21.02. 2010

Rozhovor s Jozefem Hupianem

rozhovory

Rozhovor o MonoPoly, soše a designu

Rozhovor Pavly Beranové s Jozefem Hupianem

Je jedna věc, kterou si čas od času všichni uvědomíme. Že „žijeme v otevřené galerii plné děl", stačí se dobře dívat kolem sebe. A je to právě náš pohled, který dokáže udělat z obyčejného předmětu výtvarné dílo nebo naopak. Když jsem se ptala autora zastávkové stavebnice MonoPoly Jozefa Hupiana, jestli by mohl či chtěl být sochařem, tato myšlenka byla součástí jeho odpovědi. Stejná myšlenka mě přitom dovedla k tomu, abych mezi své virtuální exponáty vybrala něco tak nesporně užitného jako je autobusová zastávka. První impulz byl vizuální. Zaujal mě kompaktní betonový objekt s důmyslnými průhledy, který byl jednou z variant zastávky. Je to forma, kterou si dokážu představit stejně dobře v krajině jako na okraji městské komunikace. Všechny zastávky ze stavebnice MonoPoly mají čistý tvar, bez ohledu na kombinace stavebních dílů. Zároveň díky různým povrchovým úpravám, zabarvení či dekoru neprozrazují syrovost betonu. Nesou samozřejmě „známky funkce", ale není na nich nic rušivého, nic víc než je skutečně potřeba.

Jozef Hupian je designér. Praktik, který v případě nutnosti vždy zvolí funkci na úkor vzhledu. Podařilo se mu ale vymodelovat objekt, který by do jisté míry mohl existovat i bez své funkce. Za jeho formou však stojí snaha vytvořit příjemné prostředí pro lidi. Místo, které jim nabídne různé možnosti a kde se budou cítit dobře, aniž by přesně věděli proč. Docílit toho znamená právě zabývat se tvarem, barvou, materiálem. Jak říká sám autor, design je sochařstvím užitkových předmětů. Když promýšlel povrchové struktury betonu, jeho transparentnost, nové technologie, dělal to proto, aby docílil ucelenosti objektu, vizuální i funkční. To je sochařství, které nemodeluje myšlenku, ale funkci. Hupianovy zastávky možná nejsou zcela na hranici sochy a designu, ale určitě stojí těsně před ní. Jsou zhmotněním jediného konceptu a tím je propojení praktické a estetické stránky. To, čím se blíží soše je čistá forma a důmyslná práce s materiálem. A také předpoklad k přirozenému souznění s krajinou. Když se však podíváme na některé z vizualizací, pochopíme, že do této kompozice patří lidé.

Na jakém základě jsi navrhl tuto formu?

K samotnemu navrhu zastavky prispelo vela faktorov, ktorim som postupne pridaval ci uberal dolezitost. Pre mna ako designera osobne, je velmi dolezite najst spravnu cestu kompromisu medsi vizualnou strankou a funkcionalitou. Do toho sa urcite pridava aj samotna technologia vyroby, moznosti ci posuvanie limitov a v neposlednom dosledku aj konecna cena.
Ked ze som sa snazil navrhnut realny koncept vsetko bolo podrobne konzultovane s odbornikmi na vyrobu ci firmami zaoberajucimi sa vyrobou alebo distribuciou existujucich produktov. Podnetom k zaoberaniu sa k dannej teme bola aj situacia nasej sucasnej spolocnosti atd. Konzultacie a skumanie dannej problematiky ma priviedlo postupne k finalnemu rieseniu.
Inspiraciou boli vsak aj spomienky na dectvo. Vyrastal som ako vecsina ludi z Ciech a Slovenska, v meste plnom zelezobetonovich prefabrikatov a zabehnutich systemov predosleho rezimu. Jedna vec mi z minulosti udkvela v pameti.

Ako male deti sme so skolkou chodili na detske ihriska v okoli panelovich domov. Vsetky mali rovnake vybavenie. Hojdacky, preliezky a rozne ine naradie k akrobatickym aktivitam. No jedno z tichto ihrisk bolo pre mna vynimocne. Bolo to jedno z mala ihrisk, v ktorom bol integrovany exterirovy object vyrobeny z betonu. Mohli by sme ho nazvat ihriskom samotnim alebo sochou. Tato konkretne bola v tvare spiraly so stupajucou a klesajucou stenou s mnozstvom priezorov v tvare stylizovaneho ovocia a inich tvarov a nezamenitelnou strukturou dreva z debnenia.
Tento exterierovi objekt nam ako detom ponukol plno mosnosti ako sa sami prejavit. Ako sa skryvat, ako rozne bez predosleho urcenia vyuzivat prielezy,zakutia, stupania atd. Objekt nebol skoro nicim konkretnim a pri tom bol vsetkym co sme chceli a potrebovali. Jednoducho bol pre nas otvoreny a pri tom nam umoznoval schovavat sa za jeho vzdusne zamky aj za jeho betonovo chladne steny so strukturou hrejiveho dreva.

O nieco podobne som sa posnazil ja. Snazil som sa tak pouzit tuto inspiraciu. Snazil som saintegrovat moderne technologie ako napriklad farbenie betonovej zmesy. Moznost dat zastavke rozne struktury povrchu pomocou moderneho sylikonoveho debnenia, ci pouzit podla urcenia roznu tuhost a dokonca priehladnost, ktora je dnes mozna na zaklade integrovania optickych vlakien ci skla do betonovej zmesy. No a nakoniec aj energeticky nezavyslim osvetlenim ci integrovanim informacnim systemom.
Toto vsetko malo podporovat moju ideu, ktorou bolo vytvorit prvok, nezavysle pulzujuci svojim zivotom. Prvok, ktory nam cosi prinasa aj bez toho aby sme si ho plne uvedomovali. Prvok ktory by mohol byt bezny ako patnik chodniku a pri tom mohol byt niecim zvlastny.

Předpokládám, že o formě vždy uvažuješ v souladu s funkcí. Inklinoval jsi ale někdy k navržení objektu, jehož jedinou funkcí by bylo předat nějaké sdělení, myšlenku, nebo být prostě jenom krásný a v harmonii s okolím?

Urcite neustale myslim na funkciu, ktora je pre mna ako designera velmi dolezita. Kebyze mam zaujem venovat sa vytvaranim prvkov, ktore by mali odovzdavat myslienky a snazit sa ovplivnovat ci vychovavat ludi len objektmi, bez blizsej specifickej funkcie tak by som asi pravdepodobne studoval sochu alebo priestorovu tvorbu. No v dnesnej dobe je skor trendom spajat funkciu a formu.

Designer moze byt viac uvolneny a moze svojim vyrobkom poskytnut uzivatelovi skor esteticky zazitok ako jeho prakticku funkciu. Tak isto sochar moze byt viac prakticky a k svojmu dielu moze pridat aj jeho vedlajsiu funkciu. Dokonca aj tu, pre ktoru nebolo dane dielo povodne urcene.Tim padom tak komunikuju obaja umelci s konecnim uzivatelom. Kebyze dielo nekomunikuje, postrada veskery svoj vyznam. Myslim si ze niekedy je lepsie sa zamysliet nad tim ci samotna existencia danej veci ma svoje opodstatnenie.
Osobne patrim vsak medzi praktikov. To ma limituje navrhovat veci, ktore su mozno viac praktickeho charakteru ako vizualne estetickeho. Ak mam rozhodovat o rovnovahe funkcnosti a vzhlade produktu, rozhodne patrim medzi ludi, ktori uprednostnuju efektivny prakticky ucel, ako esteticku jedinecnost' na ukor funkcnosti.

Kde ty sám vidíš hranici užitého a volného umění v oblasti prostorových objektů. A co podle tebe přináší socha designu a design soše?

Oba obory by mali byt navzajom dostatocne prepojene. Navzajom by sa mali doplnat. Design svojou podstatou ma plnit funkciu socharstva praktickych veci uzitkoveho charakteru. Tak isto aj ako ine formy designu. Graficky design je v podstate malbou s informacnim odkazom. Graficky design ma vsak vyhodu byt trosku volnejsi co sa tika formy.
Ja ako designer vsak vnimam vsetky veci okolo seba ako diela. Dokazem sa hodiny pozerat na vysavac v ktorom designer a technici dokonale spojili sulad funkcnosti a esteticnosti. Vyvazenie hmoty, farieb a celkovej „libivosti" co samotnemu produktu umoznuje sa predat ovela lahsie ako produktu, na ktorom boli tieto factory opomenute. Plno uzivatelov, zakaznikov si tieto faktori neuvedomuju. Ich prvoradim zamerom je produkti vyuzivat bez ohladu na ich vzhlad. No nakupovanie produktov neprebieha sposobom, vyskusaj a kup. Cize vsetko je to naozaj na tom ci sa produkt paci viac alebo menej. Tu mi pride na mieste ze pre kazdeho je kazdy produkt pomyselnou sochou a niekolko produktov by som si bez akich kolvek problemov vedel predstavit vystavene v stalej expozicii niekde v galerii. Tam by vsak nesplnal svoju podstatnu funkciu, tak ze je predsa lepsie vidiet ho niekde za vykladom. O tomto vsetkom sa da v podstate povedat aj o soche. Princip zakaznika a konecneho uzivatela je zachovany. Rozdielne si vsak vysledky.

Myslíš, že bys mohl být sochařem?A obráceně, byli by sochaři podle tebe dobří designéři (někteří koneckonců jsou...)?

Podla mojeho nazoru je to znovu obojstranne. Socharov podla vsetkeho moze k designu viest aj fakt, ze socha ako taka nema kvantitativne take zastupenie ako navrhovane vyrobky denneho vyuzitia. Vo vseobecnosti ide aj o zadostucnienie a uspokojenie zo strany autora. Myslim si ze sa snazim byt nie len designerom ale aj socharom pri kazdom projekte, na ktorom pracujem.
Kreativita designera si vyzaduje neustale sa prisposobovanie. Flexibilnost zameranu na aktualne poziadavky doby, klientov, technologiii a plno inich faktorov. Pre mna ako vystudovaneho designera, je zakazdym velkou ulavou, ked mam alebo dostanem moznost n avrhnut - vytvorit nieco, co sa vymika spod bezne zauzivanich pravidiel. Je to uvolnujuce a naplnajuce vzhladom k tomu, ze clovek povolanim designer je nuteny robit kreativne ustupky v ustrety klientom.

Kazdy designer s dobrym priestorovim citenim, moze byt socharom a urcite tak aj naopak. Ak je sochar dostatocne flexibilny a schopny kombinovat technologicke poziadavky na vysledny produkt spolu s jeho kreativitou, nevidim ziadny problem. Ide o rovnovahu a rozhodnutia. Neustale. V idealnom, esteticky zalozenom svete by kazdy object mal byt nielen funkcny ale aj esteticky a dusevne prinosny. V podstate by sme mohli zit vo vecne otvorenej galerii plnej diel. V podstate nej uz zijeme. Zalezi od uhla pohladu. Aj ta najskaredsia vec na svete moze byt vo svojej podstate krasna. Zalezi od toho, ako sa na nu pozerame.

Copyright © 2008 - 2009 Fraktální květák. Všechna práva vyhrazena. Projekt Fraktální květák: umění bez měřítek vznikl v akademickém roce 2008/2009 jako práce studentů 2. ročníku navazujícího magisterského studia, oboru Teorie a dějiny designu a nových médií na VŠUP v Praze pod vedením PhDr. Pavly Pečinkové, CSc. Zveřejněný materiál nesmí být použit pro komerční účely bez svolení autorů.

---