20.11. 2017
Ohlédnutí za Designblokem 2017
Novinky
Koncem října se v Praze na Výstavišti uskutečnil 19. ročník mezinárodní přehlídky designu. Designblok se pyšní titulem největší výběrový mezinárodní veletrh designu a módy ve střední Evropě, přesto každoročně budí kontroverzní názory z řad laické veřejnosti, ale i samotných designérů.
Přehlídku začali na přelomu milénia organizovat Jana Zielinski a Jiří Macek, ředitelé agentury Profil Media. Od té doby se podoba Designbloku proměňovala. K akci původně zaměřené jen na produktový design se postupem času přidal šperk, a protože u nás nebyla žádná přehlídková platforma, tak se připojily i módní přehlídky.
Některé z dřívějších ročníků proběhly na takových místech, jako například hotel Evropa, nákladové nádraží Žižkov, nebo v komplexu bývalého paláce Elektrických podniků. Poslední tři ročníky se odehrály v prostorách částečně vyhořelého Průmyslového paláce v pražských Holešovicích. To dává vzniknout otázkám, zda je takové místo dostatečně reprezentativní pro prezentaci toho nejlepšího ze současného, nejen českého, designu?
Provizorní montovaná hala namísto shořelého levého křídla Průmyslového paláce nekonkuruje jednotlivým instalacím designérů a rozvržení jednotlivých instalací v ní je přehledné, vyhovuje tak nárokům veletrhu, a tím Designblok bezesporu je. Neobývané paláce, hotely a nádraží jsou sice zajímavé, ale to by pro návštěvníky neměl být hlavní důvod, proč takovou akci, jako je Designblok, navštívit. Otevřený prostor Průmyslového paláce poskytuje mimo jiné příležitost k bezprostředním konfrontacím jednotlivých designérů. Další výhodou je, že se celá akce koná na jednom místě, tudíž návštěvník nemusí cestovat z místa na místo a nemusí se mačkat v přeplněných malých chodbách, kde se nedá dýchat. Na druhou stranu aktuální forma unifikovaných vystavovatelských kójí designéry připravuje o možnost kreativnějších instalací, které si v alternativních prostorech mohli dovolit. Hlavním problémem tak není to, kde se přehlídka odehrává, ale jak a jakou formou.
Kritizovat Designblok je dnes v módě, přesto, kdo tam nevystavuje, jakoby nebyl. Pravděpodobně je to dáno českou povahou, a také tím, že Designblok je stále tím nejlepším v oblasti prezentace designu, co v naší zemi je.
Výstava je každoročně rozdělena na několik částí, levé křídlo – tzv. Openstudio, prostor pro mladé začínající umělce a značky, většinou malosériová výroba bez komerčního výrobce, pravé křídlo – tzv. Superstudio, nejkritizovanější a nejkomerčnější část Designbloku, představuje novinky etablovaných výrobců především v oblasti svítidel, nábytku a bytových doplňků.
Zároveň je zde celá řada nejrůznějších instalací časopisů a mediálních partnerů akce, kde se časopisy rozdávají ve velkém. Jediné, co mají tyto stánky s designem společného jsou, bohužel, pouze obrázky na stránkách těchto časopisů. Jistě by šla prezentace mediálních partnerů vymyslet i lépe než jako pouhé nudné reklamní prezentace.
Instalace firem jsou většinou velkorysé a luxusní, často je vymýšlejí renomovaní designéři nebo studia. Každoročně zde najdeme zajímavé a originální, ale i prázdné a nicneříkající instalace. Letos na plné čáře zabodovala značka Rückl, rodinná sklárna, která pod taktovkou Ronyho Plesla došla znovuvzkříšení. Hravá instalace v podobě pouťové střelnice perfektně zapadla do kontextu Výstaviště.
Pomyslným významovým centrem výstavy je Designérie. Střední hala Průmyslového paláce při konání nejrůznějších akcí většinou moc nevyzní, ale pro příležitost letošního ročníku Designbloku pořadatelé oslovili jednoho z předních českých designérů Maxima Velčovského a Veroniku Jirouškovou, a rozhodně neudělali chybu. Tato dvojice byla pověřena vytvořením architektury střední haly, kterou nápaditě přetvořili do obrovské, interaktivní, zážitkové cukrárny. Nejen, že instalace z obrovských dortů, laskonek, cukrové vaty v podobě kamuflovaných kolotočů, perníková srdce a mnoho dalšího se postarají o wow efekt a zaujmou děti i dospělé, ale také skvěle odkazují k historii Výstaviště a tradici pořádání poutí.
Jednou z nejzajímavějších částí přehlídky je Lapidárium Národního muzea, pro tyto účely nazvané Art House. Prostor kombinuje historické sochy se současným uměním, instalacemi a sběratelským designem. Za zmínku stojí instalace designéra Maxima Velčovského k desátému výročí firmy Lasvit. Jednalo se o šestitunovou kopu skleněných střepů. Designéři totiž za účelem dosažení dokonalého produktu většinou zlikvidují až 70% své předchozí práce. Návštěvníka, při pohledu na skleněnou masu, napadají myšlenky týkající se masové spotřeby, nadprodukce, plýtvání a udržitelnosti.
Stejně tak nás tyto myšlenky musí napadat při vstupu do Designérie nebo pohledu na celkový letošní vizuál, který představuje mladé umělce uprostřed dortové bitvy. Obávám se, že nejsem jediná, v kom vizuál vyvolává odlišné představy, na rozdíl od jednoho z organizátorů Jiřího Macka, který se k vizuálu vyjadřuje takto: ”Designblok je prostě nezachytitelný gejzír neobyčejných nápadů, sveřeposti, odhodlání a víry v budoucnost. Chtěli jsme, aby tohle všechno bylo znát i z vizuálu, aby byl odrazem i našeho vlastního nadšení a radosti, a tak jsme si společně splnili sen a hodili veřejnosti místo rukavice dort.”
Organizátoři v letošním ročníku zvolili téma jídlo, ale nevyjadřují se ke všem problémům s ním spojeným, což je paradoxní právě vzhledem k podobě vizuálu.
Velmi vydařenou novinkou letošního Designbloku bylo propojení a navázání spolupráce s organizací Czechdesign. Ta se dlouhodobě snaží vyvolat zájem o design u české veřejnosti a firem. V rámci Designbloku proběhla Design konference, která prozradila, jak mohou firmy efektivně spolupracovat s designéry, v Openstudiu probíhaly komentované prohlídky a organizace měla i svou instalaci, kde zdarma poskytovala konzultace samotným designérům, kteří by rádi spolupráci s nějakou firmou navázali. Design má ze všech uměleckých forem největší dopad na naše životy, je to téměř vše, co můžeme vidět kolem nás, a lidé se s ním lehce ztotožní. Poskytování informací, jak s designem začít, a jaké výhody pro firmy může mít, je jednoznačně potřeba. A kde jinde by se to mělo dít, než právě na akci takového formátu? Jen škoda, že s tím organizátoři přišli až u téměř dvacátého ročníku. Ale, jak se říká, lepší někdy než vůbec.
Další významnou aktivitou Designbloku je výběrová mezinárodní soutěž diplomových prací Diploma Selection, která mapuje mladé talenty a představuje ty nejlepší diplomové práce z České republiky a zemí Evropy. Soutěž u nás nemá obdoby, díky projektu vznikla komunita mladých talentovaných designéru. Každý z vybraných finalistů má příležitost osobně se setkat a obhájit svou práci před mezinárodní porotou významných kurátorů, kritiků a galeristů z celého světa. Vítězové si odnesou finanční příspěvek na výrobu nové kolekce a možnost vystavovat na dalším ročníku. Je k poctě Designbloku, že neukazují jen etablované značky, ale podporují talenty a mladé lidi, kterým dávají šanci předvést co v nich je.
Ačkoliv musel být letošní Designblok předčasně ukončen, kvůli vichřici, která zasáhla ČR a poškodila část levého křídla i střechu na střední části budovy, nápor návštěvníků byl obrovský. Již dva dny před původně plánovaným koncem festivalu dosáhla návštěvnost 85% minulého roku. To značí, že i přes kolísavou úroveň této akce je o ni stále velký zájem a nic lepšího nenajdete, aniž byste museli překročit hranice České republiky.
To si organizátoři festivalu nejspíš velmi dobře uvědomují a dává jim to možnost zvyšovat kvantitu na úkor kvality. Pokud jste pravidelným návštěvníkem Designbloku a procházíte výstavou, zajisté vám neunikne, že jsou zde některé designové produkty, které vidíte již po několikáté, a tudíž je nemůžete označit za nové a neotřelé. Příkladem, který mluví za všechny, mohou být erotické pomůcky od designérky Anny Marešové, které vznikly v roce 2011 jako její diplomová práce. Letos nám byly představeny v limitované kolekci potetované výtvarníkem Lukášem Musilem, zvaným Musa. Stejně tak instalace Rozbíjím se, Porigami, Kartoons nebo Kutulu nepřinesly nic nového. Některým značkám stačilo se přejmenovat, jiným vytvořit stejný produkt v jiné barvě nebo ke stávajícím produktům přidat ještě jeden podobný. Osobitost a autorský rukopis je důležitý, a stejně tak důležitá by měla být i touha prezentovat v každém ročníku nové produkty a nové přístupy k současnému designu.
Bohužel, i rozdávání cen Designbloku každý rok vypadá, jakoby organizátoři měli své oblíbence a zapomněli se dívat jinam. Každoročně jsou ceny udělovány několika stejným značkám, výjimečně jsou oceněny nebo alespoň nominovány nějaká nová jména. Sázkové kanceláře by mohly už nyní přijímat sázky na příští vítěze hned několika kategorií. Designblok není jen o designu, módě, neotřelých nápadech a překvapeních, je místem setkávání s umělci, kurátory, galeristy, spolužáky atd. Je platformou pro navazování kontaktů, a to je možná někdy důležitější, než v jaké budově se odehrává nebo jaké má téma. Příští rok se odehraje jubilejní dvacátý ročník, pro který je zatím vymyšlen pracovní název. Velká zemská výstava a mělo by jít hlavně o oslavu českého designu, co dokázal, a jak se proměnil za posledních dvacet let. Je v plánu pro účely výstavy otevřít ještě jeden dům v centru Prahy, a i když je už teď jasné, že se minimálně výběrem nezavděčí všem, snad alespoň výběr vystavujících bude stát za to.
Na závěr mi nezbývá než se ztotožnit s výrokem Kláry Pelouškové, která před dvěma lety psala v Artalk.cz o tom, že by si Designblok měl ujasnit svou roli a pozici mezi dalšími přehlídkami designu, co chce sdělit, a jak chce na diváka působit, aby nabyl na přesvědčivosti a vážnosti. Samotní organizátoři Designblok titulují totiž rozdílně, někdy jako přehlídku, jindy festival nebo veletrh. Ale nejde jen o terminologii, Designblok má u nás monopolní pozici, a to by ho mělo zavazovat k většímu působení i na odborného diváka, nejen laickou veřejnost. Jaké jsou tedy vlastně ambice této přehlídky?
Lucie Vostálová
