04.10. 2022

Rozhovor pro Národní cenu za studentský design 2022 – Agnieszka Ejsymont

rozhovory

Seznamujeme vás s oceněnými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2022. Ještě nikdy jsem neslyšela mluvit někoho o cyklistice s takovou vášní a láskou jako polskou designérku Agnieszku Ejsymont, která vás v rozhovoru seznámí se svou knihou Niezłe Szprychy: O ženách v cyklistické kultuře, která byla oceněna cenou Excelentní studentský design 2022. Po přečtení možná neodoláte, také popadnete svůj bicykl a vydáte se na projížďku.

Do soutěže ses přihlásila s autorskou knihou. Jaký máš vztah ke knihám? Jsi vášnivá čtenářka? 

Knihy byly vždy docela důležitou součástí mého života. Miluji skrze ně vstupovat do různých světů, dívat se na život z různých perspektiv autorovýma očima. Kdysi jsem čítávala několik knih najednou, přepínala jsem mezi příběhy podle toho, který mě zrovna vábil. Právě teď si ale ráda vyberu jeden a soustředím se na jeho obsah a vracím se k němu, kdykoli mám během dne volnou chvíli, třeba jen na pár stránek. Také si všímám, že když mám čas na čtení, jsem v klidu a sama se sebou. Když jsem příliš zaneprázdněna a nemám čas na čtení, znamená to, že něco není v pořádku a je to příjemná připomínka, abych si přeorganizovala svůj denní režim a znovu do něj zařadila čtení.

Tvá kniha se jmenuje Niezłe Szprychy: O ženách v cyklistické kultuře. Jak jsi přišla na toto téma?

Můj vztah k cyklistice se v průběhu let vyvíjel. Začala jsem více jezdit na kole, když jsem žila v Kodani v Dánsku. Poté, co jsem se vrátila do Wrocławi, jsem se více ponořila do cyklistické kultury a zapojila jsem se do filmového festivalu souvisejícího s cyklistikou. Tady jsem lépe poznala prostředí a začala cyklisty vnímat jako subkulturu a zajímavý fenomén. Ženy v této skupině mě obzvláště zaujaly. Byla jsem ohromena tím neuvěřitelným poutem, které vzniká, když spolu dívky jezdí. To bylo to, co mě nastartovalo. A čím více jsem toto téma zkoumala, tím více jsem věděla, že je to správná cesta. Vztah mezi ženami a koly je opravdu jedinečný.

Jak cyklistika a kolo jako takové ovlivnilo vizuální stránku knihy?

Při navrhování ráda hledám a vymýšlím zajímavá pravidla, která jsou hlavním určujícím faktorem mých návrhových rozhodnutí. Může to mít něco společného s mým architektonickým zázemím, kde jsem se naučila hledat hlavní téma/myšlenku, na které byl celý projekt postaven. Něco, co by učinilo všechny aspekty projektu koherentními a záměrnými. Tentokrát jsem si jako základ návrhu vzala samotné kolo od jízdního kola. Přesněji řečeno paprsky kola. Mřížku rozvržení knihy jsem založila na jimi vytvořenými průsečíky. Potom jsem pomocí 18 směrů, které určí, uspořádala obsah. Směry se střídají s každou kapitolou nebo tématem, které probírám, což symbolizuje změny, ke kterým dochází v ženské cyklistice, ale také to ovlivňuje orientaci textu, orámování obrázků nebo celkovou kompozici stránky. Docela složitý nápad, ale pomohl mi vyvinout tolik variant a iterací návrhu stránky, ze kterých jsem si mohla vybírat, že celý proces návrhu byl velmi zábavný a experimentální. Žádný paprsek kola není stejný, opravdu. Ještě více je tím posílena rozmanitost ženského cyklistického prostředí.

Co tě vedlo k tomu zvolit pro vzhled knihy kontrastní fialovou a oranžovou barvu?

Za tím je krátký příběh. Fialovou jsem zvolila celkem intuitivně. Byla to barva, ve které jsem udělala všechny své počáteční náčrty, takže mi to tak nějak utkvělo, ale pořád jsem byla samozřejmě otevřená ji během procesu změnit. Pak jsem při výzkumu narazila na téma emancipace a na to, jak byla kola spojena s hnutím sufražetek. To je ale příběh! Je zajímavé, že fialová byla jednou z barev, kterou sufražetky používaly na svých vlajkách. Tehdy to byla barva svobody. Brala jsem to jako potvrzení, že má první volba byla správná, a tak je kniha fialová. Oranžová přišla později. Potřebovala jsem barvu, která projekt vizuálně obohatí. Takovou, která by odrážela energii a dynamiku tak přítomnou ve sportu. Oranžová se pro tento účel zdála být perfektní.

V anotaci jsi uvedla, že kniha je také reakcí na urážlivě myšlenou frázi „Jezdíš jako holka!“. Setkala ses ve svém životě často s touto frází či jiným způsobem podceňování žen?

Měla jsem to štěstí, že jsem neměla příliš mnoho negativních zkušeností (jako jsou urážky nebo obtěžování). To však neznamená, že se mnou nezacházeli jinak jednoduše proto, že jsem žena. Na cyklistických workshopech, na silnici, na cyklistických akcích... Věřím, že na našem jazyce záleží, na našich slovech a na tom, jak věci formulujeme, záleží na narativech, které vytváříme. Věřím, že zdůrazňování správného přístupu je v těchto případech opravdu důležité stejně jako poukazovat na fráze, které by se už neměly používat. Nebo by se měly používat, ale v úplně jiném významu a kontextu. Chci dosáhnout toho, aby lidé říkali ‚jezdíš jako holka‘ a mysleli to jako velký kompliment.

Věnuješ se sama aktivně cyklistice?

Ano. Nezávodím ani nejezdím obrovské vzdálenosti, ale cyklistika má v mém srdci důležité místo. Kvůli aktivitě samotné, místům, kam vás může zavést a lidem, které cestou potkáte.

Spolupracuješ také s filmovým festivalem Bike Days. Jakým způsobem? Co je cílem festivalu?

Bike Days je mezinárodní cyklistický filmový festival. Ať už jde o cestování, závody, umělecký přístup nebo sociální aspekt cyklistiky – projekce se dotýkají všech aspektů, rozdělených do tematických bloků. Kromě filmů se zde konají setkání a debaty s cyklisty, výstavy fotografií a umění, závody na velodromu, soutěže v cyklistickém pólu a některé workshopy související s cyklistikou. Bývala jsem součástí festivalu na mnoha úrovních. Všechno to začalo mediální akreditací, ještě v dobách, kdy jsem pracovala ve studentském rádiu. Měla jsem přijít na akci, napsat recenzi, udělat pár rozhovorů. A hotovo. Chytlo mě to však a vracela jsem se rok co rok. Nejprve jako dobrovolník, poté jako spoluorganizátor a hlavní grafik akce. Pak pandemie vyústila ve dvouletou přestávku. Tento ročník 2022 (tato slova píšu poslední den festivalu) byl jedinečný – dlouho očekávaný comeback a pro mě velká událost – letos jsem dostala pozvání jako host. Prezentovala jsem knihu a byla součástí debaty o ženách v cyklistice.

Co je hlavním cílem tvé knihy?

Inspirovat dívky, aby začaly jezdit na kole, ale také zahájit diskusi o některých problémech v oblasti životního prostředí. Doufám, že témata, kterých se dotýkám a diskutuji o nich, budou podnětná a podpoří pozitivní změnu, kterou nyní pozorujeme v této disciplíně a na silnicích. To znamená více žen na kolech, více rovnosti, větší povědomí a obecně respekt.

S jakými potížemi ses při práci na knize Niezłe Szprychy potýkala?

Byl to multitasking na nejvyšší úrovni, jakou jsem kdy zažila. Jako autor i designér za projektem jsem byla zodpovědná za téměř všechny aspekty procesu (mluvím i o fázích po obhajobě diplomky spojených s vlastním publikováním). Psaní, práce s editorem, design, příprava do tisku, shánění sponzorů a mediálních partnerů, koordinace propagace, organizace předprodeje, účast na autorských setkáních, rozhovory v rádiu... To vše se mi líbilo, ale upřímně mi to připadá, jako bych byla tolik lidí v jednom. Už před fází vlastního publikování jsem si myslela, že koordinovat psaní a navrhování zároveň bylo docela náročné. Neměla jsem připravený textový materiál, na kterém bych mohla pracovat. Takže to byla na jednu stranu výhoda (například délku určitých kapitol jsem přizpůsobila, aby se vešly do mého konceptu designu), ale bylo opravdu těžké spěchat na autora, když jsem potřebovala některé kapitoly, abych se mohla posunout dál s designem.

Co ti tvorba této knihy přinesla? Naučila ses něco nového?

Myslím, že mi to přineslo hodně sebevědomí v mých designérských rozhodnutích. Byl to docela boj se syndromem podvodníka, do kterého mám tendenci upadnout. Je to něco, s čím se musíte vypořádat, když chcete svou práci prezentovat, propagovat a případně prodávat. Musíte tomu sami plně věřit, abyste byli schopni přimět ostatní lidi, aby tomu věřili také. Také jsem se naučila upřednostňovat odpočinek a rozvrhnout si pracovní plán podle toho, co momentálně potřebuji. Uvědomění si, jak moc je pauza prospěšná pro tvůrčí proces, bylo pro mě zlomovým bodem a umožnilo mi to si tento proces více užít.

Kniha je autorským dílem, to tedy znamená, že jsi autorkou textů i celkového designu. Co ze zmíněných oblastí bylo pro tebe nejtěžší?

Obsahem knihy je vlastní text mé diplomové práce. Jak jsem řekla v jedné z předchozích otázek, spojení obou těchto aspektů bylo složité. To, že spolu tak souvisí – design vychází z textu, ale i ten text potřebuje dodržovat určitou strukturu. Správnou rovnováhu mezi nimi jsem hledala během celého procesu.

Jak dlouho jsi na celé knize pracovala?

Bylo to o něco více než jeden akademický rok. S výzkumem a prací na textové části jsem začala v říjnu 2020, poté jsem pokračovala ve fázi návrhu a obhájila diplom v říjnu 2021, přesně o rok později.

Po studiích jsem však pokračovala v práci na materiálu. Pracovala jsem s editorem na posledních úpravách a vše vyústilo v zahájení prodeje knih letos v září. Takže konečná odpověď by byla kolem dvou let. Nebyl to samozřejmě nepřetržitý proces. Potřebovala jsem se soustředit na jiné projekty nebo na cestování, abych si ohledně knihy udržela stále stejné nadšení a měla energii na ní dál pracovat s takovou vášní, jakou jsem měla na samém začátku.

Jakým způsobem je kniha vydaná? Je dostupná i v knihkupectvích? 

Protože mám ráda kontrolu nad malými detaily (jako je tiskárna, výběr materiálů a technologie, ale také rozhodování o tom, kde bude kniha dostupná a jak bude propagována), rozhodla jsem se pro vydání knihy vlastním nákladem. Není to nejjednodušší cesta, to je jisté, ale rozhodně to stojí za to. Podařilo se mi navázat partnerství s některými společnostmi (Liv – výrobce kol pro ženy a Magovox – spolupartnerství na podporu projektů vedených ženami, jaká dokonalá shoda!) a zorganizovat předprodej, abych mohla vybrat prostředky potřebné na první vydání. Zatím je k dispozici na niezleszprychy.pl, ale jakmile dostanu tištěné kopie, plánuji je distribuovat prostřednictvím místních kaváren, knihkupectví a prodejen kol.

Proč ses přihlásila do soutěže The Czech International Student Design Award / Národní cena za studentský design? Jak ses o ní dozvěděla?

Byla jsem vlastně nominována Akademií výtvarných umění Eugeniusze Gepperta, abych reprezentovala tuto instituci svou prací. Beru to jako obrovské vyznamenání a doufám, že se kniha této role zhostí dobře.

Na jakou ze svých dosavadních prací jsi nejvíce pyšná?

Pokusím se vymyslet něco jiného než tuto knihu, aby to nebylo tak monotematické, i když vzhledem k tomu, že je nejnovější a nejvíce jsem na ní pracovala, jsem na ni upřímně hrdá.

Ale mým druhým favoritem by byl klíčový vizuál pro Bike Days v roce 2019. (Ach, zase kola, překvapení!) Každý rok dostane festival zvířecího hrdinu vytvořeného z částí jízdního kola. Pro rok 2019 jsem vytvořila kalamáry ze středu kola a paprsků. Poté se objevil ve všech tištěných a digitálních festivalových materiálech a proplul přes dvě filmová plátna před všemi filmy. Bylo to tak vzrušující vidět to všude kolem. Celé město bylo pokryto festivalovými plakáty (nebo jsem to tak alespoň vnímala). A dodnes se setkávám s lidmi, kteří mají a nosí trička s motivem mého sítotisku.

Kniha Niezłe Szprychy je tvou diplomovou prací v rámci studia na Akademii umění a designu Eugeniusze Gepperta ve Vratislavi (Wroclawi). Byla jsi této škole spokojená? Jak tě studium obohatilo?

Akademie byla druhá instituce, na které jsem studovala. Bakalářský titul jsem nejprve dokončila na Fakultě architektury na Technické univerzitě ve Wroclawi. Již během těchto studií jsem se začala zajímat o grafický design a absolvovala jsem absolventskou stáž v ateliéru grafického designu v italském Turíně. To vše znamená, že jsem ke studiu na Akademii nastoupila s určitou zkušeností studenta a designéra a víceméně jasnou vizí své tvůrčí cesty. To mi dalo velkou výhodu a změnilo můj přístup. Přišla jsem pro nástroje a pro výměnu myšlenek mezi mými spolužáky a mezi námi a učiteli. Jak jiný svět to byl od toho, který jsem znala z UT! Rozhodně mi to rozšířilo obzory a otevřelo mou mysl pro zkoumání. A pro barvu. Po prohlédnutí knihy Niezłe Szprychy je asi těžké tomu uvěřit, ale na začátku jsem opravdu používala jen černou, bílou a šedou. A pak něco přecvaklo a jsem celá hrr do fialové. Dělám si srandu. Rozhodně se ale snažím hledat designová řešení mimo svou obvyklou komfortní zónu a uniknout obvyklým vzorcům myšlení.

Jediné, co mě mrzí, je to, že moje magisterské studium probíhalo většinou během pandemie, což znesnadnilo využití workshopů a tím i implementaci manuálních technik (jako je můj milovaný sítotisk) do toho, co jsme navrhovali.

Máš nějaký umělecký nebo designerský vzor? Kdo je pro tebe inspirací?

Pořád se to mění! Je to spíš peloton, než jeden vzor. Oceňuji různé umělce pro různé aspekty jejich práce. Pro proces, přístup, který mají k práci, nebo pro to, jak vnímají svět... Také se ráda inspiruji od lidí, se kterými pracuji nebo se od nich učím. Měla jsem příležitost potkat na cestě skvělé designéry, kteří ovlivnili můj pohled na design: Luca Ballarini, Iannis Karlopolous a Maciej Chmara, abychom jmenovali alespoň některé.

Máš nějaký sen v oblasti designu? Čeho bys chtěla dosáhnout? Co bys chtěla navrhnout?

Vždy jsem milovala sociální projekty. Zapojení místní komunity, práce na návrzích na základě skutečných potřeb a problémů. To je přístup, který jsem se naučila při studiu architektury a následné účasti a vedení workshopů na MEDS (Meeting of Design Students). To je něco, co chci převést a implementovat i do své grafické práce. Nyní, když mám svou dílnu a nástroje, chci je náležitě využít. Vizuál a estetika jsou důležitým faktorem, ale nejvíce si cením toho, co a jak s tím komunikujeme.

Jak ses k designu dostala? Co pro tebe design a umění jako takové znamená?

Kvůli kamarádovi! Nebyla jsem si jistá, co dělat po střední škole. Toto období v mém životě bylo také docela těžké. Můj dobrý přítel mě povzbudil, abych se připojila ke kurzům kreslení, které navštěvoval. Odvedlo to mou mysl od každodenních záležitostí, takže se mi to líbilo. Byl to kurz připravující budoucí studenty architektury, tak jsem se rozhodla, že to zkusím u zkoušek a přihlásila jsem se. Nejsem ten typ umělce „kreslil jsem celý život“. Jsem vděčná za to, jak se věci vyvíjely a že jsem se nakonec dostala k designu. Moje mysl je příliš plná nápadů na to, abych je nevyjádřila kreativním způsobem.

Stává se, že tě někdy trápí umělecký blok? Pokud ano, jak s ním bojuješ?

Och, určitě ano. Znamená to, že jsem přetížená projekty. Nemůžete být kreativní 24/7. Funguje to jen do určité míry. Příroda a pohyb jsou vždy mé metody jak se „resetovat“ a vytvořit prostor pro nové výtvory.

Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?

Opravdu všude. Mám obrovské zkušenosti v různých disciplínách a beru to jako velkou výhodu. Ráda čerpám inspiraci pro projekty nejen z oblasti designu. Nakonec můžete najít něco, co vás posune a spustí tvůrčí proces i v každodenních předmětech a nenápadných životních okamžicích. Musíte jen zůstat zvědaví a pozorní.

Pracuješ právě na něčem? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?

Jelikož knihu v tuto chvíli vydávám, vyčlenila jsem tomu patřičný prostor. To však znamená, že brzy budu mít čas přivítat nové úkoly a výzvy. Mým plánem je využít své dovednosti pro dobré účely a projekty. A uvidí se, kam mě to dostane. Intuice mě zatím vedla po mé tvůrčí cestě jen správným směrem.

Čemu se věnuješ ve volném čase?

Hýbu se. Hodně. Ať už je to tanec (současný, CI) nebo venkovní aktivity (cyklistika, horolezectví, slackline, trekking, v zimě lyžování), ráda rozhýbu své tělo, jakmile vstanu od počítače. Díky tomu se cítím naživu a naplňuje to potřeby mého vnitřního dítěte.

Co ti poslední dobou udělalo radost?

Projížďka městem těsně poté, co přestalo pršet a začalo svítit slunce. Všechno se třpytilo a kapky vody rozstřikované od kol vypadaly jako třpytky poletující kolem mého kola. Slunce po dešti mě pokaždé dostane, ale tento okamžik byl čirou krásou.

 

Děkuji za rozhovor. Přeji hodně štěstí v tvorbě.

Julie Vojtková

---