Design Cabinet CZ

26.02. 2009

Rozhovor s Lenkou Žižkovou

rozhovory

Před měsícem jsem potkala slečnu, která během třiceti let svého života nikdy nezaslechla ani nečetla jméno Lenka Žižková. Díky bohu za to setkání.

Možná jsem už pomalu začínala mít pocit, že Lenka se stala všudypřítomným fluidem - a ona je zatím úplně normální člověk. Aspoň o něčem zůstávám přesvědčena i nadále: od většiny běžných smrtelníků se přece jen trochu liší. Hodně ví, hodně vydrží a hodně pracuje. A víte, proč nestárne? Protože přednáší studentům, výstavy dělá s mladými architekty a designéry a z hlavy se jí zapomnělo vykouřit pár puberťáckých ložisek, takže se jí občas v životě seriózní dámy stávají podivuhodné věci. Lenko, kdy se ti naposledy stalo něco neuvěřitelného?

Nejsem distingovaná dáma dokonale ovládající své emoce, nebyla jsem jí a ani se jí zřejmě nikdy nestanu, na to mám příliš horkou krev a hlavu přetékající zatím neuskutečněnými nápady. Těžko se krotím. Jistě i proto mě potkávají neuvěřitelné příhody, což jsou ovšem náhody, které mi dopřávají, abych se ohromně bavila (často i jejich další účastníci). V poslední době si je přivolávám vlastní roztržitostí.

Nedávno jsem byla aktérem následující scénky. Protože jsem v neustálém časovém skluzu a nesnáším chodit někam pozdě, dobíhám na schůzky vždy v poslední vteřině. To se stalo i při návštěvě pedikúry, kterou ovšem nově obložili bílými obkládačkami, a navíc se v ní vyměnila pedikérka. V tom letu jsem si stačila všimnout, že je to moc hezká ženská, což jistě z mého uznalého pohledu zaznamenala. Poslechla jsem její výzvu, ať se svléknu a dám nohy do vaničky. Na klín jsem si rozložila notebook a něco jsem psala. Pak se pedikérka vrátila - otevřela dveře...a zavládlo podivné ticho. Otočila jsem se, abych zjistila, proč do místnosti nevchází. Stála ve dveřích jako zkoprnělá, oči doširoka otevřené, ruce před sebou a ustupovala. Podivila jsem se, co je na mně tak podivuhodného či odstrašujícího, když „jen sedím v křesle a nohy mám ve vaničce", nicméně jsem zrakem sklouzla ve směru jejího pohledu. Polilo mě horko, seděla jsem tam nahá s notebookem v klíně! Co s člověkem vláčeným po nemocnicích neudělají bílé obkládačky a příkaz „svlékněte se". Chtěla jsem jí to vysvětlit, ale dala se, celá vyděšená, na útěk…no, byla to poněkud prekérní situace. Tato příhoda jistě již v pražských pedikérských kruzích koluje, možná prosákla i do jiných prostředí.

Jestli jsem nebo nejsem známá…to je relativní. Někdy jsem překvapená, když se na mne někdo v metru nebo na opačném konci republiky usmívá se slovy, že mě zná z obrazovky, nepamatuje si sice moje jméno, ale ví, o čem jsem minule povídala. Nedávno jsem se omylem dovolala do ústředny nějaké velké společnosti a omlouvala se a paní v ústředně mi odpověděla: „Neomlouvejte se paní doktorko Žižková..." Vylekala jsem se, odkud zná mé jméno, navíc mně přeci neviděla. Odpověděla, že mě poznala po hlase a že poslouchá moje povídání o designu v rozhlase. To jsou chvíle, kdy si říkám, že všechna ta práce má význam.

Před rokem 1989 nás, kdo jsme se zabývali teorií kultury bydlení, tedy také tím, co se dnes označuje módním slovem design, bylo asi dvacet, možná třicet. Všichni jsme se znali, když někdo někam vyjel a přivezl materiály, nezištně je půjčil tzv. konkurenci, vzájemně jsem se „školili", sdělovali si nabyté poznatky, pořádali večerní přednášky pro zájemce. Na počátku devadesátých let se objevila řada nových periodik, v nichž začaly vycházet seriály o designu, což bylo všeobecně považováno za revoluci, nový pohled... šlo a dodnes jde o překlady z různých slovníků a monografií, jaksi bez zařazení a společenských souvztažností. Znalec přesně věděl, odkud autor bez citací čerpal, poznal i věcné chyby v překladech nebo nepochopení toho, co se vlastně v historii designu odehrávalo. Upozornit na chyby znamenalo vystavit se totálnímu zatracení, nelítostné kritice...Vzpomínám si například na to, jak mě v editorialu napadl jeden šéfredaktor tehdy nového časopisu o bydlení, že jsem jemně upozornila na to, že Zaha Hadid není známý designér, ale významná arabská dekonstruktivistická architektka (narozená v Bagdádu, žijící v Londýně). Je tedy jasné, že například do jeho časopisu jsem nesměla napsat ani řádku, zatímco „redaktoři" v něm pocházeli z oborů, které s designem, a nedej bože s teorií designu, neměli absolutně nic společného. Noví majitelé časopisů tehdy vyhledávali především mladé a v této oblasti nezkušené redaktory, kteří se poddajně stali zpracovateli firemních PR článků nebo článků souvisejících přímo s reklamou. Dnes je na našem trhu časopisů o bytové kultuře neuvěřitelné množství a přibývají nové. Navíc jsou zde různé sobotní či jiné přílohy, rubriky o kultuře bydlení v kdejakém periodiku, které vedou nebo kam píší o bydlení a designu lidé neznající ani základní terminologii. Pro mě je neúnosné, že tyto články jsou v podstatě reklamní rubriky, z nichž se nezasvěcený čtenář občas dovídá neuvěřitelné bludy. Nesmíme zapomenout ani na nové časopisy o životním stylu určené pro horních pár tisíc čtenářů (některé z nich jsou určeny jen pro několik stovek čtenářů, ale při jejich čtení máte dojem, že je má studovat celý národ, což samozřejmě není pravda). Ty člověka na své velectěné stránky nikdy nepustí, protože se obracejí k úplně jiné klientele, než jakou se snažím oslovovat já. Síla médií je opravdu neuvěřitelná, a pokud je tvoje zmíněná slečna čtenářkou těchto periodik a nezajímá se o bydlení i z jiných hledisek, nemůže mít o mně, některých mých kolezích a našem dlouholetém hledání a zápasu ani tušení.

Na vlastní kůži jsem zažila, že se umíš smát tak, až padají tašky ze střechy. Co tě nabíjí neuvěřitelnou energií, kterou v sobě pořád máš?

Jsem bytostný naivní optimista, ráda se směji, mám ráda humor, ironii a lidi, kteří sebe sami neberou příliš vážně. Když nám po roce 1989 otevřeli kádrové materiály a ukázali posudky, dověděla jsem se, že jsem „svobodomyslná individualistka, pro svůj optimismus a humor v kolektivu kupodivu oblíbená". Co mě nabíjí energií? Vím já?

Pocitu, že tě zná celý svět, jsem propadla asi proto, že tě opravdu hodně lidí zná. Je to proto, že designu a bydlení v tvém ústním i psaném podání rozumí opravdu každý. Přitom je tak snadné psát odborné články prošpikované odbornými výrazy, aby člověk vypadal, že je opravdu odborníkem. Tebe by to nebavilo?

Psát odborné články není jednoduché, protože musejí být mj. podloženy objektivními fakty, precizně formulované a uvádět zdroje, odkud byly informace čerpány, čímž se však u nás málokdo obtěžuje, vesele se opisuje a opisuje. Nicméně nevidím konflikt mezi odborným a běžným textem. Každý je určen pro jiného čtenáře. Teoretické články mi v současnosti osobně chybějí, ale bohužel u nás neexistuje odborný časopis o designu, takže k vyjádření obecných názorů zde není žádná platforma. Dnešní doba zaměřená pouze na zkratkovité a zhuštěné podání informací a jejich přetavení do možné inzerce teoretickým časopisům moc nepřeje. Dlouhá léta jsem pracovala ve výzkumu, kde nešlo používat publicistický styl. Já ale současně vždy psala i do běžných časopisů a hlavně jsem přednášela o bytové kultuře pro veřejnost. Jezdila jsem po republice a měla neustále přehled o tom, co lidé chtějí a měli by vědět. Natáčela jsem pro ně televizní i rozhlasové seriály.

Jak dlouho bojuješ za lepší bydlení? A kdy ses rozhodla, že je to pro tebe téma na celý život?

O problémy bydlení jsem se začala zajímat během studií na Filozofické fakultě MU asi v roce 1968. Tehdy jsem také již na půl úvazku pracovala jako projektantka na Útvaru hlavního architekta, poté prošla Fakultou architektury VUT a získala vzdělání v teorii a dějinách architektury a urbanismu. Projektování jsem zaměnila za vědecký výzkum, ale s tím, že jsem si neustále držela kontakt „s terénem". První přednášky pro veřejnost - novomanžele, jsem měla na počátku sedmdesátých let o tom, jak zařizovat byt. Povídání o nábytku tehdy na štěstí nebylo bráno jako politicky sledovaná oblast, takže to šlo. Ve výzkumu to ovšem bylo jiné, takže jsem postupně prošla kabinety zabývajícími se teorií osídlení a urbanismu, bydlením na venkově, bydlením ve městě a teorií architektury. Byla to zajímavá škola, která mi hodně rozšířila obzory, protože mnohé věci jsme říkat a psát nesměli, zato jsme ale mohli potají studovat zahraniční prameny. Pracovala jsem se skvělými architekty, kteří mě nenechali někde jen tak lelkovat. Zásadní názorovou orientaci jsem pak získala studiem architektury a designu ve Finsku.

Znechutilo tě někdy něco tak, že ses na to chtěla vykašlat a nastoupit třeba do zahradnictví?

Jestli tomu tak někdy bylo, zapomněla jsem to.

V tvém věku se lidem stává, že jim začnou na paty šlapat mladí a oni zvolní ve svém tempu a radši to zabalí, protože jsou otráveni a nemají chuť bojovat s tou drzou generací, která neuznává zásluhy. Pocítila jsi někdy takový tlak? Mám dojem, že ne, a neřekla bych, že je to jen tím, že tu na tebe v teorii bydlení vzděláním, informovaností, ale i stylem projevu prostě nikdo nemá. Není to i tím, že ty jsi s mladými kamarád, a ne soupeř? A není to taky tím, že takovou dřinu, jakou ty podstupuješ, by nikdo jiný ani nechtěl? A vůbec, myslíš si, že jsou ti mladí drzí a nevděční? Nejsou spíš ti staří příliš unavení a zakonzervovaní v přijímání nových podnětů?

Co s tím věkem pořád máš? Já vlastně ani nevím, kolik let mi je, protože narozeniny neslavím. Jediné, co jsem letos udělala s ohledem na stav těla, byla výměna pánského kola za dámské (ponechala jsem si ovšem těžké převody). Věk pro mě nehraje žádnou roli, ani můj, ani nikoho jiného. Všechny, kdo s námi spolupracují, nebo spolupracovat chtějí, považuji bez ohledu na věk za rovnoprávné partnery. Je jedno, je-li to student prvního ročníku nějaké školy, nebo věhlasný architekt. Samozřejmě mě zajímají názory mladé generace, protože myslí jinak. Poslouchám je a snažím se vžít do jejich vidění tohoto světa. Mám z nich velmi často radost a příjemné pocity, přestože jsou mnohdy nevycválaní a nejsou jim ještě vlastní základy zdvořilého chování, ale to se časem naučí. Vadí mi však ti, kdo získávají úspěch na úkor jiných, neuznávají pravidla gentlemanských dohod ani normálního slušného chování. K našim stálým spolupracovníkům patří například studenti vysokých škol v Liberci. Celý rok se na ně těším a vím, že oni se těší na nás. Mám už ověřeno, že se na ně mohu stoprocentně spolehnout, proto jim dnes svěřuji i velmi náročné úkoly. Zvládají je, k mé skutečné radosti, bravurně. Celá se tetelím radostí, když po absolutoriu školy odjedou někam do světa, odkud mi posílají e-mailem zprávy, kde jsou, co tam dělají, a dokonce mi sbírají tipy na zajímavé zahraniční designéry.

Fotografka Iveta Kopicová mí říkala, že když přišla z Ameriky do Česka, hrozně jsi jí pomohla, protože sis prohlédla její portfolio, i když jste do Bydlení měli fotografů dost. Máš nos na lidi, ve kterých něco je? Podle čeho je odhaduješ?

U Ivety to přeci bylo jasné hned ve chvíli, kdy otevřela desky s fotografiemi! Dost se řídím intuicí, která se však jistě opírá o nabyté zkušenosti. Vnímám oči i řeč těla. Rozhodující však je předvedená práce. Někdy se mi rozbuší srdce a cítím na sto procent, že i v člověku, který na první pohled nevypadá právě sympaticky, je zakopaný poklad. Stačí jen odhalit pár vrstviček...

Máš pocit, že se ještě něco musíš naučit? Proč si to myslíš?

Já bych se toho potřebovala ještě naučit – třeba nejméně tři další řeči, pracovat s novými technologiemi, ovládnout bravurně některé počítačové programy, golf, jachting, potápění, seskok padákem, řídit motorové letadlo...také bych chtěla vidět Zemi z vesmíru.

Máš nějaké krédo, kterého se celý život držíš? Pomohlo ti někdy vůbec? Má to cenu, mít v životě krédo?

Krédo nemám a žádným se neřídím. Vím však určitě, že náhoda přeje připraveným.
A pak, mám ráda lidi, zvířata, přírodu a taky moc ráda žiji. A s tím vším je život krásný.