30.10. 2010
Rozhovor s generálním ředitelem Českých center Michaelem W. Pospíšilem
rozhovory
Jako dítě ztvárnil několik filmových postav, z nichž nejznámější je zřejmě Jakoubek v Ukradené vzducholodi režiséra Karla Zemana. V roce 1980 emigroval do Francie, kde byl velice úspěšným režisérem, scénáristou a producentem. Velel Českému centru v Paříži, posléze v Sofii, a nyní coby generální ředitel šéfuje všem jeho pobočkám. Navíc je zdatným fotografem, manželem francouzské umělkyně a velkým gurmánem. Michael W. Pospíšil skutečně nevede nudný život.
Proč se Česká centra rozhodla podpořit právě Národní cenu za studentský design?
Podporujeme studentský design nejen proto, že právě v ČR se stal pojmem a že naše země disponuje celou řadou vynikajících umělců, ale i proto, že ve studentech je „budoucnost“. Přiznávám, že mě už delší dobu rozčiluje, že když má být naše země reprezentována v zahraničí v této oblasti, objevují se stále stejná jména. A těm začínajícím tak neusnadňujeme cestu do výroby a mezi design-milovné zákazníky. Nespravedlivě, protože je mezi nimi mnoho nesmírně invenčních lidí. Trochu to připomíná naše filmy – stále stejné herecké tváře, jako by snad neexistovala celá plejáda jiných kvalitních interpretů, ať mladých či z regionů.
Jaký je váš osobní vztah k designu?
Mám originální design velice rád, ať už jde o nábytek, nádobí, sklo či příbory. Vlastním několik designových židlí, váz, jídelní stůl, dvě křesla i příbory a celou řadu dalších předmětů (také botasky českých autorů Jakuba Korouše a Jana Klosse, kteří vyhráli vloni Cenu generálního ředitele Českých center – týdenní studijní pobyt v Paříži).
Autoři mnou vlastněných designových objektů jsou většinou Češi a Italové. Možná jsem trochu konzervativní, ale domnívám se, že předměty s přívlastkem designové by měly být nejen oko povznášející, ale i pohodlné a snadné k užívání.
Posláním Českých center je šíření české kultury v zahraničí, čím vším se podle vás může Česká republika světu pochlubit?
Česká republika je zemí s bohatou kulturou, která se má v zahraničí čím chlubit ať je to výtvarné umění, včetně fotografie a video-artu, divadlo, literatura, tanec nebo hudba. Česká centra se ve světě snaží vedle zavedených autorů či rovnou klasiků, představit především „mladší generací českých umělců“.
Abych byl konkrétnější. Naše země je proslavená například tradicí skla, porcelánu a nyní se pomalu prosazujeme ve světě designu zejména užitého.
Můžeme se pochlubit unikátní architekturou 20. století zahrnující český kubismus a funkcionalismus, českou fotografií, mladými výtvarníky, kteří se propojují v evropském kontextu a ve světě stále více uznávanou animovanou tvorbou i současnou literaturou.
Do Francie jste v roce 1980 emigroval díky svazku s ženou, kterou jste vůbec neznal, a se kterou žijete dodnes. To tedy muselo být osudové setkání.
Ano, bylo to osudové setkání. Z legrace říkávám, že by má manželka Marie-Paule mohla být vděčná komunistům – bez nich bych asi neměl důvod svou zemi opouštět a tedy hledat cestu odchodu fingovaným sňatkem a tak by nikdy neměla to úžasné štěstí mít mě za manžela… Samozřejmě jsem ani ve snu nemohl předpokládat, že se fingovaný vztah promění v opravdovou lásku. 2. září jsme oslavili 30. výročí sňatku. Uvědomil jsem si, že už mám za sebou pěknou řádku nalétaných hodin.
Vaše manželka je francouzská umělkyně, jak byste její tvorbu charakterizoval?
Marie-Paule vystudovala psychologii na pařížské Sorbonně a celý život se starala o handicapované děti a mládež. Jednou z jejich metod při práci s postiženými byla i „art-therapie“. Vycházela z vlastní tvorby, kterou téměř denně praktikovala od samotného dětství, stráveného v Alžíru. Možná i díky této severoafrické zemi se v její práci objevují alžírské barvy a teplo. Používá většinou míchanou techniku, koláže, nezřídka do svých kreseb i pláten rozpouští zrníčka Nescafé. Jde o výtvarný projev, pohybující se na hranici figurální i abstraktní tvorby. Vede si také malovaný deník, reprezentující stovky a stovky obrázků, jež jsou reflexí jejího každodenního života. Velmi často dělá i jakési textilní postavy s moduritovými hlavami a končetinami. V červnu zaznamenala velký úspěch v malostranské galerii Millennium, který se zopakoval o měsíc později ve francouzské galerii Imprimerie v bretonském městě Saint Pol-de-Léon. Tato výstava se nakonec protáhla až do října tohoto roku a značně pozměnila výstavní plány této galerie.
Na Západ jste se díky filmové roli v Ukradené vzducholodi, adaptaci románu Julese Vernea Dva roky prázdnin, podíval již v roce 1967. Rozhodl jste se již tehdy, ve svých 13 letech, že se pokusíte emigrovat?
Neuvažoval jsem o tom zrovna tímto způsobem, ale byl jsem nadšen životním stylem, který jsem měl možnost krátce poznat v Itálii. V tomto předpubertálním věku jsem objevoval vlastně úplně jinou planetu. Poprvé jsem si uvědomil, že všechno může být i jinak. Už tehdy jsem se ve škole učil cizím jazykům, takže jsem se tak trochu domluvil a pokoušel se – především u svých vrstevníků – najít vysvětlení toho, proč je normální v obchodě kupovat to, co chcete a ne to, co právě mají, proč existuje ve všem výběr a tedy i konkurence a podobně. Nejvíce mě ale fascinovalo, že jsem slyšel o cestách do ciziny, kteří mí malí kamarádi podnikali bez problémů se svými rodiči, viděl jsem obchody plné knih, komiksů, v kině dávali James Bonda se Sean Connerym, na stole se objevovaly nádoby plné ovoce, o jejichž existenci jsem dosud neměl ani potuchy. Zkrátka díky J. Verneovi jsem se na pár dní stal reálnou postavičkou jako by vypadlou z jeho knih plných fantazie a dobrodružství…
Prostředí filmu jste opustil kvůli nepřátelskému komerčnímu prostředí, nesetkáváte se s takovou atmosférou také v rámci své současné pozice?
Naštěstí nežiji v Čechách v prostředí filmu a televize, které mě opravdu nepřímo donutilo změnit mou profesionální dráhu poměrně vytíženého režiséra, producenta, kameramana, střihače a scénáristy nehraných filmů, reklamy a televizních pořadů, realizovaných v mé vlastní společnosti pro francouzské a jiné televize. Poté, co se mi několikrát stalo, že mi byl ukraden námět či scénář, že jsem se musel stále usmívat na řadu televizáků a jiných audiovizuálních mágů, jimž bych raději vrazil pár facek, jsem si řekl, že toho bylo po dvaceti letech dost a že se budu věnovat něčemu smysluplnějšímu, i když zdaleka ne tak lukrativnímu… Tím, že v audiovizuálním světě žiji v Praze na jiné straně, než tomu bylo ve Francii, nelze mluvit o nepřátelském komerčním světě. To neznamená, že se nedozvídám o všelijakých podrazech, které jsou na celém světě úplně stejné. U nás je to ale poněkud koncentrovanější koktejl, protože si hrajeme na malinkém písečku.
Před tím, než jste dostal nabídku velet Českému centru v Paříži, jste se chtěl věnovat keramice. Nelitujete dnes svého rozhodnutí? Věnujete se ve volném čase práci s hlínou?
Keramice, tedy plácání panáků z hlíny, protože jsem nikdy nedělal ani hrnečky, ani džbány, se mi samozřejmě stýská. Sousloví volný čas je však pro mě souslovím bez valného významu neboť jeho nedostatkem permanentně trpím. A keramika potřebuje čas… Proto jsem si posledních pár roků vynahradil kontakt s hlínou fotografováním. Mám malý digitální foťáček stále v tašce a připravuji už přes rok cyklus fotografií, které bych jednou rád vystavil. Dělám je v ukradených chvilkách doma i v cizině. Mé snímky inspirují i mou manželku, která k nim chce vytvořit výtvarné paralely. Nápad se zalíbil už zmíněné galerii ve Francii, kde by se měla výstava uskutečnit příští léto. Ale přiznávám, že bych ji rád uvedl jednou i v Čechách…
Jako důvod emigrace s nadsázkou uvádíte chabou úroveň tehdejšího československého pohostinství, do jaké míry se podle Vás česká gastronomie od té doby zlepšila? Kterou kuchyni máte nejraději – francouzskou, bulharskou, českou…?
Odpovím nejdříve na druhou otázku – nejraději mám kuchyni především dobrou a nápaditou, ať je odkudkoli. Samozřejmě, po téměř třiceti letech ve Francii mám lehkou nostalgii po francouzské gastronomii. Nepohrdnu však ani asijskou kuchyní. Ba právě naopak! Obě dvě také s chutí sám vytvářím. I když je dnes už možné téměř vše v Čechách dostat, přesto si občas nechávám poslat některé ingredience ze země Galského kohouta. Teď mě napadá, že vlastně vaření má s keramikou jedno společného – pec či troubu. Jen to vaření je ale časově méně náročné než vytváření keramických objektů. A pokud jde o úroveň českých restaurací, konstatuji samozřejmě velké zlepšení oproti době předrevoluční, ale ani zdaleka nesaháme Francouzům či Italům ani po kotníky. Češi mají zkrátka jiný vztah k jídlu – jedí, aby žili, zatímco Francouzi žijí, aby jedli.
Klára Bartášková
Zdroje obrázků: www.cinema.de, www.scena.cz, www.zlinfest.cz
