22.10. 2023

Rozhovor pro Národní cenu za studentský design 2023 – Markéta Ptáčková

rozhovory

Seznamujeme vás s účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2023. Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka a mnozí ze čtenářů jistě budou souhlasit. Jak se tedy těmto čtyřnohým společníkům odvděčit za jejich věrnost? V následujícím rozhovoru vás Markéta Ptáčková seznámí se svou vakuovou dlahou sloužící k transportu zvířat.

Do soutěže ses přihlásila se svou vakuovou dlahou sloužící k transportu zvířat se zlomeninami končetin. Co tě přimělo k tomu, začít se zabývat touto problematikou?

Tvorba rešerše. Na zadání jsem se přihlásila s cílem najít zlepšení v záchranném systému dětí. U nich jsem ale potom neviděla nic, na čem bych mohla pracovat v rámci jednoho semestru. Po nějaké době jsem při tvorbě rešerše začala uvažovat i nad redesignováním vakuové matrace přímo pro horskou záchrannou službu. Ti kluci by si to zasloužili, jelikož s nimi pracují asi nejčastěji ze všech záchranných složek, ale produkty pro ně nejsou vůbec přizpůsobeny. K dlaze na zvířata mě potom ale dotlačil můj pes jménem Javelin. Na návštěvě veterinární kliniky jsem se jen tak mimochodem zmínila o nápadu dlahy pro zvířata (Už během konzultací se mě k ní trochu pokoušel navést můj vyučující René Šulc). Paní veterinářka z toho nápadu byla tak nadšená a řekla, že nic k transportu neexistuje a opravdu hodně něco potřebují. A bylo rozhodnuto. 

Přibliž prosím čtenářům, jak tvá dlaha funguje a pro koho je určena.

Zatím je dlaha prezentována především jako výrobek pro psy. A to i kvůli tomu, že je vymyšlena zatím jen jedna velikost, která byla odzkoušena na středně velkých psech. Vzhledem ke tvaru dlahy, by mohla ale být použita třeba i na srnku, pokud by se naskytla příležitost. Dlahy k transportu lidí se v terénu používají také dost různě. Například dlaha na ruku pro dospělého se použije na dětskou nohu. Tyto dlahy fungují tak, že se z nich vypumpuje vzduch. Díky tomu se pomocí polystyrenových kuliček uvnitř dlahy zpevní podle tvaru, ke kterému se upevní. Je to jednoduchý princip, který ale velice dobře funguje.

S kým vším jsi konzultovala danou problematiku? 

Především s vedením ateliéru – s panem Reném Šulcem a Jiřím Ježem. V rámci tvorby rešerše a vůbec v té fázi, kdy jsem si pro sebe tvořila zadání, jsem jela do Janských lázní na stanici horské služby. Tam se mi skvěle věnovali, vysvětlovali mi, jak se liší v terénu typy od firmy Vakuform a od firmy Ego, Zlín. Navštívila jsem také veterinární kliniku Vetvin, kam chodím se psem, jak jsem již zmínila. Potom, když jsem se rozhodla začít tvořit dlahu pro zvířata, mi naštěstí vyšli vstříc v záchranné veterinární službě Pet-medic. Pobočku mají v Praze a zabývají se profesionálním převozem zvířat. S nimi proběhly asi ty nejzásadnější konzultace. Jedna konzultace před výrobou prototypu byla i s firmou Ego, Zlín ohledně výrobních detailů.

Jak již bylo zmíněno, produkt vznikl ve spolupráci s firmou Ego, Zlín. Jak se ti s firmou spolupracovalo a co tě tato spolupráce naučila? Uvažuje se o zařazení produktu do běžné výroby?

Spolupráce mě naučila, že Zlín není zas tak daleko od Prahy. :) To byl samozřejmě vtip. Pro mě to byla první spolupráce s výrobou prototypu. Super bylo, že jsem si do firmy potom jezdila sama a užila jsem si trochu samostatného jednání do budoucnosti, což se možná bude jednou hodit, až se budu živit průmyslovým designem. Prototypy mi ve škole zatím vždy vyrobili kamarádi anebo minulý semestr s námi trávil čas Tomáš Polák ve své dílně, je to asistent v ateliéru Filipa Streita. 

Největší zkušeností je ale i následné řešení licenční smlouvy, se kterou mi pomáhal skoro celé léto René Šulc. Ego, Zlín totiž vyjádřilo zájem o koupi práv na tuto dlahu. Aktuálně čekáme na odpověď k naší verzi podmínek. 

S jakými potížemi ses při designu potýkala? Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musela ses vypořádat i s komplikacemi?

Upřímně je to první projekt, kdy jsem si byla naprosto jistá tím, co dělám. Když jsem narazila na problém, tak jsem ho prostě vyřešila anebo obešla. Potom, co jsem si ujasnila, co chci od designu, na kterém pracuji, jsem vymyslela první prototyp aktuálního tvaru asi během dvou večerů strávených u šicího stroje. Zbytek času jsme na konzultacích postupně doladili některé detaily. Uvidím tento semestr ve škole, jestli mi zadání pouze sedlo nebo jsem se mentálně blíž posunula k tomu být designérem.

Na dlaze jsi pracovala v rámci svého magisterského studia designu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Jak jsi se studiem spokojená a jak tě zdejší prostředí ovlivnilo?

U tohoto dotazu si vlastně nejsem jistá, na kolik mám být upřímná. Na škole jsem spokojená, řídím se tím, že školu si vytváří student. Ačkoliv nechápu, jak je možné, že mám na škole přátelské prostředí. Moji učitelé si často vyslechnou můj názor, co si myslím (ne vždy to je pozitivní) a do bakalářského studia jsem se dostala i přes kocovinu na obou kolech přijímacího řízení. Obhajovat své produkty chodím pravidelně bosa. Přesto nemohu říct, že bych někdy cítila jakékoliv negativní emoce z řad vyučujících.

Naopak mi to přijde jako úžasná škola, kterou si šikovný student může přizpůsobit k tomu, co chce sám studovat. Pokud jsem potřebovala pomoct s čímkoliv, tak mi vždy všichni vyšli vstříc. Tedy pouze v případě, kdy to byla smysluplná žádost nebo pokud s tím dotyčná osoba mohla něco udělat. 

Často slyším kritiku z řad studentů na naši školu. Že máme nepřátelské prostředí, nikdo nám nikdy nepřidá peníze na naše projekty a tak dál. Tento rok se mně a panu Filipu Streitovi povedlo dostat peníze na prototyp na mou jednu dřívější práci. Povedlo se mi to způsobem, že jsem si nechala pomoct s napsáním žádosti a podala jsem ji do soutěže k tomu určené. Takže super škola, pokud student umí příležitostí využít.

Máš nějakou zásadu, kterou se snažíš v rámci své designérské práce řídit? Na který svůj výtvor jsi nejvíce hrdá?

Posoudit toto je ještě brzy, ale celkově je pro mě často důležitější cesta hledání konceptu než potom řešit, jestli věc bude víc vypouklá nebo jakou bude mít barvu. Bohužel nejsem vůbec na detaily. Buď se to časem zlepší, nebo si k sobě budu muset najít parťáka.

Kromě designu se věnuješ i kresbě. Pomáhá ti kresba i v procesu navrhování?

Je pro mě jednodušší něco nakreslit než vymýšlet, jak to dám do počítače. Před obrazovku si sednu až ve chvíli, kdy vím, co mám “naklikat”. Myslím si ale, že je ve výsledku jedno, jak člověk k prvním skicám produktu dojde – jestli je nakreslí nebo “nakliká”. Jako důležitější vidím spíš následné hmotné modely ke zkoušení. U dlahy jsem si nakreslila jen tvar, co by mohl fungovat a sedla jsem si k šicímu stroji a hned jsem nápad vyzkoušela na mém psovi Javelinovi.

Kresba je ale důležitá. Naučí se ji každý, kdo umí logicky pokládat linky vedle sebe. Jelikož kresbu učím a vím, že se ji může naučit skoro každý, jsem dost alergická na věty během konzultací, že někdo není schopen něco nakreslit. Jsou to jen výmluvy. Kresba rychle umožňuje zachytit danou věc a učí všímat si detailů a pochopit hmotu kolem nás. Měla by být základ, jestli ji potom člověk použije, je ale na něm.

Co tě přivedlo k tomu se přihlásit do soutěže Národní cena za studentský design?

Upřímně? Škola mi zaplatila přihlášku. Nemám moc v lásce tyto soutěže. Ale není to tak, že bych nebyla ráda, že existují. Jak jinak se mají studenti a designéři dostat do podvědomí? Je to důležitá podpora toho, abychom se všichni stále zlepšovali a vymýšleli nové věci. Jen vítězství v nich neberu jako něco, na co bych měla být výrazně pyšná. Kdyby dlahu hodnotila porota v jiný rok nebo v jiném složení, třeba by se do nominace ani nedostala. Já vím, že jsem na ní odvedla dobrou práci. To, jestli se povede dostat ji do povědomí veřejnosti a na trh, už je řekněme shoda náhodných faktorů. Ocenění v soutěži by tomu pomohlo, to by bylo super. Ale snažím se, abych tomu nepřikládala příliš velkou váhu…

Jako výhru budu brát to, že pokud si můj pes někdy zlomí nohu, bude možné, aby dostal moji dlahu k transportu na specializovanou kliniku. V tuhle chvíli se určitě rozbrečím, protože to bude znamení, že se moje práce vážně povedla. Ale samozřejmě i doufám, že si nohu Javelin nikdy nezlomí…

Jak důležitá je pro tebe reakce okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?

V mém okolí mám lidi, na jejichž kritiku jsem opravdu citlivá. Stejně tak ale i na jejich pochvalu. Vím totiž, že když už něco řeknou, promysleli to a myslí to vážně. Jinak se snažím reakce filtrovat, ať už pozitivní nebo ne. Například člověk, co nikdy nekreslil, mi pochválí jakoukoliv kresbu, protože by to nenakreslil. Stejně tak někdo, kdo už má zajetý styl a je upřen jen a jen na něj, mi zas nepochválí žádnou, jelikož se mu prostě nelíbí. To, co se ale snažím vnímat, jsou ty reakce, které vedou k diskuzi. 

Jednoduše řečeno, kritiku a pochvaly se snažím nevnímat. Naslouchám konstruktivní kritice, ať už je od kohokoliv. Pochvalu si beru od lidí, u kterých vím, že mi ji nedají zadarmo.

Snažíš se při práci zohledňovat ekologičnost a reagovat na společenské problémy? S jakými materiály nejraději pracuješ?

Jsem stále student. Pracuji na zadáních, které dostanu v ateliéru. Reakci na společenské problémy bych nechala volnému umění. Design je práce, produkty se vytvářejí na zadání od firem, které reagují na cílového zákazníka. Snažím se to brát tak, že dobrý design člověk nemá důvod vyhodit a koupit nový. Pan Streit v ateliéru při výuce často říká, že plast není špatný, jednorázový plast ano. 

Na střední škole jsem pracovala se dřevem, ale cpát ho do každého designu jen proto, aby to bylo hezké a v módě, není cesta. 

Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?

To asi záleží na zadání. Jsou projekty, kde brouzdám pouze po produktech na internetu. Při své bakalářské práci jsem ale i vycházela z pozorování dětí v mateřské školce. Řešila jsem způsob, jakým je podpořit, aby si společně hrály. Výsledný produkt nebyl nic moc, ale myslím, že se ten koncept hry povedl. Bez toho pozorování dětí by to nešlo.

Kdo tě nejvíce ve tvé tvorbě podporuje? Za kým jdeš pro radu, když nevíš, jak dál?

Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlela, jsem totiž docela introvert a žiju si trochu ve vlastním světě. Nejvíce mě motivují chvíle, kdy vidím, že ten můj nápad funguje. Když učím kresbu a hledám nové způsoby, jak dětem něco vysvětlit, je úžasné vidět, že to pochopily.

Minulý semestr jsem pracovala na houpací židličce pro děti. Ta chvíle, kdy jsem viděla, že funguje tak, jak má a to, že mi vyučující v přípravné třídě řekli, že ji potřebují, mě motivuje ještě doteď. Dokonce mi potom ani nevadilo, že mi vedoucí, tehdy Filip Streit, dal čočku za model. Později jsem ji dostala i na obhajobách, ale to mě vlastně nezastavuje a postupně připravuji další prototyp.

Chtěla by ses designem živit?

Ano, jen to bude ještě dlouhá cesta. Na tom magisterském studiu už student trochu chápe, jakou práci to bude obnášet. Na bakaláři byla skvělá ta nevědomost. 

Máš nějaký designerský nebo umělecký vzor? Kdo je pro tebe inspirací?

Teď to bude znít trochu jako klišé. Nemám ani tak vzory v oboru, ty si hledám až ve chvíli, kdy pracuji na zadání a přemýšlím, od koho si vezmu inspiraci. Koho ale opravdu uznávám, jsou moji rodiče.

Táta montoval dveře ve Škodovce. Když se naskytla příležitost, jel do Prahy a bez předchozího výtvarného vzdělání se dostal k tomu, aby se vyučil litografem. Později učil i jako asistent v grafických dílnách na AVU. Máma odešla s tátou v osmnácti letech z domova a vzala si ho. Má jen gymnázium s maturitou a od jejích devatenácti vychovávala své postupně narozené tři děti. Teď učí na základní škole informatiku, dokázala se adaptovat na nové technologie jako je 3D tisk nebo virtuální realita. Její mladší kolegyně s vysokou školou mají dost často problém pochopit i to, jak fungují sdílené složky na Googlu. 

Rodiče své tři děti vychovávali s minimem peněz. Táta měl a stále má ateliér v kuchyni. Nebylo to jednoduché, ale oni to nějak dokázali. Oba dva mi stále ukazují, že ať už mi život přinese cokoliv, nějak se to vždycky zvládne. Ani jeden nemají školu v oboru, který teď dělají, přesto v něm našli uplatnění. Když jsme byly děti, tak jsme neměli peníze, existovaly i chvíle, kdy se doslova z chleba jen odkrojila plíseň, aby se dojedl. Přesto to rodiče nějak vše zvládli a teď mi mohou i občas dát peníze na nájem, když je nemám. Ukázali mi, že ať už se mi stane cokoliv, vždy se z toho mohu vyhrabat.

Máš nějaký sen v oblasti designu? Čeho bys chtěla jednou dosáhnout?

Sen mám. Chtěla bych se věnovat edukativnímu designu, sama si to tak nazývám, nejspíše to nebude nejlepší pojem. Jsem toho názoru, že člověk k učení potřebuje správné prostředí. To design může nabídnout. Chtěla bych pomocí designu upravovat prostředí kolem dětí, aby se mohly lépe rozvíjet.

Už jsem tu zmínila židličku, u ní jde o to upravit prostředí pro dítě, které se z nějakých důvodů nemůže soustředit při sezení na normální statické židli. Ráda pomáhám lidem v tom, aby se mohli zlepšovat a posouvat. V designu vidím možnost, jak jim v tom vypomoci i přes moji introvertní povahu.

Jak ses k designu dostala? Myslela sis odjakživa, že budeš designérkou, nebo jsi v dětství snila o jiné profesi? Co pro tebe design a umění jako takové znamená?

Táta se věnuje kresbě a malbě techniky. Moje dětství bylo o přehlídkách veteránů a leteckých nebo vojenských dnech. Táta s námi i dost slepoval modely z časopisu ABC nebo plastové, na které kreslil obálky. Takže jsem si vlastně od mala něco vždy kreslila nebo vytvářela. Zásadní bylo ale asi to, že mi táta řekl, že nemám talent na kresbu, a že bych se měla věnovat něčemu jako design. Začala jsem si tedy šít hračky nebo upravovat oblečení. Kresbu jsem úplně vypustila a vrátila jsem se k ní, až když jsem se chtěla připravit na přijímačky na vysokou školu. 

Myslím si, že dost dává smysl vzhledem k mojí výchově, že jsem zvolila design. Vychoval mě litograf, který mi řekl, ať se nevěnuji kresbě a malbě. Přidejme k tomu dennodenní koukání na veterány a letadla, občasné návštěvy v litografické dílně v Říční ulici, kde jsem obdivovala ty dva pro mě tehdy obří tiskařské stroje a zájem o design je na světě.

Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji úspěšně překonat?

Teď na konci studia, kdy víte, že si budete muset nějak začít vydělávat a přestane ta studentská pohodička, ty krize dávají smysl. Přijde mi, že jsou docela časté, ale jak jsem tu zmínila ty různé lidi, na které dám v rámci pochvaly, tak v časech krize si vzpomenu na svého vedoucího bakalářské práce – Filipa Streita. 

Ten produkt se vůbec nepovedl, technicky není dotažený a je otázka, jestli v tom zvoleném materiálu někdy bude. Když jsem odevzdala práci, měla jsem pochybnosti o tom, zda mě vůbec nechají to dokončit. 

Pan Streit mi ale ve chvíli, kdy dočítal teoretickou práci, zavolal. Třikrát se ujistil, jestli jsem to opravdu psala já a pak řekl, že to je dobrý. Rozbrečel mě dojetím. U něj vím, že by mi to neřekl, kdyby si to fakt nemyslel. Jakékoliv známkování u něj v ateliéru je v závislosti na studentovi, ne na počtu strávených hodin na konzultacích. Když jsem u něj byla poprvé, dali mi s Tomem trochu horší hodnocení se slovy, že je mrzí, že jsem z toho mohla vytáhnout víc. Strašně si mě v tu chvíli získali a i přesto, že po konzultacích s nimi se pravidelně rozbrečím, nedám na ně dopustit. V jeho posudku mě potom pochválil za koncept toho produktu, ale samozřejmě i zmínil, že jinak to má ještě spoustu otazníků. Byl upřímný, jako vždy, proto se nebojím si na tu jeho pochvalu vzpomenout kdykoliv, když si připadám, že už nikdy nic nevymyslím.

Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí energií?

V první řadě taková ta klasika – procházky v lese, kde mám s sebou psího parťáka Javelina. Nově jsem teď začala chodit na boulder. To mě neskutečně chytlo, jelikož se strašně bojím výšek, ale u stěny se vždy najde někdo, kdo vás začne hecovat a pomůže vám tím dostat se nahoru.

Dřív jsem hrála kanoepolo, dokonce jsem i jezdila do Německa hrát v jejich národní lize. Teď už se tomu sportu chci věnovat hlavně jako zábavě, takže jsem napsala naší hlavní tváři tohoto sportu, Petru Ježdíkovi, jestli bych si nemohla otevřít svoji tréninkovou skupinu “rekreačního kanoepola”. Snad to vyjde a já získám spoluhráče, se kterými se tomu budeme moci věnovat jako zábavě. Tréninky v loděnici jsou totiž buď pro děti anebo pro reprezentaci.

Co tě v poslední době potěšilo?

Přijde mi, že mám teď to nejúžasnější období v mém životě. Takže mě těší už jenom ráno vstát.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v tvorbě.

 

Julie Vojtková

O práci se můžete dovědět více také na: https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/798/

---