03.10. 2014 - 10.11. 2014
Pocta Otto Gutfreundovi – výstava v Galerii Otto Gutfreunda ve Dvoře Králové
Výstavy
Místo, kde byla výstava uspořádána, si ji samo přivolalo. Galerie je zatím velmi mladá, na jejím vzniku se před časem spolupodíleli Iva Černá, ředitelka Základní umělecké školy, v jejíž budově galerie sídlí a Jindra Viková, která externě působí v blízkém Kohoutově jako lektorka kurzů v tamním Keramickém studiu. Přibližně před rokem se podařilo získat souhlas rodiny O.G. a galerie se může nyní pyšnit jménem slavného rodáka.
V minulosti se zde střídaly samostatné výstavy zavedených umělců se skupinovými na společné téma (na příklad nedávný „Portrét"). Tentokrát však obě kurátorky - výše zmíněné zakladatelky galerie - čelili mnohem náročnější výzvě. Úkol tohoto měřítka vyžadoval zcela jiný přístup, nežli tomu bylo u předchozích tematických výstav.
Samotná postava Otto Gutfreunda je natolik výrazná a bohatá v proměnách své tvorby, že není možné inspirace, které jeho dílo stále ještě vysílá zahrnout do jednoduché zkratky. Je jistě zajímavé si říci předem, co vlastně ze snah meziválečné avantgardy zbylo do dneška a jak je následné generace přejímaly, či na ně sami reagovali. Při ohlédnutí zpět se zdají obě hlavní Gutfreundovi období tvorby, tedy sociální realizmus a kubismus daleko od sebe a je těžké je spolu dávat dohromady. To, že v jeho díle spolu dobře koexistují,však přesahuje rozsah tohoto článku a je to spíše zajímavé z pozice snahy některých soudobých kurátorů umění mít každého umělce v jednom boxu s nálepkou.
Důraz při volbě exponátů pro výstavu byl tedy nakonec dán na ozvěny kubizmu v dílech autorů několika generací, kteří se k němu vraceli nikoliv, aby tvořili přímo v duchu jeho původní umělecké doktríny, ale reagovali na jeho revoluční pokus o osvobození výtvarného díla z dosavadních dimenzí integrováním pohybu v čase, změnou úhlu pohledu v průběhu tvorby díla atd.
Limity komorním prostorem galerie vyřešily obě autorky koncepce jednoduše tím, že výstava není prezentací žádného s autorů, nýbrž byla vystavěna z jednotlivých děl tak, aby tvořila integrální celek - bez ohledu na to, zda bude mít ten který vystavující pouze jedno, nebo několik děl.
Vznikla tak velmi šťastně poskládaná koláž, propojující díla zdánlivě sobě velmi vzdálená - v čase: v rozpětí více než třiceti let, od dvou kreseb Ladislava Zívra (1980), přes dřevěnou plastiku předčasně zemřelého Jaroslava Černého (1988), až po multimediální objekt Jaroslava Haubelta, vytvořený přímo pro výstavu. Zároveň však výstava shodou okolností propojila post-kubistické experimenty v keramické plastice - Jindra Viková, FredericaZeit (D) a Marja Vallila (USA); v kresbě a asambláži - zmíněný LadislavZívr a opět Marja Vallila. - Také však ve fotografii - Pavel Baňka a Jiří Thýn, kdy fotografie posledního jmenovaného vznikla shodou okolností svéráznou fotografickou interpretací Gutfreundovi sochy, avšak dávno před výstavou - zcela nezávisle na ní. Fotografie obou autorůbyly analogové a i když dobu jejich vzniku dělilo dlouhých 15 let, byly si překvapivě blízké postupy svého vzniku.
Závěrem je možné konstatovat, že ačkoliv se jedná o poměrně malou výstavu, při tom však poměrně různorodou působí ve výsledku velmi kompaktně, že divák pravděpodobně sdílí s kurátorkami překvapivý poznatek, jak mohou být některé snahy, či výtvarné pokusy blízké bez ohledu na čas, místo, nebo národnost autorů a jak spolu dobře koexistují.
Pavel Baňka
