07.08. 2009
Příběhy křesla Pallotuoli nebo-li Ball Chair od Eera Aarnia
Recenze
Autor křesla Eero Aarnio (1932 v Helsinkách) patří k nejzajímavějším osobnostem finského designu. Je to nepředpojatý, všestranný a tvořivý tvůrce, který svými návrhy „šokoval" finskou veřejnost i nábytkářský průmysl. Vymyká se linii finských návrhářů netradičními a novátorskými přístupy i tím, že pracuje i s jinými materiály, než je tradiční dřevo.
Do dějin světového designu se zapsal především plastovým nábytkem, z něhož se nejméně tři staly uznávanými ikonami. Křeslem Pallotuolii (pallo znamená balón) šokoval veřejnost poprvé na mezinárodním veletrhu nábytku v Kolíně nad Rýnem v roce 1966. Než se dostalo na výsluní a získalo světovou slávu a ohlas, prošlo zajímavou historií.
Po ukončení studií pracoval Eero Aarnio mj. pro finskou firmu ASKO (nezaměňovat s firmou ASKO na našem trhu!). V roce 1963 požadovala firma od svých externích designérů návrh odpočivného křesla s hluboce posazeným sedákem a pohodlným opěradlem. Po mnoha návrzích se Aarniovi stále vracel na mysl balón („nejpružnější forma forem ...", „...mohu jím točit, vířit ..."). Pak se pro křeslo ve tvaru koule rozhodl definitivně. K tomu však potřeboval jiný než dosud užívaný materiál. Inspiroval ho sklolaminát, který se zatím používal jen na výrobu lodí. S tímto nápadem ovšem nemohl přijít před poněkud konzervativní vedení firmy Asko. Proto kouli vytvořil amatérsky o prázdninách na své chatě. Mimo jiné k tomu použil noviny zpevněné a ztužené střepy ze sklenic, které získával od místních chemiků. Protože mu profesionální nábytkářské firmy odmítly kouli vyfouknout, nechal si od venkovské elektrické dílny vyrobit lehké zařízení, které zezdola vhánělo vzduch do „plastického prostěradla „ upnutého do ocelového kruhu". Výsledkem experimentu, který sledovali se zájmem sousedé okolních chat, byla koule! Křeslo Pallotuoli (tuoli znamená židle, ale jde o křeslo) vzniklo v roce 1963, v továrně Asko však návrh neuspěl. Vedoucí vývoje ho nazval „divným" a o křeslu se více nemluvilo. Prototyp zůstal v bytě Eera Aarnia stát do roku 1965. Se sklolaminátem však začali experimentovat také italští designéři, a tak i ve finské firmě Asko vycítili příležitost.
Na veletrhu v Kolíně nad Rýnem koupil křeslo jako první nějaký Ital, chtěl ho však v šesti kusech, což firma nemohla slíbit, protože nebyla ještě ani rozhodnutá, zda ho bude vůbec vyrábět. Po této příhodě se objevili další zájemci z Itálie, návštěvníci se v něm otáčeli a hráli si spíše jako děti. To bylo zajímavé pro veletržní i časopisecké fotografy. Stánek Asko navštívil kvůli této atrakci i kolínský starosta, který se v křesle nechal vyfotit a křeslo se dostalo na stránky domácích i zahraničních novin. Brzy poté učinily totéž jiné významné osobnosti a finský stánek firmy Asko se stal jedním z nejvyhledávanějších. Křeslo se stalo nefotografovanějším kusem nábytku.
Brzy ho představil časopis Playboy a na atraktivitě mu ještě přidalo, když si ho přijela do Paříže koupit monacká kněžna Grace, známá svým vytříbeným vkusem. Nechyběla mu ani „lechtivá" reklama, když ho propagoval „jako něco nového" jeden švédský pornografický časopis (nezapomeňme, že šlo šedesátá léta, která přinesla ze Švédska světovou sexuální revoluci).
Křeslo získalo v řadě zemí různé názvy - Ballchair, Globechair, Askballen, Kugelsessel, La Sphere, Sputnik... Stalo se módním a bylo otázkou prestiže a míry vkusu „být členem klubu Pallotuoli". Ačkoliv Finové v jeho úspěch nevěřili, začala nakonec firma Asko křeslo vyrábět v červené, oranžové, bílé a černé barvě. Vyváželo se v té době do 17 zemí světa, především do SRN, Francie, Itálie a USA. Ball Chair je zařazena do kolekce „100 židlí, které ovlivnily historii". Je to zajímavý nábytkový objekt - „prostor v prostoru" - útulný a tichý, chránící proti všem okolnímu hluku, ideální pro relaxaci nebo pro nerušené telefonování.
Eero Aarnio předvedl na veletrhu nábytku v Kolíně nad Rýnem v roce 1966 další kus nábytku ze sklolaminátu - židli ne jedné noze Konjak V.S.O.P., která také vycházela z tvaru koule. K nejprodávanějším židlím Eera Aarnia patřila židle na kovových nohách se sedákem z polypropylenu Polaris (do roku 1968 se jí prodalo kolem milionů kusů). Roku 1968 představil na kolínském veletrhu další slavný kousek ze sklolaminátu - křeslo Pastilli, které připomíná žvýkačku zatlačenou palcem. To už se firmě Asko zamlouvalo více, a proto nechala autorovi volnou ruku. Křeslo získalo v tomtéž roce od American Institute od Interiors Designers cenu International Design Award. Dnes je ve sbírkách všech významných světových muzeí. Společně s křeslem Pastilli představil v Kolíně nad Rýnem stůl Kanttarelli (což je finský název pro houbu „lišku") na jedné noze, který měl jako první stolní desku z plastu.
V roce 1970 přinesl kolínský veletrh další Aarniovy kreace, například závěsné houpací křeslo Bing-Bong z toku 1968 (dnes Bubble Chiar) a atraktivní sedací soupravu Imperial, která měla kostru z plastu vyplněnou polystyrenem. Závěsná podoba Bubble Chair prý vznikala proto, že Aarnio nepřišel na žádný lepší způsob ztvárnění průhledného podstavce.
Návštěvníci téhož veletrhu byli o dva roky překvapeni novým odpočivným křeslem ze sklolaminátu Tomaatti (rajče), které se tvarově drželo křesla Pastilli. Bylo však větší, stálo na třech kulovitých výčnělcích a tvarově připomínalo rovněž žvýkačku, ale tentokrát stlačenou dvěma prsty proti sobě.
Obě křesla byla v jistém smyslu unikátní, protože doposud nebyly zkušenosti s tím, jak se chová sklolaminát v kontaktu s podlahou. Experimenty ukázaly, že tento materiál udrží nejen váhu člověka a tlaky vzniklé v plášti, ale i zatížení způsobené pohupováním, kolébáním a posunováním křesla.
Další Aarniova ikona z roku 1973 - židle Mustang (dnes Pony) - se představila na kolínském veletrhu v roce 1974. Šlo o koně kombinovaného se židlí. Kostra byla z kovu a dřeva. Stejně jako předešlé kousky je obdivována na světových veletrzích nábytku a design a úspěšně se prodává.
Fin Eero Aarnio přinesl světovému designu řadu dalších novinek a experimentů. Usadil se v Německu, odkud navrhuje pro řadu světových firem. Loni jsem ho usměvavého potkala v Miláně.
Lenka Žižková
Čerpáno z publikace Design ve Finsku (IIA), Lenka Žižková pro ÚBOK, 1986
