Design Cabinet CZ

14.04. 2009

Rozhovor s Janem Činčerou

rozhovory

Ve výstavní síni Designu FUD UJEP v Dubí u Teplic proběhla od poloviny března do počátku dubna výstava Jana Činčery. Součástí výstavy byl atraktivní workshop se studenty ústecké fakulty.

Dobrý den pane Činčero, Vaší tvorbu sleduji takřka od dětství. Prvně jsem se s ní seznámila v roce 1992 na Sympoziu české sekce Insea v Brně. Byla jsem tehdy fascinovaná autorským barveným papírem. Od té doby se ve Vaší tvorbě udála řada projektů. Na který vzpomínáte nejraději?

Pro mě je každá práce, kterou právě dělám, vždy přítomností. Častěji žiji přítomností, čas od času se podívám do minulosti, abych se odrazil do budoucna. Rozhodně si z těchto let nevybavuji žádnou konkrétní práci. Pravdou je, že do revoluce jsem dlouho uvažoval, že se nebudu živit jako výtvarník. Nenápadně budu pracovat po nocích a přes den budu někde normálně zaměstnaný. Budu žít klidným životem, což se mi bohužel – bohudík – nepodařilo. Protože to bylo v letech, kdy jsem za vše vděčil svému příteli a kamarádovi prof. Jiřímu H. Kocmanovi z Brna. Ten mi v 80. – 90.létech ukázal, že papír není jen průmyslový produkt, ale je v něm poezie, tajemství, může z něj vzniknout autorský papír, autorská kniha. Tím mě velice ovlivnil. Dá se říci, že to je ono ohlédnutí ze současnosti do minulosti, abych se odrazil do budoucnosti. To, co jsem se díky Jiřímu H. Kocmanovi naučil, poznal a co všechno mi ukázal – toho všeho využívám do dnešních dnů.

Do budoucna? Je to trošku neviditelné. Znamená to, že se nebojím papír zmuchlat, že se nebojím trhnout a nějakým způsobem jej destruovat. Což normálně člověku, který je technicky vzdělaný a uvažuje v rovině praktičnosti v uvozovkách, nepřijde ani na mysl. Čím dál více jsem se odkláněl od výtvarného pojetí papíru. V onom období, jak jste se zmiňovala, jsem papír dobarvoval. Dělal jsem papír „na míru“, pro sebe. Všechny tyto zkušenosti se mi hodily po revoluci, když jsem s prof. Milošem Šejnem nastoupil na AVU jako jeho asistent. Tam jsme dělali autorský papír. Postupně jsem si uvědomil, že bych nechtěl hodit za hlavu svoje zkušenosti z průmyslové obalové branže. Tehdy jsem se rozhodl, že se budu věnovat něčemu, co by se dalo nazvat designem či obalovým designem. Od roku 1994, kdy jsme s manželkou Zorou založili studio, jej děláme nejvíce. I když nejsem nadšený z té formulace, nejvýstižnější je možné nazvat to obalový design.

Často spolupracujete na designu obalů pro jiné designéry například pro Jiřího Pelcla, Evu Eisler, Ronyho Plesla, Dalibora Worma, Václava Dyntara nebo nejnověji Liběnu Rochovou a sklárnu AJETO. Jedná se vždy o unikátní kousky. Pokud to jde zobecnit – můžete přiblížit spolupráci Vás a jiného autora?

Na to není jediný správný návod, neexistuje jediná možná cesta, jediná odpověď. Vzniká to velice niterně. To je to, co mě baví a co mě zajímá. Vlastně každá ta spolupráce s osobnostmi typu Evy Eisler, Liběny Rochové, Ronyho Plesla nebo Jury Pelcla je odlišná. Vlastní spolupráce začíná vzájemným poznáváním se. Co ode mne mohou očekávat? Ne to, co jsem dělal. To není důležité. Více méně se ovlivňujeme svou prací. Pro nás, jako pro studio je tato práce služba – služba objektu, výtvarníkovi, designérovi. Možná právě jakoby sám sebe vědomě stírám, stírám svoji polohu. Umožňuji jim nalézt jejich vlastní polohu, protože si důvěřuji a vím, že jim chci pomoci. Podpořit je, ale svým dílem, svým pohledem na věc, svou volbou a kombinací materiálu. Přizpůsobit se, což není podbízení se. Na druhou stranu vše dělat tak, jak to děláme my ve smyslu tvaru a barvy. Vždycky to je dialog, který vznikne a probíhá. Pravdou je, že s Liběnou Rochovou už spolupracuji léta. Dospěli jsme do takového, chtěl jsem říci „krásného vztahu“, a hned vysvětlím, jak to je. Do tahového vztahu, že mi Liběna opravdu důvěřuje. To znamená, že nechce vědět, jak co bude, jak to bude barevné apod. Nechá to na mně. O to je to složitější. Nechci zklamat. Neřekne: Já to chci jinak. Já to chci takové. Je to věc důvěry. Tato spolupráce probíhá vždy v takovém časovém stresu, že jsem ze všeho nejraději, když je práce hotová a za mnou.

Zeptám se vás v souvislosti s výstavou v Dubí na volnou tvorbu. Tvoříte paralelně?

Po odchodu z Akademie výtvarných umění, kde jsem dělal tzv. volné věci, jsem si uvědomil, že bych neuměl sedět na více židlích. Uvědomil jsem si také, že bych nebyl fyzicky a psychicky schopný stíhat najednou oboje. Zjistil jsem, že práce, tak jak ji děláme my a naplno, nás plně pohlcuje. Bere nám čas a vnitřní mysl. Vědomě jsem se zařekl, že pokud nebude konstelace naprosté pohody, nebudu své „volné" věci dělat. Je pravda, cítím, že v mnohých pracích pro někoho je obsažen rozhodně velký kus mé volné tvorby, a je to tak zřejmě nějaké balancování ve mně, kde není úplně jasná ta vnitřní hranice. Ale dělám-li volné věci, obal pro někoho, ovlivňuje mě obal. Vzniká imaginární tvorba pro někoho konkrétního. Rozhodně to není volná tvorba, jako jsem dělal v devadesátých letech. Je to cílené konkrétněji na danou věc.

Na čem novém pracujete?

S rozpaky mohu zmínit, že nevím zcela přesně, protože těch zakázek je bohužel nebo bohudík vždy desítky. Některé jsou pro mne významnější, jiné rutinní. Někdy mám pocit, že i ta rutinní práce, když se zvládne se vším všudy, je na konec i pěkná práce, za kterou se nestydím. Neřeknu: To jsem dělal jen tak mimo, ale hlavně dělám ty své velké zakázky. Takto já to vůbec neberu. A to, že vám tady teď neřeknu žádné konkrétní jméno, není z důvodu, že bych nechtěl nebo nebyly. Spíše si je spontánně nevybavuji.

Po skončení výstavy v Dubí proběhne workshop se studenty Ateliéru Design keramiky FUD UJEP. Máte dané téma? Na co se zaměříte?

Zrovna jako obal jsou věci, které se musí přizpůsobovat. Smyslem takových workshopů je přizpůsobit se, nadchnout spíše pro jiný materiál, než se kterým pracují. A víc bych do toho nevkládal. Nemá smysl během dvou dnů workshopu říkat studentům, že má papír líc a plošnou hmotnost, pokud na to ovšem nepřijde řeč. Na každou konkrétní věc se hodí jiný materiál. Cílem by mělo být přetlumočit, nabídnout, ano nabídnout vlastní fascinaci materiálem. Nic víc, nic míň. Materiál mě pořád vzrušuje, napíná, uvádí do vytržení, jak se chová, jaké má vlastnosti. Chci si o tom povídat se studenty a chtít, aby si na něj taky každý sáhl a viděl, co je zatím. Ale i to je možná složité.

Děkuji za příjemný rozhovor a za Design Cabinet CZ přeji hodně radosti při objevování možností papíru.