23.10. 2015
Petr Vávra_rozhovor v rámci Národní ceny za studentský design
rozhovory
Petr se do nominací letošního ročníku soutěže dostal s elektrickým violoncellem z ohýbaného dřeva na výrobu thonetových židlí. Název jeho hudebního nástroje odkazuje na Thonetův model židle č. 18 - tedy Cello 18.
Petře, proč sis jako materiál pro tělo vybral právě klasický designový model- Thonetovu židli č.18?
Bylo to zadání. Ale tím také zadání skončilo. Vedoucímu našeho ateliéru panu Veverkovi a studentům se totiž podařilo zajistit několik beden od firmy TON doslova nacpaných jejich ohyby. Takže spíš: Proč violoncello?
...proč violoncello?:)
Snad kvůli tomu, že se u hry na violoncello stejně sedí na židli? Zejména ale kvůli tomu, že díly na Thonetku rozměrově odpovídají tělu cella. Jejich plynulé tvary jsou pak velmi příjemné na dotek (díky svému původu), což je jedním z předpokladů pro komfortní hru na hudební nástroj.
Předpokládám, že sám na cello hraješ, bude to jediný kousek v tomto netradičním pojednání, nebo se chystáš i na další, jiné nástroje?
Další nástroj z bukových ohybů teď v plánu nemám, nejde si říct, že teď tak udělám třeba housle. Vyrobit cello z tohoto materiálu má smysl, jelikož je to účelné a funkční – záda židle č.18 tvořící tělo nástroje mají celkem ideální tvar pro držení violoncella nohama a zároveň na druhém konci nesou hmatník. Použít tyto ohyby bez praktického opodstatnění by mi pak přišlo jen jako dekorování a póza, ne design.
Je zvuk tvého Cella 18 srovnatelný s tradičním violoncellem? Jak by fungovalo bez zesilovače?
Bez zesilovače si člověk skutečně nezahraje a důvod je snadno pozorovatelný – úplná absence ozvučné desky. Duší nástroje jsou tak snímače, které jsou umístěny přímo v kobylce, mimo tělo nástroje. To se díky tomu na zvuku nástroje podílí minimálně, díky čemuž jsem se nebál použít bukové dřevo, které rozhodně nepatří mezi první volby při výrobě hudebních nástrojů.
Zvuk cella po zapojení je pak téměř totožný s klasickým violoncellem, tedy pokud nepoužijeme žádnou modulaci zvuku. To byl také jeden z cílů, jelikož jsem nevyráběl nástroj pro sebe, ale aby každý violoncellista mohl přijít a začít hrát. Sám na cello sice hraji, ale nejsem nástrojař, obrátil jsem se tady s prosbou o radu na pana Jana Slípku, cechmistra Cechu houslařů pražských. Bez jeho pomoci, za kterou jsem mu velmi, velmi vděčný, by Cello 18 určitě nemělo svůj zvuk.
Proč dle tvého potřebuje hudební nástroj design?
Jakákoli věc si myslím zaslouží design. Jen velmi málo věcí má ze 100% svůj tvar definován bez prostoru pro estetickou úpravu (a v těchto předmětech vidím obvykle také vlastní druh krásy). A jakákoli taková úprava je design - jde tedy jen o podobu úlohy a její omezení, prostor, ve kterém se designér může pohybovat. Elektrické violoncello není výjimkou, což je bohužel vidět na řadě dnešních modelů, které na mě působí hluše. Rezignují totiž na hledání nového způsobu řešení a pouze opakují formu klasického violoncella s ozvučným tělem, tentokrát už ovšem bez funkční náplně.
Nechystáš veřejný koncert? Něco na způsob designové performance?
Nejsem profesionální violoncellista a hraji primárně pro potěšení vlastní, méně už ostatních, takže žádné velkolepé veřejné vystoupení, kde bych hrál, v plánu nemám. Ovšem pokud by někdo chtěl vidět a slyšet hrát na Cello 18 někoho mnohem schopnějšího než já, může navštívit prezentaci naší Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na letošním Designbloku.
Děkuji za rozhovor
Květa Čulejová
