Design Cabinet CZ

18.04. 2012

PRŮVODCE BERLÍNEM PRO ZAČÁTEČNÍKY ANEB RYCHLO-VÝLET FUD UJEP

Designéři na cestách

Vyjíždíme

Je 5:30 ráno. Asi padesát studentů Fakulty umění a designu klimbá v autobusu, připraveno prospat následující 3 hodiny, které je dělí od cílu cesty, Berlína. Jediné, co nekoliduje s tímto poklidným stavem, je v tuto raní hodinu až nemístná agilnost pedagogů, doc. Kateřiny Dytrtové a prof. Miloše Michálka, kteří se v dobré víře propůjčili jakožto organizátoři této expedice.
Zhruba po půl hodině, během které doc. Dytrtová marně probíhala autobusem snažíc se dopočítat jednoho, jak se později ukázalo, neexistujícího studenta, konečně autobus vyráží ze svého stanoviště. Pan řidič nám přeje ničím nerušenou cestu, což si doc. Dytrtová vysvětluje jako pokyn k tomu, aby nám oznámila, že následující 2 hodiny bychom měli věnovat pozornost instruktážnímu videu o Berlíně, rozdávání map a lekci orientace. Tento pokus o osvětu však byl předem odsouzen k neúspěchu, neboť již samotná informace o něm se snesla do řad tvrdě spících studentů.

Berlin Hauptbahnhof

Autobus zastavuje před hlavním berlínským nádražím Berlin Hauptbahnhof. S vykulenýma očima sleduji novou nádražní budovu a v duchu si říkám, že pokud překročím práh tohoto architektonického skvostu od Meinharda von Gerkana, v životě již nenajdu cestu zpět. Při vzpomínce na mé poslední bloudění po perónech hlavního nádraží v Praze si kladu otázku, jak se proboha někdo může zorientovat v tomto obřím několikapatrovém „pavouku", z něhož tryskají vlaky všemi směry a ve všech jeho patrech. Nakonec se přeci jen odhodlám projít do labyrintu za skleněnými dveřmi. V kolosální moderně vybavené vstupní hale si připadám jako vesnický balík. Tak a konec hrdinství. U prvního stánku s občerstvením, který je na dohled od východu, si kupuji kávu a rychle pryč, než mě zláká možnost vyjet eskalátorem kamsi vzhůru, odkud již nebude cesty zpět.

Hamburger bahnhof

Stojíme před neoklasicistickou budovou bývalého nádraží Hamburger bahnhof. To, že funkce nádraží je již dávnou minulostí, naznačují z dálky patrné neony Dana Flavina umístěné na průčelí. Krásné galerijní prostory by mohly být dobrou inspirací pro přestavbu podobných vysloužilých staveb u nás. Co se týče expozice, byla hlavním lákadlem právě probíhající výstava špičky světového audiovizuálního umění Japonce Ryojie Ikedy. Jeho minimalistická instalace nazvaná db vyzařuje nepopsatelně působivým dojmem. Název db je označení pro decibel, ale zároveň se jedná i o zrcadlovou symetrii těchto dvou písmen. A z této logiky vychází také samotná instalace, kterou Ikeda vytvořil přímo jako site-specific pro daný prostor galerie. Jedná se o identické prostory dvou křídel budovy, z níž jedna je pojednána jako bílá místnost s černými obrazy, složenými z milionů čísel, a ta druhá pak naopak. Obě místnosti jsou naplněny monotónním zvukem aparatury. Celková instalace působí velmi klidným až hypnotickým dojmem. Pokud byste však měli cestu do Berlína a nezastihli jste v Hamburger bahnhof zrovna Ryoije Ikedu, určitě nebudete zklamáni ani stálými sbírkami, a to zvláště pokud jste fandy moderního umění. Celé přízemí budovy zdobí výtvarné počiny takových klasiků, jakými jsou například Joseph Beuys, Sol Lewitt či výše zmíněný Dan Flavin.

Reichstag

Svižným tempem se přesouváme k dalšímu bodu programu, k sídlu Říšského sněmu Reichstagu. Hlavním cílem je výstup do skleněné kupole od Normana Fostera, jenž od roku 2006 doplňuje architekturu za války poničeného Reichstagu. Časově nejnáročnější zde však kupodivu není samotný výstup do kupole, ale vstupní prohlídka, při které na vás nenechají nit suchou. Ačkoli jsme veškeré své nože, granáty a kalašnikovy odložili ještě před vstupem, přeci jen nastalo zdržení, když během průjezdu rentgenem byla v batohu jedné ze studentek nalezena a posléze zabavena sklenice Jihočeského jogurtu Madeta. Ale i tato oběť stála za to. Pohled na Berlín z ptačí perspektivy je zkrátka zážitkem.

Brandenburská brána, banka od O. Gehryho

Podél míst, kudy probíhala nechvalně proslulá berlínská zeď, se přesouváme před Brandenburskou bránu. Podcházíme ji a děláme to, co bylo pro obyvatele Berlína do roku 1989 nepředstavitelné, přecházíme na druhou stranu do bývalého východního Berlína. Napravo hned za Brandenburskou branou stojí totiž další z moderních architektonických zajímavostí, kterými toto město rozhodně nešetří, a to DZ banka navržená architektem Frankem O. Gehrym. Na první pohled vás hned napadne: tohle, že je O. Ghery, kde jsou jeho prolamované fasády a nezvyklé tvary? Ovšem pokud chcete zažít O. Gehryho v plné kráse, musíte vstoupit do útrob budovy. Zatímco zvenčí se architekt snažil neporušit ráz okolních staveb na Pariser platzu, uvnitř banky popustil uzdu fantazii. Tzv. Koňská hlava, která slouží jako konferenční místnost, je vlastně sochou s povrchem broušených ocelových plechů, která dominuje atriu a proplouvá mezi dřevěným obložením bočních zdí. O. Gehryovskému rukopisu také více odpovídá prolamování zadní strany budovy, které je patrné z pohledu z druhé strany od Židovského památníku, který je naším dalším kulturním pozastavením.

Židovský památník

Pomník vystavený k uctění památky obětí holocaustu se nachází nedaleko Brandenburské brány na místě, kde do konce druhé světové války stávalo Říšské kancléřství. Tento netradiční památník byl dokončen roku 2005, a to ačkoli návrh architekta Petra Eisenmana a sochaře Richarda Serra byl vybrán v soutěži již roku 1997. Došlo totiž k zádrhelům v komunikaci se stavební firmou a také k neshodám kvůli výsadbě aleje stromů. Kvůli této roztržce odstoupil od projektu Richard Serra. I přes všelijaké problémy, které doprovázely vznik památníku, jde o pozoruhodnou architektonicko-sochařskou realizaci. Na rozloze 13 100 m² se v dokonalém řádu rozprostírá „betonový hřbitov" tvořený různě vysokými kvádry. Matematickou symetrii šachovnicového pole pak narušuje podklad, na němž je památník vystavěn. Rozvlněný vydlážděný povrch jakoby odkazoval na bombardováním poničené město, a je tak v kontrastu s pravoúhlým uspořádáním symbolických hrobů. Při procházení tímto „smutným bludištěm" máte opravdu tísnivý pocit. Ten se ovšem velmi rychle vytratí, když už vás potřetí srazí některé z probíhajících dětí, které si mezi bloky památníku rády hrají na honěnou, či jeden z rozzuřených rodičů snažící se tyto děti ulovit. Tomu všemu jen bezmocně přihlížejí místní hlídači, neboť v bludišti podobné velikosti nelze ohlídat vše. Pokud tak někoho napomenou, jedná se většinou pouze o neukázněné návštěvníky, kteří na kvádrech postávají či ještě hůře poskakují, protože ti jsou alespoň na první pohled patrní. Nelze se tak divit hlasům, které volají po oplocení celého monumentu. Tak alespoň naše skupina se snaží chovat slušně. Konečně jsme posbírali všechny v bludišti ztracené druhy a můžeme vyrazit dál.

Potsdamer Platz

Stále na trase podél berlínské zdi se pomalu blížíme na Postupimské náměstí. Míjíme pověstné barevně pojednané berlínské trubky a už přicházíme na jednu z nejdůležitějších tepen německé metropole. Je to místo, které dokládá typickou berlínskou architektonickou skladbu, v níž se snoubí krása dochovaných historických budov se skvosty moderní architektury, které zde mohly vzniknout díky nutnosti zaplnit mezery po rozsáhlém poničení města za druhé světové války a současně také po spojení dvou Němecek po pádu železné opony. Jestli něco dokládá fakt, že Berlín je jedno z nejoriginálnějších, nejavandgardnějších a nejsvobodnějších měst v Evropě, je to právě Postupimské náměstí. Budova Deutsche bahn od Renza Piana, nedaleko stojící asymetrický „stan", sídlo Berlínských filharmoniků, od Hanse Scharouna a samozřejmě dominanta celého náměstí, Sony Center. To je jen zlomek z celkového počtu 19 nově vystavených budov, z nichž většina se stala reprezentativními sídly různých firem a společností. Ale ještě zpět k Sony centru. Trochu mě mrzí, že jsme nezastihli tento architektonický oříšek za tmy, kdy doslova srší záplavou zářivých barev. Ale i tak. Komplex, kterému Berlíňané přezdívají „město ve městě", neboť v sobě slučuje obytnou, administrativní i obchodní část, stravovací zařízení, kino, Muzeum filmového umění či sídlo Německé filmové a televizní akademie, je opravdu kolosálním počinem Helmuta Jahna a rakouské firmy Waagner-Biro, z jejíž dílny pochází návrh netradiční eliptické střešní konstrukce, připomínající rozevřený deštník a chránící prostranství o rozloze 4 000 m². Opravdu zvláštní pocit stát pod 600 tunami ocele u fontány obklopené odeonem zeleně svažujícímu se k její hladině. Nádhera! Ale opět rychle, rychle. Malá zastávka v Dunkin' Donuts na koblihu a šálek kávy - respektive na kávu do kelímku, neboť není času nazbyt, za 2 hodiny zavírají v nedaleké Neue Nationalgalerie.

Neue Nationalgalerie

Fronta stojí až za roh galerie, jejímž autorem není nikdo menší než samotný mistr funkcionalismu Mies van der Rohe (ano, ten, který navrhl vilu Tugentat v Brně). A vlastně není divu. Vždyť zde právě probíhá výstava věnována 80tinám jedné z ikon současné světové malby, Gerhardu Richterovi. Naštěstí fronta postupuje poměrně rychle, a tak se již během půl hodiny procházíme po galerii a žasneme nad všestranností tohoto malířského „chameleona". V jednu chvíli zíráte na obraz provedený tak precizní technikou, že snad ani pod lupou byste nepoznali, že nejde o fotografii a hned vedle vás překvapí plátno s nefalšovaným abstraktním expresionismem. Jediný nedostatek, který však nelze přičíst na vrub Richterovi, je neúměrná velikost prostor ku nemalému počtu návštěvníků. Chvílemi tak máte pocit, že nejste v galerii, ale v oděvním výprodeji. Ale pokud vychytáte systém pokukování mezi hlavami ostatních prohlížejících, nebudete návštěvy litovat.

Židovské muzeum

Vzhledem k počtu nachozených kilometrů a narůstající kulturní znavenosti, vyráží od Neue Nationalgalerie k poslednímu bodu našeho programu, k Židovskému muzeu, jen hrstka odvážných v čele s doc. Dytrtovou. Ta po letmém pohledu na hodinky nasazuje vražedné tempo, s nímž ne všichni dokážou udržet krok. Na prvních semaforech přicházíme zhruba o jednu pětinu skupiny. Ale v časové tísni jsou ztráty povoleny. S prstem na mapě probíháme ulicemi, bloky domů, podél nadzemní dráhy S bahn. Zpocení, zarudlí a udýchaní konečně dosahujeme cíle, Židovského muzea. Budova tvaru rozlámané Davidovy hvězdy od architekta židovského původu Daniela Libeskinda je jednou z nejoblíbenějších staveb ve městě. Pokud rádi vyhledáváte mrazivou atmosféru, rozhodně vstupte dovnitř. Tam teprve se ukazuje gró architektury. Již zvenku patrné prořezy budovy tvoří při pohledu zevnitř světelné průrvy a průhledy. Celé muzeum je založeno na hlubokém myšlenkovém a duševním základě. Protínají ho tři osy: osa kontinuity, vedoucí ke stálé výstavě, osa exilu, končící v tzv. Zahradě exilu, venkovní expozici z betonových sloupů, v níž můžete procházet a meditovat, a osa holocaustu, vedoucí do tzv. Věže holocaustu, vysoké tmavé kobky, v níž vrcholí návštěvníkův pocit stísněnosti, nicotnosti a zmaru, který ho provází celým muzeem, takřka do stavu deprimace. Jen málokterá stavba dokáže navodit tak působivé pocity. Jen škoda, že čas je neúprosný.

Odjezd

Od Židovského muzea zpět k Sony centru dosahuje naše skupina statečných tempa, za které by se nemuseli stydět ani účastníci rychlochodeckých závodů. I díky tomu dobíháme k autobusu v takřka novém světovém rekordu. S nohama do krve, sotva popadajíc dech, se sesouvám do sedadla autobusu. Obávám se, že ani na druhý pokus nebude mít sledování naučného DVD o Berlíně dlouhého trvání. Ale i tak usínám s rozhodnutím, že pokud jde o Berlín, určitě zde nejsem naposledy... Snad jen příště v trochu přijatelnějším tempu.