24.11. 2022
Profesní etika až na prvním místě: Finanční přístupnost muzeí – kam za designem
Design v souvislostech
Stále častěji se v médiích objevují oprávněné požadavky na bezplatný vstup do nesoukromých vzdělávacích institucí, jakou jsou muzea, galerie, science parky, hvězdárny, botanické a zoologické zahrady ad. Jsou primárně zdůvodňovány tezí, že si jejich činnost platíme z daní, a tak by měla plně sloužit veřejnosti, nejenom milovníkům jednotlivých oborů, kteří si za ně rádi připlatí. Průkopníky bezplatného vstupu u nás byli Botanická zahrada PF UK Praha a v roce 1990 nově založené Muzeum umění a designu Benešov. Po dvaceti letech se z toho stal atraktivní trend, který ale zvládají jen instituce s nejschopnějším managementem. I mnohde ve světě se tomuto trendu daří (Washington, Londýn, Bratislava…).
Když se podíváme na přehlednou tabulku přístupnosti vybraných českých muzeí, můžeme posoudit nejprve výši celkového vstupného. U muzeí, jejichž manažeři nezvládli zajistit bezplatný vstup, se pohybuje v průměru kolem 250 korun. Při značném znehodnocení české koruny je možné tuto částku považovat pro širokou veřejnost za nevysokou. Diskuse mohou probíhat u sociálních vrstev se slabšími příjmy. Možná je tu ale podstatnější úhel pohledu. Je známo, že za totality příjmově dobře zajištěný český venkov odmítal dávat vyšší vstupné do kulturních institucí proto, že návštěvu s dobrým vzdělávacím efektem nepovažoval za vstupnému přiměřenou hodnotu. Tento přežitek je dnes u nás stále patrný.
Vstřícná muzea umožňují snížené vstupné na jednotlivé výstavy, čím naznačují, že návštěvníci mají právo na odlišný vkus a pokud je požadována vstupenka i do stálých expozic, že ji běžný návštěvník již nedávno viděl. Tento krok může být v některých typech objektů spojený s náročnější organizací vstupu, ale veřejnosti přátelské instituce se o něj snaží.
Významný problém představuje dětské vstupné. Muzeum tím dává najevo důležitost vzdělávání mladé generace a výhodnost jejího kontaktu s muzeem již od útlého věku. Vstřícné instituce mají dětské vstupné prodlouženo až do studentského věku. Dnešní studenti žijí oproti těm někdejším značně luxusně, ale je pravdou, že na ubytování si často vydělávají náročnými brigádami, které jim značně ubírají čas na studium. Z pozice státu či muzea samotného jde opět především o podporu vzdělávání v rané fázi života, která může silně ovlivnit celoživotní postoje.
Podobnou problematiku představuje vstupné pro seniory. Snížení příjmů při odchodu do penze je velmi silné a zdravotní pojišťovny nejsou příliš schopny uchránit starší generaci od přehnaných finančních požadavků farmaceutického průmyslu, na kterém je závislá více než zdravější lidé v produktivním věku. Vzdělávací funkce v tomto věku souvisí s trendem celoživotního vzdělávání, s udržením mentální kondice, větším prostorem volného času apod.
U kategorie invalidů se výše uvedené faktory kondenzují, bezplatný vstup této sociální skupině nedá opravdu jen velký ignorant. Mj. proto, že množství invalidů je oproti jiným skupinám zanedbatelné, takže její vstupné nepředstavuje výrazné procento příjmu instituce.
Speciální kategorii tvoří novináři. Jejich bezplatný vstup je mnohde samozřejmostí. Jsou však instituce, které jej podmiňují zjištěním nebo neformální dohodou, co o muzeu bude kdo psát. To je ovšem mimo etická pravidla. Novináře může instituce všeobecně definovaným bezplatným vstupem inspirovat k publikování nebo dokonce k pozitivní odezvě, ale přímý obchod „něco za něco“ s ním uzavírat nemůže. Novinář má právo se rozhodnout, zda něco napíše až po návštěvě a následné diskusi s kolegy a pro mnoho článků o jedné výstavě může potřebovat navštívit mnohé výstavy jiné. Proto na jedné straně se nezávislí novináři bezplatného vstupu nedoprošují a na druhé straně muzea, která jej nenabízejí, jsou hloupá nejen v rovině komerčního, ale zejména nekomerčního marketinku.
Poslední tabulkové srovnání se zabývá zneužíváním prodeje předražených propagačních předmětů. Prodám-li někomu předražený hrnek s propagačním logotypem mé instituce, je to podobné, jako když bych chtěl od reklamní agentury, aby mne propagovala, a ještě mi za tu možnost platila. Je to stejně hloupé, jako známý výrok neznámého úředníka, který prohlásil, že když muzeum rozdává propagační letáky bezplatně, je to jako by rozdávalo zadarmo státní majetek. Zdá se, že na posouzení souvislostí je třeba opravdu nadprůměrný typ inteligence.
V přiložené tabulce vidíme, že tři z osmi muzeí zřizovaných státem jsou opravdu příkladná a nevstřícnost Národního technického muzea představuje výjimku. Za designem se tedy vypravme především do Brna. Pro zajímavost je přidáno také srovnání tří soukromých institucí.
Bohuslava Nekolná
