat zvuky Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají., nebo zmrzlinářské auto, klapkání koňských kopyt po silnici, poslouchat Prahu, kterou i když znám, při těch 93 metrech nad ní to znělo tak zvláštně hezky.
Celý prostor je vyčištěný a zjednodušený, otevřenější, přístupnější a přátelštější k pohybu. Když jsem se vynadívala na rozprostírající se Prahu, nemohlo mi ujít zvláštní řešení stropů, které mi připomínaly oči tvorů z Nanobooku od Tatabojs, které jsou možná očima lezoucích miminek, jež sledují naše pohyby.
Čtvrté patro: Bubble chair a Praha. Třetí patro: Pikantní guláš, pomerančová limonáda, jahodové smoothie a zase Praha.
Třetí patro opět přeměněno od Ateliéru SAD, bylo pro mé oči příjemným omakáváním prostoru, které trochu pokazilo nabízené občerstvení v části Café. Homemade pomerančová limonáda mi připomněla šťávu z Jupíka a jahodové smoothie bylo mléko se sirupem. Ale i když jsem zde nebyla kvůli jídlu, chtěla jsem si dopřát vychutnávání všemi smysly, které nakonec zčásti zachránil guláš.
Mezi oblaka nebo taky oblaca, už jedině v bublině a rovnou do vesmíru skrze dubnový sníh a pár paprsků slunce.
