31.01. 2014
Podolí je klidná voda s občasnými vlnami
Recenze
Jonáše znám jen jako hlas. Zalíbil se mi, když jsem jednou večer poslouchala Liberaturu na rádiu Wave. Po několika dílech mi to nedalo a na Googlu jsem si našla, jak takový hlas vypadá. Vykoukl na mě černovlasý kluk a jeho blog, který jsem si ještě ten večer přečetla. Nadšená z jeho poezie, udělalo mi radost, když se tam jednoho dne objevilo, že chystá Podolí. I přesto, že jsme se nikdy osobně neviděli, potkat ho v tramvaji, automaticky bych mu zamávala. Přijde mi, že ho prostě znám. A i když jsem si vědoma představ, které mohou být na druhé straně než je skutečnost, nejde nevidět ty obrazy, když se s bratrem smějí než skočí do bazénu; zavřené oči snící o podmořském světě, ležící na vodní hladině; jeho ruce a čtyři dny mezi prsty; stan jeho rodičů, vybledle oranžový a potom náhle nic, jen hlasy od vody; a ve stejnou chvíli, kdy dostane to rozmarné léto mokrým hadrem po tváři, stojí on před těmi dveřmi, absurdně velkými, kterými se už neprochází, jen dívá; díky nekonečně tiché cestě, zasněžené jako dnes ráno, pozoruje ubíhající galerii obrazů a střídavě ji, s touhou něco říct, i když ví, že všechna slova vyzní příliš drze; usínání v přímkách tužkou, co vzal jednou do ruky, levé? pravé?; s pozdní večeří, někde u sebe doma, vzpomínky na modrou - bazén, plavky, rty.
Když si čtu v Podolí, připadá mi, jakoby ho Jonáš psal prstem na zamlžená okna bez jakéhokoli očekávání povšimnutí kolemjdoucích. Nebo je vypraví, zcela ponořený se zadrženým dechem, objemu s nohama a rukama, u vlnícího se dna. Tak jak se z kapek na oknech stanou po chvíli čůrky vody, tak i vlny plavajícího cizince, rozpustí jeho slova. Křehkost, s kterou tady pracuje, nestřeží. Má-li být rozbita, stane se a nikdo tomu nemůže zabránit. Vznáší skromné námitky, ale chápe.
Nechat se od něj políbit někam za ucho*, je krásné a smutné, tak jako Podolí, které psal malý chlapec, přesto dospělý muž, přesně takový, který na mě tenkrát vykoukl z Googlu.
za ruku
slunce se naklání a líbá dům
někam za ucho
přesně jako ta žena
ze které jsi viděl
béžový kabát blond vlasy
krkolomný úhel
aby políbila muže na tvář
brávalas mě za ruku
vstříc nedělnímu odpoledni
vynadat mu jak klukovi ze třídy
kráčeli jsme
nepravděpodobnými ulicemi
slunce se naklánělo
v krkolomném úhlu
