31.10. 2023
Rozhovor pro Národní cenu za studentský design 2023 – Petra Kmošťáková
rozhovory
Seznamujeme vás s účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2023. Kdybyste v parku narazili na elegantní křeslo trône, jistě byste neodolali a chvíli si na něm poseděli. Možná by vás ale překvapilo, jakou technologií je vyrobeno. To a mnohem více se můžete dozvědět v následujícím rozhovoru. Petra Kmošťáková vám představí nejen křeslo trône, ale také své další designerské práce.
Do soutěže ses přihlásila se svým křeslem trône a sadou talířů pro osoby se specifickými potřebami Hettie. Oba tyto designy spojuje tvůj citlivý přístup k potřebám uživatelů. Kdy ses začala inkluzivním designem více zabývat?
Po období, kdy jsem se v designu hledala, jsem si uvědomila, že mě to k designu orientovanému na lidi i tématům, která nějakým způsobem řeší inkluzivitu i odlišnosti, táhlo asi od počátku. První téma, v rámci kterého jsem se ale inkluzivního designu více dotkla a do něhož mě skutečně bavilo se ponořit, byla má bakalářská práce — právě set talířů Hettie. Hettie je projekt, u kterého jsem skutečně cítila, že má jeho tvorba smysl.
Zajímá mě hlavně tvé křeslo trône. Proč zrovna tento název?
Název pro křeslo jsem hledala relativně dlouho. Nechtěla jsem, aby působil příliš elitářským dojmem. Paradoxně jsem si nakonec ale dovolila trochu zapřehánět a zvolila název, který vycházel z faktu, že pro veřejný prostor není jednomístné sedátko zabírající větší prostor, než je nezbytně nutné, úplně běžnou záležitostí. Proto tedy francouzská obdoba slova trůn — trône. Navíc je vyrobeno z prémiových materiálů a samozřejmě francouzsky šik.
V rámci designu trône ses snažila pracovat s rozdělením prostoru kolem člověka do proxemických zón. Co to znamená a proč jsi se rozhodla tuto problematiku při návrhu zohlednit?
Ráda trávím čas mezi lidmi, to ale neznamená, že si vždy potřebuji s někým povídat a aktivně se dění ve veřejném prostoru účastnit. Vycházela jsem z předpokladu, že každý člověk přirozeně potřebuje svůj určitý osobní prostor. A že ne vždy je člověku příjemné, když někdo (cizí) přímo zasahuje do jeho prostoru. Tato problematika je zpracována právě v pojetí takzvaných proxemických zón. Rozpracoval ji antropolog Edward Hall a definoval tak čtyři různé zóny — od bezprostřední blízkosti po cca čtyři metry okolo lidského těla. Proxemika je tedy vědní disciplína zabývající se studiem lidského prostorového chování v závislosti na vztahu ke druhému pozorovanému lidskému subjektu. Křeslo trône je navržené tak, aby na rozdíl od klasické lavičky dopřálo dostatek prostoru každému jednomu člověku i na veřejných místech.
Trône je zajímavé například tím, jak lehce a vzdušně působí. Ve skutečnosti je ale z betonu. Použila jsi technologii 3D tisku, se kterou máš už zkušenosti z předchozích designerských prací – například váza pro projekt Krásná práce. Přibliž prosím čtenářům, jak takový 3D tisk betonu funguje?
S 3D tiskem mám zkušenosti primárně jako s šikovným nástrojem určeným pro prototypování výrobků. 3D tisk je aditivní metodou výroby, což znamená, že se materiál po vrstvách přidává. 3D tisk betonových směsí není výjimkou. Do speciálně upravené trysky proudí betonová směs a robotické rameno (případně hlava velké rámové tiskárny určené především pro architektonické účely) postupně klade na sebe jednotlivé vrstvy modelu, do nichž virtuální model „rozřeže“ program zvaný slicer. 3D tisk betonu má stále ještě svá úskalí a značné nedokonalosti — na druhou stranu otevírá do budoucna dveře do dosud neprozkoumaných architektonických a designových zákoutí.
Čím tě 3D tisk oslovil tak, ses ho rozhodla využít právě ve své diplomové práci?
3D tisk betonu mne jako aktuální technologie zajímal už delší dobu, ale především v hodně teoretické rovině. Protože jsem měla dlouholetou zkušenost s FDM 3D tiskem polymerů, byla pro mě lákavá příležitost prozkoumat odlišnosti mezi 3D tiskem plastů a 3D tiskem betonu. Výsledek mého bádání je, že mají obě technologie pramálo společného. Jediným společným jmenovatelem je již zmíněná aditivnost v procesu výroby.
Jak tě ovlivnilo studium na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem?
Po řadu let byla fakulta a vše s ní spjaté mým druhým domovem. Společně s ateliérem produktového designu mi poskytla především zázemí, které je pro tvorbu velice důležité a formovala v mnohých ohledech můj pohled na oborovou problematiku. Kromě zkušeností a zážitků mi dala i kamarády a kontakty, se kterými mohu třeba v budoucnu navázat spolupráci na dalších projektech. :)
Co ti práce na trône přinesla? Naučila ses něco nového?
Přinesla mi určitě mnoho zkušeností a zejména střetů s realitou, kdy mě donutila vystoupit z role studenta a potýkat se s různými, často ne úplně příjemnými, situacemi. Zkusila jsem si něco zcela nového a jsem ráda, že jsem si tuhle příležitost vytvořila, využila ji a do tohoto tématu nakonec naplno šla.
Byla práce na tomto projektu časově náročná? Jak dlouho celý proces trval?
Práce na projektu křesla trône byla náročnější, než jsem si zprvu představovala. Promítla se do toho i určitá zodpovědnost, kterou cítím, když se ponořím do nějakého tématu. Pokud na něčem pracuji, je pro mě důležité udělat vše pro to, aby výsledek dopadl v aktuální chvíli co možná nejlépe. I díky tomu, že jsem spolupracovala s firmou So Concrete, která se zabývá 3D tiskem z vysokohodnotných betonových směsí a umí vytvořit i přesné tisky menších rozměrů, jsem byla schopna naplnit svou představu.
Pro jaké prostory je křeslo určeno? Plánuješ ho uvést do běžné výroby, nebo je například možné si ho objednat na zakázku? Jsi s výsledkem spokojená, nebo zvažuješ ještě úpravy?
S výsledkem jako takovým spokojená jsem, co lze ještě vylepšit ukáže případná praxe, čas a zimy, které křesílko venku stráví. Teoreticky je už v této chvíli možné si křeslo na zakázku objednat. Navrhnout bych chtěla ještě další varianty opěrátka — od počátku mám na mysli variantu z ohýbaného kovu.
Křeslo je určeno do široké škály venkovních prostor. Od veřejných parků po soukromé sektory.
Čtenáře, který si prohlíží fotografie, možná napadne otázka, jestli jsi myslela na odtékání vody ze sedáku?
Na odtékání dešťové vody, jako i na spoustu dalších praktických problémů, jsem samozřejmě myslela. Proto se mezi opěradlem a tištěnou betonovou skořepinou nachází pro odtékající dešťovou vodu vymezený prostor.
S jakými potížemi ses při designu potýkala? Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musela ses vypořádat i s komplikacemi?
Navrhnout tvar vhodný pro technologii 3D tisku pro mě bylo snadné. Hlavní problémy se týkaly především odolnosti celé skořepiny při jejím zatížení v tlaku a zejména v tahu. Otázky se vynořily tedy hlavně okolo pevnosti, výztuže, tloušťky perimetru a technického propojení sedadla a opěradla, případně manipulace s hotovým objektem. Počítačový model byl ale odborně podroben CAE analýzám a mně nezbylo než věřit, že po vyzrání betonu skutečně své předpokládané pevnosti a nosnosti dostojí. :)
Máš nějakou zásadu, kterou se snažíš v rámci své designérské práce řídit? Na který svůj výtvor jsi nejvíce hrdá?
Blízké jsou mi zásady, které definoval Dieter Rams, který je shodou okolností tváří letošního ročníku NCSD. Snoubit čistou estetiku a praktickou funkci. Okopotěšitelnost a logiku. Pokud se mi tohle povede, můj vnitřní designér se tetelí radostí.
Mému srdci nejbližší jsou asi právě talíře Hettie orientované na mentálně či fyzicky handicapované lidi a osoby s motorickými problémy. Celý projekt se mi povedlo uchopit komplexně a do hloubky se ponořit do tématu, definovat si cíle a designem si na ně odpovědět a naplnit je. Zároveň mě bavil i proces tvorby, a to zejména setkávání se a konzultování tématu a prototypů v domovech pro osoby s postižením a v domovech pro seniory.
Například se svým setem Hettie jsi už sklidila úspěch a byla i oceněna třetím místem BEST IN DESIGN 2022 na festivalu Zlin Design Week a odborná porota si všimla i tvé židle NEST. Posouvají tě podobná ocenění kupředu? Jakého si nejvíce ceníš?
Ujišťují mě, že jsem na správné cestě. Ocenění jako taková pro mne žádný nesmírný význam nemají, byť nezastírám, že mi vykouzlí úsměv na tváři a potěší mé designérské ego a tvůrčí duši. Opravdovou radost mi ale dělá, když se mohu potkat s lidmi, kteří o designu třeba vůbec nic netuší, ale skrze mé produkty pochopí jeho význam a jeho podstatu – fakt, že má sloužit svému účelu. Fakt, že není jen pro „elity“, ale že je tu pro každého. Každý den.
Co tě přivedlo k tomu se přihlásit do soutěže Národní cena za studentský design?
Jelikož jsem toho času končila studia, byla to jedna z posledních možností přihlásit své studentské práce do soutěže a dostat tak od odborníků i veřejnosti zpětnou vazbu na to, co jsem vytvořila.
Jak důležitá je pro tebe reakce okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?
Reakce okolí pro mne vždy důležitá byla. Snažím se jí ale přikládat stále menší a menší váhu a řídit se tím, co já sama ve skutečnosti cítím a považuji za správné.
Vzhledem k tomu, že se ale ráda zabývám produkty pro veřejný prostor a jsou mi blízká témata inkluzivního a pro-lidsky orientovaného designu, reakce potenciálního uživatele prostě přirozeně důležitá je.
Hraje pro tebe roli i otázka ekologičnosti? Jaké materiály preferuješ?
Určitě. Je důležité tvořit rozumně, zodpovědně a zdroje využívat s rozvahou. Pokud lze využít například odpadový materiál ze sériové výroby jiných produktů nebo materiál, který je na konci svého životního cyklu dobře zpracovatelný, je to skvělá cesta. Hlavní problém současnosti vidím v nadprodukci nekvalitního zboží a nulové snaze velkých výrobců se kvalitě alespoň přiblížit.
I mezi materiály mám samozřejmě své oblíbence, zásadní pro mě je ale především zvolit správný a vhodný materiál pro každý produkt, nejít proti jeho přirozeným vlastnostem, a naopak jich co nejvíce využít.
Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?
Okolo sebe. Hledám a dívám se na svět. Hledám mezery, nedostatky, neprozkoumaná místa. Témata, která potřebují trochu té mé péče a lásky.
Kdo tě nejvíce ve tvé tvorbě podporuje? Za kým jdeš pro radu, když nevíš, jak dál?
Určitě pro mě byla vždy nejvíce podporujícím prvkem rodina – zejména maminka. Rodina zažila už nespočet mých radostí i strastí v tomto oboru a vždy jsem se na jejich pomoc mohla spolehnout, za což jsem vděčná. Když člověk ztratí nadhled, je prospěšné si promluvit s kýmkoliv, kdo je schopen vyslechnout a nabídnout jiný úhel pohledu.
Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji úspěšně překonat?
Připadá mi, že strategie, jak překonat tvůrčí krizi, je nesnažit se překonat tvůrčí krizi. Čím více je často někde snahy, tím méně plynou věci přirozeně. Nejlepším řešením je asi úplně jiná činnost, nejlépe fyzická, kde člověk vypne hlavu a chvíli se designem vůbec nezabývá.
Chtěla by ses designem živit?
Ano, určitě chtěla. Ne ale za každou cenu.
Máš nějaký designerský nebo umělecký vzor? Kdo je pro tebe inspirací?
Určitě mám své vzory, jak v designu, tak třeba mezi architekty. Neuznávám ale žádné designové „modlářství“. Od malička si tak vyzobávám z každého člověka přesně to, co se mi na něm líbí. Vlastnost, přístup, úhel pohledu… vždy jsou pro mě velkou inspirací lidi, kteří jsou pro své zaměstnání nebo konkrétní činnost nadšení. Potom už mi nepřipadá důležité, o jaký obor se přesně jedná. Vidím člověka, který vnitřně „svítí“ a naplňuje své dny tím, co mu dává v životě smysl tak, jak to nejlépe dovede.
Máš nějaký sen v oblasti designu? Čeho bys chtěla jednou dosáhnout?
Mým cílem je tvořit a podílet se na projektech, které mi dávají smysl. Tvořit s lehkostí, radostí, ale i zodpovědně vůči lidem, planetě i sobě. Není pro mě tak důležité budovat si nějaký svůj osobní brand, ale chtěla bych, aby se jednou můj design a produkty, na kterých jsem měla možnost se podílet, dotýkaly lidí a prostě jen kvalitně sloužily svému účelu, což je vlastně to nejvíc.
Jak ses k designu dostala? Myslela sis odjakživa, že budeš designérkou, nebo jsi v dětství snila o jiné profesi? Co pro tebe design jako takový znamená?
K designu jsem se dostala takovou menší náhodou díky mamce, která studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě chemicko-technologický obor. Vlivem toho jsem šla na stejnou školu o dvacet let později zkusit talentovky na design já. O designu jsem jako dítě nesnila, neboť jsem pravděpodobně ani netušila, že něco takového existuje. Určitá tendence kreativně přemýšlet a přicházet s novým řešením nejrůznějších problémů, ve mně ale asi byla vždycky.
Design pro mě znamená viklání se stolem v restauraci, zkoumání spoje opěradla na lavičce v parku, sezení u hrnku kávy a přejíždění prstem po hraně na jeho oušku. Rozčilování se nad madly v MHD a tvarem umyvadla na veřejných záchodcích. Ale taky radost z křivky úplně obyčejného produktu, například ergonomicky navržené okenní kliky nebo zajímavé struktury.
Na čem právě pracuješ? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti a kam směřuješ?
Aktuálně na své sebepropagaci, což byl pro mne, jako pro mnoho dalších tvůrčích lidí, vždycky oříšek. Mým malým snem je to, že si na tyhle činnosti budu moci jednou někoho najmout. :) Také mám za cíl dotáhnout své vybrané projekty dál.
Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí energií?
Třeba koncerty a festivaly – zejména tvrdší hudby, kde se vyblbnu a většina lidí mě tam často vůbec nepoznává. :) Jinak určitě příroda, les a louky! Pohyb, tanec a plavání, nejlíp v nějaké čisté přírodní vodě. Posezení s kamarády u pivka a dobré konverzace, kde mám pocit, že jsme si něco skutečně řekli. A taky mají teď velké místo v mém srdíčku ferraty a boulder.
Co tě v poslední době potěšilo?
Spousta maličkých okamžiků. :) Západy slunce u jezera, kočičky, upřímné konverzace.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v tvorbě.
Julie Vojtková
Autoři fotografií: Hettie — Lilia Gutiérrez, trône — Filip Trubač, Jiří Dvořák
Odkaz na Instagram Petry Kmošťákové: https://www.instagram.com/petra_kmostakova/
Práce lze také vidět na: https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/923/;
https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/787/
