15.11. 2010
Rozhovor s Miroslavem Velflem
rozhovory
ředitelem Domu bytové kultury DBK
Proč se DBK rozhodlo podpořit právě Národní cenu za studentský design?
Důvodů je více. V prvé řadě jsme DesignCabinet chtěli podpořit, protože jsme o tom, co na poli studentského designu dělá, byli informováni paní doktorkou Žižkovou. Projekt Národní ceny nám byl sympatický a podporou studentských prací se dostáváme přímo ke kořínkům nově se rodící budoucí kvality. Zároveň se snažíme obnovit tradici DBK návratem k bytové kultuře, kterou chceme v části našeho centra znovu vybudovat, a ke které nám v budoucnu mohou mít co říci právě nejmladší designéři, kteří tuto kulturu vytvářejí nebo budou vytvářet.
Café Circo ve zrekonstruovaném prvním patře DBK je "designové" od podlahy, přes nábytek až po hrníčky na kávu. Jaký je Váš osobní vztah k designu?
Nejsem typem člověka, který by design řešil přes značky, což by se díky tomu, v jakém prostředí se pohybuji, dalo očekávat. Pokud jde pouze o značku a produkt není zajímavý z hlediska funkčnosti nebo estetiky, pak mne nezajímá a k životu jej nepotřebuji. Daleko více než design mě však zajímá výtvarné umění jako takové. V designu nemám takový rozhled, protože jsem se o něj tolik nezajímal. O české designové scéně si myslím, že je poměrně úzká, jako v jiných oborech, a že bývají velkými rybami v našem malém rybníku nazýváni lidé, kteří by se možná jinde neprosadili. Rád bych si k designu vybudoval vztah nebo jej upevnil, ale nechci český design poznávat pouze přes jeho hlavní protagonisty, více mne zajímá designové podhoubí. Uznávám, že je zde na co navazovat z hlediska tradice či kvality a jsem rád, že díky přehlídkám, jakou je například Designblok, poznáváme i nejmladší generaci designérů, kteří jsou nápadití a zábavní, bez určité samoúčelnosti, že je na jejich tvorbě vidět, že mají zahraniční zkušenosti, a že v tomto prostředí existuje konkurence.
Od roku 2006 prošlo DBK rozsáhlou rekonstrukcí, budou přestavby dále pokračovat?
V příštím roce DBK oslaví třicet let od otevření, tedy téměř již Kristova léta. Na tento rok je naplánována rekonstrukce čtvrtého a pátého patra. Když jsme realizovali metamorfózu celého objektu, zjistili jsme, že máme obrovskou plochu supermarketu, velké gastrocentrum, obchody s módou od velkoplošných, přes střední až po malé butiky, poměrně hodně služeb, nějaké potřeby do domácnosti, ale z bytové kultury, původní náplně celého objektu, toho moc nezůstalo. V oněch patrech, která se připravují k rekonstrukci, budou tedy především bytové doplňky a nábytek. V rámci proměny DBK, bychom chtěli podpořit některé studentské aktivity, najdeme totiž také nějakých sto, dvě stě metrů čtverečních pro nekomerční aktivity typu expozice designérů nebo designérských škol. Nechceme zůstat pouze u komerce, ale posunout se směrem k aktivitám, které komerční dopad nemají.
Přestože je Dům bytové kultury architektonicky velice cennou budovou, byla určitým nástrojem normalizace a přezdívalo se jí "debilák". Zbavila se již této přezdívky, naučili se do ní lidé chodit nakupovat?
Při pohledu zvenku člověk vidí hlavně tu fasádu, tu hmotu, slupku, které kdybychom se zbavili, už bychom nebyli DBK. Mimochodem, co se týče přezdívek, nebyl to jen debilák, byl to také "ol lo k". Autor loga jej totiž pojal natolik originálně, že to lidé nebyli schopni rozluštit, takže logo d b k na fasádě četli jako ol lo k. Dlouho se tomu tak skutečně říkalo. Historii debiláku a oloku samozřejmě vymazat nejde, my se však chceme zaměřit také na mladou generaci, která o historii DBK mnohdy neví vůbec nic. Mladí lidé si při pohledu na tuto budovu zřejmě řeknou: „Kde sebrali takovou fasádu? To je strašný!" Ale já doufám, že mladší generace znovu přijdou na kloub tomu, že to není jen barák s rezavou fasádou, ale že naopak ocení tu kvalitu a historickou konsekvenci. Speciálně lidé, pohybující se v prostředí designu, by k tomu měli mít velice blízko, protože jde o skutečně ojedinělou architekturu, která v Praze moc konkurentů nemá. Je to budova, která má speciální vzhled, účel a náplň. To už se vůbec neděje, když se podíváte na nákupní centra, která vznikají dnes, je úplně jedno, jestli stojí v Praze, Brně, ve Vídni nebo v Berlíně, nedávají totiž městu vůbec nic, vypadají všechny stejně, účel až na výjimky zcela odsunul architekturu. Naproti tomu DBK do Prahy již zapadlo. V rámci toho, co byla architektura sedmdesátých let schopná přinést, má výraznou hodnotu. Minimálně takovou, že vás donutí o ní přemýšlet, buď ji akceptujete a je vám nějakým způsobem příjemná nebo naopak s pohoršením utečete pryč. Nová nákupní centra vás většinou moc přemýšlet nedonutí. Vezmu si nákup a jdu pryč, přičemž mě vůbec nenapadne přemýšlet o tom, že je to od nějakého architekta. Smysl takovýchto staveb do budoucna z hlediska architektonického přínosu není valný. Časem dojde k opotřebování materiálů, ale budovy samotné ani po deseti letech do města nezapadnou.
Budova DBK byla postavena v 70. letech minulého století, má tedy zcela jinou koncepci než současná nákupní centra. Je to výhoda?
Komerčně je to strašná nevýhoda, ale horší léta má už DBK v tomto smyslu za sebou. Vrchol bezmezného okouzlení lidí novými koncepty nákupních center už je naštěstí za námi. Dnes jsou již lidé schopni racionálně si promyslet, kam půjdou nakupovat. Výhodu do budoucna vidím v tom, že se budeme vždycky lišit. Takovouto architekturu už nikdo stavět nebude. Všichni stavitelé vědí, že největší komerční síla je v horizontální architektuře, na kterou máme na rozdíl od například Japonska místa dost. Ve vertikále je největší síla dole a nahoru pak nikdo nepřijde. To je také jeden z důvodů, proč hodláme v DBK obnovit bytovou kulturu, protože doufáme, že za ní můžou lidé vyjet i do horních pater, že jsou schopni ocenit atmosféru a jinakost. Můžeme těžit ze zajímavějšího, komornějšího prostředí.
Jaký je váš názor na skutečnost, že Obchodní dům Ještěd, budova podobného typu a umělecké hodnoty jako DBK, byl v roce 2009 zbourán?
U takovýchto staveb obrovsky záleží na konkrétní situaci, v jaké se nachází vlastník objektu, samotný objekt a jaký je vztah širší veřejnosti k němu. Nedokážu odhadnout, jak to probíhalo v Liberci, ale vzhledem k tomu, že Ještěd vznikl zhruba ve stejné době jako DBK, řešili zřejmě podobné dilema jako my. Když jsme uvažovali, co s DBK uděláme, měli jsme tři varianty. Jedna byla stávající budovu zbourat a vyčistit si pozemek, čímž by se vyřešil problém, jak dostat lidi do osmého patra, aby si něco koupili. Druhou variantou bylo předělat všechno to, co je možné, v rámci přibližně stejného půdorysu, jako to bylo postaveno, což jsme udělali my, a třetí zněla nechat to tak, jak to je, napospas svému osudu. Opravy takovýchto objektů jsou tak drahé, že je to jednoduché řešení - nechat to být, jak dlouho to jen půjde. Další otázkou je, zda-li původní majitelé Ještědu dokázali udržet dobrou kvalitu jeho materiálů. V DBK se toto povedlo, především však díky jeho architektce Věře Machoninové, která měla dar prosadit věci, které tenkrát byly neprosaditelné, například zcela nový materiál atmofix. Budovu také navrhla jako celek, navrhla tedy také interiér včetně doplňků do kanceláří až po rozmístění na tu dobu velice zajímavých uměleckých děl, například více jak dva metry vysoké skleněné stély od Stanislava Libeňského a Jaroslavy Brychtové, což bylo z dnešního pohledu skutečným unikátem. Pokud byl tedy Ještěd v takovém stavu, že by jakékoli opravy byly šíleně drahé a veřejnost jeho zbourání víceméně akceptovala, nebylo zřejmě jiné řešení, přestože architektonicky mohl být zajímavý. Stát komerční objekty tohoto typu vůbec nepodporuje, přičemž tu však funguje velice silné konkurenční prostředí. Toto je nevýhoda starších obchodních domů. Zákazník totiž žádá komfortní prostředí a těžko půjde utratit své peníze někam, jenom proto, že ta budova má za sebou už 30 let. Spíše naopak, rozhodne se pro nový "nákupák", protože tam ještě nebyl a bude z toho mít nový zážitek.
Nehrozí tady přesně to, co jste říkal, že nová budova, která bude stát na místě Ještědu, nebude s Libercem vůbec korespondovat?
Samozřejmě, teď tam bude pravděpodobně nějaká krabice, která bude co nejjednodušší, nejúčelnější, když to přeženu na patnáct, dvacet let a pak se to zase může zbořit.
Návrh Domu bytové kultury původně počítal s poměrně velkou plochou zeleně v jejím bezprostředním okolí, neuvažujete o uskutečnění tohoto záměru?
Zeleň tady rozhodně chybí. Až doděláme bytovou kulturu, rádi bychom zrenovovali okolní prostředí. Některá místa v našem bezprostředním okolí jsou dnes v otřesném stavu. Zaplivaná neosvětlená zákoutí, kde na vás skoro padají podhledy. V tuto chvíli však tyto pozemky nejsou v našem vlastnictví, ale ve vlastnictví magistrátu a společná domluva je paradoxně velmi zdlouhavá. Ale rozhodně by si okolí DBK renovaci zasloužilo.
Vaše žena se aktivně účastnila letošních komunálních voleb, Vás politika neláká?
Moje žena kandidovala do zastupitelstva na malém městečku, kde jsou komunální volby úplně o něčem jiném než ve velkých městech. Je tam miniaturní rozpočet a každá strana má veliký problém dát dohromady potřebný počet lidí, aby mohli kandidovat. Komunální politika v takto malých obcích se tak opravdu stává službou. Představu, že by museli po večerech chodit do hospody debatovat o projektech, na které stejně většinou nejsou peníze, řada lidí těžko skousne. Také jsem k tomu přičichl. Ne, že bych úplně kandidoval, ale když v té obci bydlíte a chcete řešit určité věci, můžete buď nadávat a nic nedělat nebo se zapojit. Zjistil jsem však, že nemám ani náturu ani nervy na to, čekat několik hodin než se dvacet lidí vypovídá, aby se pak dohodli na něčem, co nakonec stejně neuspokojí nikoho. Snažil jsem se pomoci, když bude potřeba, tak jsem schopný pomoci nebo poradit znovu, ale že bych se úplně angažoval, si nedovedu představit, protože k životu potřebuji úplně jinou dynamiku než má komunální politika nebo politika obecně, nehledě na to, z jakých důvodů se v ní někteří lidé pohybují. Já potřebuji prostředí, které má větší sílu, větší akceschopnost.
Kdy jste se začal zajímat o výtvarné umění?
Coby vystudovaného právníka, který se později právu nikdy nevěnoval, mě z oboru zajímalo jen právo autorské, díky kterému jsem zjistil, že mě zajímají úplně jiné věci. Jednou z nich bylo na konci osmdesátých let vydávání hudebních desek, především jazzových a rockových. Vinylová elpíčka s jejich obaly byly samy o sobě druhdy malá výtvarná díla. Díky mé tehdejší práci ve vydavatelství Panton, později i produkci mého soukromého labelu PUNC, přátelům výtvarníkům a známým, především z prostředí antikvariátů, jsem se o současné výtvarné umění začal zajímat hlouběji a dnes je mým hlavním koníčkem.
Čemu dalšímu se věnujete ve volném čase?
Nějaký čas jsem také provozoval muziku, ale to je již prehistorie. Ze sportů přetrvává řadu let cykloturistika v nejrůznější podobě, na chalupu jezdím nejen na kolo, ale i na lyže. Můžete mě potkat i na golfovém hřišti, ale jsem pouze občasný hráč, s celkem průměrným handicapem. Než se pořádně nažhavím, letní sezóna je většinou u konce. Je ještě jedna činnost, které jsem ochoten věnovat dost času. Pokusy o jachting, stále více mě v posledních letech láká vítr, napnuté plachty, nekonečné zvedání a klesání vln....a daleký horizont.
Klára Bartášková
Zdroj obrázků: archiv Miroslava Velfla, www.archiweb.cz, www.protext.cz
