31.07. 2013
Postiženi normalitou / Iveta Pilařová / Dox
Recenze
Osobní pohled na dvě současně probíhající výstavy v pražském centru současného umění Dox. Výstavy jsou ke zhlédnutí od 23. 5. do 16. 9. 2013 (Postiženi normalitou) a od 3. 7. do 29. 8. 2013 (Štafeta Ivety Pilařové).
Postiženi normalitou / Iveta Pilařová - Štafeta / Dox
S lehkým chvěním v zádech usedám do kolečkového křesla a pokládám prsty na chladivý kov, ovládající kola vozíku a pomalu se odvažuji svých „prvních krůčků". Nejprve nesměle, s malým nárazem do vozíku za mnou, a s neobratnou otáčkou vyjíždím do šerých prostor výstavy, do světa, který byl konvencemi „normálnosti" postaven stranou, mimo, do oblasti, kterou pokud s ní nemusíme být konfrontováni, raději ji necháváme za vysokými zdmi každodenní reality a úvah. Moje pozornost je chycena do sítě spletené z experimentu pacientů ústavu s mentálním postižením, skrytých za viktoriánské masky. Nechávám se snadno vtáhnout do sugestivního světa, vytvořeného a uzavřeného do pacientů samotných, který je sem tam, tu trochu více vyzařován na povrch a zachycen jejich gesty, pohyby, hlasy. Masky herců, zakrývající pacientům/hercům jejich tvář, zároveň skrývají před našima očima jejich handicap a oni s viktoriánskou noblesou splývají s charaktery masek, které jakoby srostly s jejich obličeji a vytvářejí umění v naprosté nahotě a pravdivosti vlastního projevu a interakce. Nečekaně jata, zau-jata - přeci jen pokračuji dále a vjíždím (stále věrna svému odhodlání celou výstavu absolvovat z perspektivy vozíčkáře) do temnoty slepých, poprvé svými smysly, tělem, prsty „vidících" skutečného, živého slona..."je to jako pneumatika...".
Se zájmem vstřebávám informace o Jedličkově ústavu, s výrazně menším zaujetím expozici historických sošek mrzáků. Instalaci staré lékařské ordinace již musím projít po svých, nevadí, má rychlost se přiblížila rychlosti dvou kol vozíku a po měsíční brigádě v lékařské knihovně kvapně míjím plakáty s vrozenými defekty i rozpačitou přehlídku filmových hrdinů s postižením v chodbě a honem honem do druhého patra. Trochu se uklidňuji a chytám dech až u fotografií Arthura Zmijewského, který mi navrací znovu zbytky naděje, že i na obtížné téma postižení se dá nahlížet s invencí, lehkostí, nadhledem a humorem...cyklus fotografií Oko za oko...budu tvou oporou, tvou nohou, po které půjdeš, tvou rukou, kterou natáhneš po tom, po čem toužíš, tvé druhé já a dohromady jsme úplní...
Ne, ne, ne...na operaci Stelarca (při které si nechává pod kůži zašít implantát ucha) se dívat nechci. Neschopna se dále čehokoliv vizuálně chytit se zbabělým pocitem nedůsledného návštěvníka kvapem utíkám do dalších prostor Doxu.
Jako oázou na závěr se mi zdají být dvě místnosti s výstavou Ivety Pilařové (Štafeta). S jakou pokorou, citem a estetikou dokáže pracovat s tématem vlastní nemoci. Malý prostor, autorce věnovaný, svým dojmem kompenzuje lehké zklamání z předešlé výstavy. Pozorně se zastavuji u každého díla, z každého centimetru je zde cítit autorčina přítomnost, odraz jejího nadhledu a lehké ironie, nutící k pousmání. Procházím výstavu dvakrát a je mně trochu líto, že ti koně u vstupu, ušití na francouzských holích, nejsou také k zapůjčení ...
Květa Čulejová
