04.10. 2023
Rozhovor pro Národní cenu za studentský design 2023 – Markéta Masnicová
rozhovory
Seznamujeme vás s účastníky soutěže o Národní cenu za studentský design 2023. Dioptrické brýle nemusí být jen nudnou pomůckou. Můžou být též originálním módním doplněk s více funkcemi. V následujícím rozhovoru vám Markéta Masnicová poví o svých brýlích Monocat.
Do soutěže ses přihlásila s originálními brýlemi Monocat. Přibliž prosím čtenářům, jak jsi na toto jméno pro své brýle přišla.
Název Monocat je fúze historického trendu s moderním trendem. Konkrétně se jedná o trend monokl a "Cat eye". Toto spojení se promítlo i do názvu: MONOkl a CAT eye.
Čím jsou tvé brýle jedinečné a jaký uživatel je asi ocení?
S brýlemi se potýkám od útlého dětství a už od mala jsem řešila problém se slunečními brýlemi. Mé dioptrie bohužel už dávno nejsou na číslech, kdy bych si mohla dovolit nosit sluneční brýle bez dioptrií. Vždy jsem proto u sebe musela mít velké pouzdro se slunečními brýlemi, které se častokrát do malých kabelek nevlezlo. Toto se stalo impulzem, který mě vedl k navrhování výměnných očnic, to znamená část brýlí, do které je vbrušováno dioptrické sklo. Důležitým momentem pro mě byla teoretická část, kdy jsem studovala historii a vývoj brýlí. Zaujal mě fenomén "monoklu", který se stal důležitým impulzem v rámci navrhování.
Výsledným produktem je tedy brýlový střed, který je navrhnut na míru na proporce nositele tak, aby seděl ergonomicky i esteticky. Do tohoto středu jsou pak vkládané očnice, které lze ladit k outfitu, dle nálady, ale také podle filtru (sluneční, modrý filtr na počítač a jiné).
Ocení je vlastně kdokoliv, kdo se nespokojí jen s jedním párem brýlí.
Na jakém principu výměna očnic funguje?
Očnice i brýlový střed mají v sobě pomocí tlakového stroje vloženy neodymový magnet. Během konzultace docházelo k otázkám, zda magnet může být jen v brýlovém středu. Díky tomu, že má magnet dva póly, které se buď přitahují, nebo odpuzují, jsem mohla tuto vlastnost spíše využít. Zvolila jsem tedy magnet na obou částech a vlastnost pólu využila k tomu, aby nedocházelo k záměně pravé a levé očnice. Díky tomu nedojde k záměně dioptrií, což vnímám jako velkou výhodu. Toto jsem ještě podpořila přiblížením magnetů k té straně, kam očnice patří. To znamená, pokud je magnet vychýlený od středu k levé straně, patří na levou část brýlového středu a díky magnetům se očnice přitahuje ke správné straně, naopak se odpuzuje u strany, kam nepatří. Systém je podpořený drážkou také na obou kusech.
Jak sis poradila s technickou stránkou tohoto projektu?
Co se týče technické stránky výroby, využívala jsem technologie, které jsou mi známé – od prototypování na 3D tisku až po CNC frézu. Další zpracování a odborné konzultace v rámci brýlí a jejich výroby jsem měla tu čest provádět se studiem Nastassia Aleinikava zastoupeným Pavlem Kahotski.
Existují brýle zatím pouze jako prototyp? Pokud ano, plánuješ je uvést do běžnější výroby, je možné si je třeba zakázkově objednat?
Brýle existují zatím ve třech kusech. Na výstavách se můžete setkat s černým brýlovým středem a s třemi páry očnic, u kterých je systém o něco volnější, a to hlavně proto, aby se člověk nebál vyměňovat skla a pochopil systém. Druhé brýle ale sama nosím s mými dioptriemi. Stala jsem se svým prvním a náročným zákazníkem, postupně vnímám chyby a snažím se brýle zdokonalovat. Přijde mi to jako nejlepší způsob, jak produkt dovést do finále k potencionálnímu prodeji. Třetí kus jste mohli vidět právě na Czech Design Weeku, je to novinka. Tento kus pak obsahuje silnější magnety.
Byla práce na tomto projektu časově náročná? Jak dlouho celý proces trval?
Monocat je moje bakalářská práce, takže čas byl omezen institucí, ale na brýlích dále pracuji a zdokonaluji je. Čeká mě na nich ještě spousta práce.
Jsi čerstvou absolventkou Fakulty umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jak jsi zde byla spokojená a jak tě zdejší prostředí ovlivnilo?
Ústí nad Labem se pro mě stalo domovem po celé bakalářské studium, poznala jsem tam druhou rodinu. Přátele, díky kterým jsem se na univerzitě, ale i fakultě cítila dobře. A co mě Fakulta umění a designu naučila? Hlavně píli, která nezná hodinu. Spoustu nocí, dnů, svátků prosezených u navrhování a prototypování. Do studia jsem vložila velký kus sebe, bylo to náročné, a právě v takových chvílích jsem byla ráda za své kamarády, spolužáky, rodinu a vedoucího Jana Čapka, který byl podporou, ale nebyl spokojený se vším. Díky němu jsem se naučila makat do poslední chvíle a nespokojit se jen tak s něčím. Zaměřit se na detaily, technologii a výrobu. Vzpomínám si na to, že když jsem k němu přišla s žádostí o stáž u něho v ateliéru (Přijata jsem byla totiž na interiérový design, ale mé preference se v průběhu prvního semestru změnily a já zkusila stáž u Jana Čapka.) nic jsem neuměla, maximálně tak základy v 3D programu. Teď odcházím se spoustou znalostí v 3D programech, 3D tisku a s přehledem o materiálech. To vše jsem nabyla v rámci studia během práce na různorodých úkolech.
Prostředí fakulty bylo jedinečné a se spolužáky jsme vytvořili tým, který si pomáhal napříč ateliéry.
Co ti práce na Monocat přinesla? Naučila ses něco nového?
Naučila jsem se během procesu mnoho, i co se týče samotné výroby. Neměla jsem s výrobou brýlí žádné předchozí zkušenosti, takže mně to přineslo spoustu nových poznatků.
S jakými potížemi ses při designu Monocat potýkala? Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musela ses vypořádat s komplikacemi?
Potíže byly hlavně ze začátku. Díky tomu, že s brýlemi žiju od mala, bylo pro mě nejtěžším momentem se odpoutat od toho, co je dostupné v běžných optikách, začít přemýšlet jinak a hledat inovaci. V prvních návrzích byly pozměněné křivky bez žádné inovace a modelace. Postupně jsem začala získávat různorodou inspiraci a studovat historie brýlí. Zprvu se mělo jednat pouze o vlepenou očnici, která měla být kontrastní vůči barvě brýlového středu.
Očnice by byla tedy vlepená a ne vyměňovací. Měl to být tedy jenom zajímavý moment v brýlích, který měl zdůrazňovat oční okolí. Nakonec jsem se ale rozhodla věřit si a riskovat s výměnným systémem. Tento risk zahrnoval přemodelovat celé brýle, vytvořit nové křivky, hodiny u CNC stroje, a nakonec i dny ručního promodelování, zábrusu a leštění.
Máš za sebou už i úspěchy v designových soutěžích. Naposledy jsi přebírala Zvláštní uznání poroty na Czech Design Weeku právě za brýle Monocat a betonovou aromalampu. Co pro tebe taková ocenění znamenají?
Jsou skvělou motivací. Design se snažím dělat tak, abych s ním byla spokojená především já, a nebojím se mu obětovat hodiny, noci a dny. Tento přístup je ale mnohem náročnější jak po psychické, tak i fyzické stránce. Častokrát jsem odcházela mezi posledními z ateliéru ne-li poslední, strávila jsem tam víkendy, svátky a prázdniny. Když se škola zavřela, přesunula jsem se do studentského bytu a pracovala dál. Tento přístup "nebýt spokojený až do konce" častokrát dovádí k vyčerpání, a i u mě se tomu tak stalo, a právě tato cena mi dala motivaci posunout se a začít makat dál.
Co tě přivedlo k tomu se přihlásit do soutěže Národní cena za studentský design?
Na ateliéru se stalo tradicí, že vedení vybere práce, které se do soutěže následně přihlásí. Byla jsem ráda, že mě asistent oslovil, zda nechci své práce do soutěže přihlásit.
Jak důležitá je pro tebe reakce okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?
Přece jenom tvořím produktový design, který má sloužit lidem. Reakce mého okolí by tudíž měla být pro mě důležitá. Je ale velký rozdíl mezi kritikou. Profesní kritiku, která má za účel pomoci mi v navrhování a posunout produkt dále, vnímám s pokorou. Jsem přece jenom začínající designér, který nemůže disponovat zkušenostmi člověka v oboru. Subjektivní kritiku zahrnující estetické preference člověka vnímám s rezervou, každému se líbí něco jiného.
Máš za sebou už celkem hodně designerské práce. Na který svůj výtvor jsi nejvíce hrdá?
Své výtvory vnímám jako cestu, díky které jsem se naučila mnoho. Bez těchto projektů bych nevytvořila tři poslední práce, na které jsem hrdá. Mezi ně patří porcelánový servis Daisy, aromalampa s difuzérem a brýle Monocat. Díky brýlím jsem si uvědomila, že se právě tomuto oboru chci nadále věnovat.
Chtěla by ses tedy designem nebo uměním živit?
Myslím, že je to asi sen každého kreativce, ale po osmi letech studia umění a designu jsem se přihlásila na vyšší odbornou lékařskou školu. Postupem času si začínám uvědomovat, jak je kreativní práce náročná, a že je fajn ji kombinovat s nekreativní prací.
Máš nějakou zásadu, kterou se snažíš v rámci své designérské práce řídit?
Nespokojit se jen tak s něčím a pracovat do poslední chvíle.
Je pro tebe v designu důležitá aktuálnost a reagování na současnou situaci? Snažíš se například při práci zohledňovat ekologičnost?
V rámci navrhováním a procesingu se snažím využívat materiály, které lze recyklovat. Během prototypování používám nejčastěji 3D tisk, s ním se ale pojí plast. Proto jsem se rozhodla tisknout z materiálu, který je sice dražší, ale můžete ho recyklovat a co recyklovat nejde, to recykluju sama v podobě stojánků na tužky, květníky nebo různé dózy. V samotném finálním designu se snažím spíše o nadčasovost v rámci estetiky, aby design obstál i za pár let a nebyla to pouze reakce na aktuální trendy. Co se týče použitého materiálu pro výrobu brýlí, ten je z bioplastu a má značku udržitelnosti.
Máš tedy oblíbené materiály, se kterými ráda pracuješ?
Momentálně se snažím materiály a technologie střídat a čerpat z práce s nimi zkušenosti. Tak si vytvářím dobré portfolio materiálů, se kterými mám zkušenost a vím, jak se zhruba chovají.
Kdo tě nejvíce v tvé tvorbě podporuje?
Mezi mé skalní podporovatele patří moje máma, se kterou trávím hodiny na FaceTimu kvůli vzdálenosti, bratr a táta. Nesmím zapomenout na Emu Domanickou, která je módní návrhářka, bývalá spolužačka a mimo jiné dobrá kamarádka. Za podporu děkuji také Martinu Hlavatému, který je můj dobrý kamarád a ostatním, kteří jsou nedílnou součástí mého života.
Jak ses k umění a designu dostala? Myslela sis odjakživa, že budeš designérkou, nebo jsi v dětství snila o jiné profesi? Co pro tebe design a umění jako takové znamená?
Pamatuji si to dodnes. Trávila jsem s mámou čas v její nudné stereotypní kanceláři, kde se dítě snadno unudí k smrti. Mamka tam měla vždy připravené omalovánky a pastelky, abych se tam zabavila. Ty omalovánky mě nikdy nebraly, zato ostrouhané tužky byly pro mě větším lákadlem. Fascinoval mě odpad z ostrouhaných pastelek – okraj barevný, střed hnědý a barevný grafit. Nakonec jsem za pomocí lepidla z odpadu vytvořila kytičku, kterou má mamka dodnes na stole. To vedlo rodiče k tomu mě dát na kroužek výtvarky a pak už se to postupně profilovalo.
Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji úspěšně překonat?
Asi každý se s touto krizí alespoň trochu setkal. Zajímavé je ale to, že je tahle otázka jedna z nejčastěji kladených otázek poté, co někdo zjistí, že se věnujete kreativní činnosti. Každý jsme jiný a strategie jsou různé, já sama se řídím tím, že se do ničeho nechci tlačit, pokud se cítím špatně, jdu se projít, zavřu skicák, počítač a vypnu. Je fajn si dát pauzu klidně i na měsíc, ale důležité pro mě je udržovat ten kontakt s tvůrčím světem – jako třeba zavítat na nějakou výstavu, divadlo a tak dále.
Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?
Častokrát kolem sebe, snažím se vnímat, co vidím. Ono se to v té hlavě pak nějak uloží a inspirace dojde ve správný čas.
Na čem právě pracuješ? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
Momentálně nastupuji na magisterská studium na Sutnarku, kde studuji Kov a šperk. Brýlím bych se chtěla nadále věnovat, a proto byla pro mě jasná volba šperku, kde se naučím drobné a pečlivé práci.
Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí energií?
Popravdě moc odpočívat neumím, furt musím něco dělat. Důležitá pro mě je ale přítomnost zvířat v mém okolí. Sama vlastním zakrslého králíka, který je mou největší radostí. V rodině máme spoustu pejsků a koček. Vyrůstala jsem vždy obklopena zvířaty, a tak k nim mám silnou vazbu. Tohle je pro mě asi největším zdrojem energie. :)
Co tě v poslední době potěšilo?
Spousta věcí! Nedávno se konala přehlídka We Are Next, které se účastnila právě Ema Domanická. Na přehlídce jsem sice nebyla, ale byla jsem neskutečně pyšná! Všeobecně mě těší úspěchy mých přátel, občas jsou pro mě důležitější než ty moje, a proto ráda vidím, když se kamarádům daří. Samozřejmě mě potěšilo také už zmiňované ocenění Czech Design Award, které mi dalo motivaci a sílu do dalšího studia. Hned po výstavě jsem odjela na menší dovolenou, na které jsem načerpala spoustu inspirace. :)
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v tvorbě.
Julie Vojtková
Práci si můžete prohlédnout také na: https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/931/
