23.05. 2010
Ročenka české architektury 2008 - 2009
Recenze
Autor: Petr Pelčák, Prostor 2010
Pro koho je určena kniha Česká architektura 2008-2009 je patrné již z úvodního slova Dagmar Vernerové: „Lepší časy" české architektury na sebe stále nechávají čekat. A tak nelze posuzovat „ročenku" české architektury podle architektonických staveb, ale podle reflexe, kterou kniha přináší.
Jelikož je kniha jubilejní desátou ročenkou, přišlo na řadu malé bilancování v podobě „převyprávění" historie poválečné české architektury. Autor logicky zvolil segmentaci po jednotlivých dekádách, což pomáhá přehlednosti. Samotná historie je vyprávěna v uvolněném duchu s mnoha zákulisními informacemi, které popisují praktiky bývalého režimu ve vztahu k architektuře a architektům. Místy styl navozuje až moc „domáckou" atmosféru a například Angličan (kniha je bilingvní), který si bude číst historii jednotlivých dekád, může být lehce zmaten. Některé důležité informace se mohou v textu ztrácet. Na druhou stranu text dobře popisuje esprit tehdejší doby. Osobně bych na úvod volil formálnější verzi historie a tento „květnatější" korpus umístil do zadní části knihy, ale i takto představuje historická vložka vítané zpestření.
Samotná hlavní část knihy je těžko hodnotitelná z pohledu recenzenta. Autor zvolil neutrální styl a nechal na čtenáři, aby jednotlivé stavby posoudil. K tomu má k dispozici bohaté údaje jako adresu, autory, investory, cenu, zastavěnou plochu, fotografie, půdorys a slovní popis. Nezabarvenému přístupu nelze nic vyčíst.
Zastoupeny jsou větší komplexy jako bankovní palác, budova fakulty, firemní areály, školka. Mezi menší, avšak často kvalitnější realizace pak patří rodinné domy nebo rozhledna. Co se týče kvality staveb, kterou mohu jen subjektivně posoudit, jak už bylo řečeno, menší realizace přinášejí větší hodnotu. Mezi většími stavbami rozhodně zaujme Vinařský dům Sonberg od AP atelieru, špatné nejsou ani „fakultní realizace" v Pardubicích a Praze. Rodinné domy patří do kategorie „toho lepšího", avšak nelze říci, že by představovaly evropskou extratřídu. Zarazí ještě jedna věc. Krom střechy již zmíněného Vinařského domu nenalezneme téměř ani jednu vlnku. Jen samé rovné plochy a úhly. Nic proti čistým tvarům, ale to, že se nikdo nepokusí o chytré rozpohybování, také svědčí o české architektuře.
Po hlavní části následuje rozhovor s ředitelem galerie DOX Leošem Válkou, který působí jako světélko na konci tunelu. Doufejme, že se galerii bude dařit i nadále. Dále nechybí bohaté přílohy ohledně oceněných staveb, architektů, ekonomických údajů atd. Jako samostatná příloha pak působí architektonický rejstřík.
Bylo by asi chybou pořizovat si ročenku české architektury jako první knihu o architektuře. Nehledejme zde učebnicové příklady. Kniha je více určena odborné veřejnosti a „fajnšmekrům." Přesto je její raison d´être naprosto zásadní. Pokud bychom neměli nic podobného, mohli bychom naší architekturu rovno odepsat. Ročenka je svědectvím doby. Svědectvím, které k sebereflexi nutně potřebujeme.
Daniel Zeman
