22.11. 2024

Rozhovory k Národní ceně za studentský design 2024 – Anna Vašičková, Hana Kubrichtová, Filip Sajler, David Stejskal

rozhovory

Seznamujeme vás s oceněnými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2024. Annu Vašičkovou, Hanu Kubrichtovou, Filipa Sajlera a Davida Stejskala spojuje nejen láska k umění a grafice, ale též sdílený humor a přátelské pouto. Společnými silami vytvořili pro ARTSEMESTR 2024 odvážnou a energickou vizuální identitu, kterou osvěžili nejen koncept výstavy, ale i horké letní dny, které akci provázejí. Tento projekt získal cenu Excelentní studentský design 2024.

Do soutěže jste se přihlásili s Vizuální identitou ARTSEMESTRU 2024. Dominantním prvkem jsou výrazné barvy, slogan „Keep it cool“ a humorné fotografie. Prozradíte prosím čtenářům, jak jste při tvorbě vizuálu uvažovali a na co onen slogan odkazuje?

Jako stěžejní téma pro vizuální identitu Artsemestru jsme zvolili vedro, který období konání výstavy provází. Všechny do jednoho bez výjimky sejme, nikdo se mu nevyhne a je vlastně jen na něm, jak se s ním vyrovná. Někdo si vezme za svý právě to naše „Keep it cool“ a ochladí se drinkem, zmrzlinou, jde k vodě… Ten claim ale neodkazuje jen na vedro, ale i na fungování obecně. Prostě někdy je dobrý si říct „Keep it cool“ a trochu se ochladit nejen fyzicky, ale i mentálně.

 

Na první pohled každého jistě zaujmou fotografie lidí, kteří jsou zmoženi horkým létem. Kdo všechno je tímto způsobem zachycen? Je UMPRUM podle vás prostředím, kde si ze sebe lidi umí udělat legraci?

UMPRUM v tomhle asi není jiná než ostatní instituce. Někdo na tu naši hru přistoupil a určitě se najdou i ti, který ne. Pro nás a naši práci jsou hra a balancování na hraně kýče a infantilnosti dost důležitý. Už od začátku jsme věděli, že na fotkách chceme zachytit spektrum různejch lidí, který prostředí UMPRUM tvořej. Těma jsou pro nás studenti, pedagogové a ostatní, který potkáváme denně na chodbách školy. Na fotkách se proto objevuje paní z bufetu (pro umprumáky známá jako Princezna), produkční Irena Tesarčíková, vedoucí ateliéru GDVK Zuzana Lednická, rektorův pes Tristan, studentka Natálie Malá a student Ivo Jedlička.

 

Do čeho všeho vizuální identita zasáhla?

Celej proces vnímáme komplexně a je třeba, aby všechny výstupy držely pohromadě, i pokud jde o detaily. Mimo standardní formáty jako jsou plakáty, logotyp, orientační systém a formáty pro on-line jsme vytvořili i video verzi situací, který sloužily k propagaci na sociálních sítích, k tomu ještě scénografie, zmrzlina od gastro pop-upu „Línej Karel“ a náš nejoblíbenější výstup – samolepky. Vnímáme je jako takovej artefakt, kterej většinou jako jeden z mála po uplynutí akce žije dál. Doteď nám kamarádi posílaj fotky, jak viděli náhodnýho kolemjdoucího s naší samolepkou na mobilu. Občas je někdo lepí na různejch místech, dokonce nám nedávno kamarádi poslali, že naši samolepku nalepili někam na ulici na dovolený v Thajsku. To nám dělá radost.

 

Jaká byla vaše spolupráce? Jakým způsobem jste vytvořili tým? Spolupracovali jste spolu v rámci tohoto projektu poprvé, a jak jste si rozdělili úkoly? Plánujete spolu nějaký další projekt?

Všichni čtyři se známe už pár let, jsme kamarádi a vzájemně spolupracujeme už nějakou dobu. Naše workflow je hodně provázaná. Dva z nás se věnujeme grafice (Anička a Filip) a dva fotce (Hanka a David), vytváříme a řešíme věci dohromady. Dialog mezi fotkou a grafikou by se dal označit asi jako náš vizuální jazyk a princip, kterej je pro nás specifickej. Úkoly si dělíme organicky, především se to proměňuje podle toho, kdo má k čemu blíž. Produkčníma věcma se zabejvá ten, kdo má zrovna čas a sílu. Občas všichni děláme tak trochu všechno. Přispívá k tomu i to, že většina z nás studovala oba obory, tak máme možnost se občas dívat oběma očima, grafickýma a fotografickýma. Na dalších projektech právě pracujeme.

 

S jakými potížemi jste se při práci potýkali?

Největším problémem byla asi rychle se roztýkající kopečková zmrzlina při focení Princezny. Museli jsme asi tak třikrát běžet na Národku do cukrárny pro novou.

 

Proč jste se přihlásili do soutěže Národní cena za studentský design?

Jako u každýho projektu, kterýmu věnujeme svůj čas, bychom si přáli, aby žil dál. A samozřejmě jsme taky zvědavý, jak si obstojí mezi ostatníma přihlášenýma projektama, zdravá soutěživost nám je blízká.

 

Přibližte prosím čtenářům svou designérskou práci. Čemu se nejčastěji věnujete?

Čím víc nám toho zadavatel dovolí, tím jsme radši. Rádi projekty stavíme od základu a řešíme, co konkrétně chceme říct, jaký je jeho publikum a podobně. Jde nám hodně o komplexnost, takovej až „gesamkunstwerk“. Zpočátku rádi přemejšlíme na úrovní konceptů a claimů. Od nich se pak odrážíme a posouváme se v procesu vizuálně dál. Poslední dobou jsme se nejčastěji věnovali právě vizuálním identitám pro různý kulturní akce, ve kterejch se propojovala právě fotka a grafika.

 

Studujete na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze? Jak se vám na této škole líbí? Čím vás studium obohacuje?

Filip je z UMPRUM, ostatní jsme se tu ocitli díky stáži. Jinak studujeme na FUD v Ústí nad Labem. Na škole se nám líbí. Setkali jsme se s velkou vstřícností pedagogů, i během příprav Artsemestru. Technický zázemí UMPRUM je na skvělý úrovní, k využití zdarma. Jako všude jinde stačí jenom chtít něco dělat. Tady je k tomu spousta příležitostí a dobrejch podmínek. 

 

Chtěli byste se designem nebo uměním živit?

Jasně! Pomalu se tenhle sen uskutečňuje. Baví nás principy, se kterejma pracujeme a rádi bychom v takovejch spolupracích pokračovali i do budoucna.

 

Máte nějaký designerský nebo umělecký vzor? Kdo je pro vás inspirací?

David, Hanka a Anna: Vzory nemáme, ale určitě nás hodně ovlivnilo studium v ateliéru u Jirky Thýna a Václava Kopeckýho. Jejich přístup a přemejšlení nad věcma se v našich spolupracích určitě hodně odráží.

Filip: Spolužáci a kamarádi, se kterýma se o naší práci můžu bavit. To mě hodně posouvá dál.

 

 

Máte nějaký sen v oblasti designu či umění? Čeho byste chtěli dosáhnout?

Hanka, David, Anna: Chtěli bychom se tím jednou naplno živit a dělat to se stejným nadšením jako doposud. Jako to máme napsaný na kšiltovkách z našeho projektu Ping Pong Ping: „Never stop playing“.

Filip: Souhlasím! S claimem na kšiltovce taky, nosím ji!

 

Jak jste se k umění a designu dostali? Co pro vás design a umění jako takové znamená?

David: Nějak nedávno jsem si uvědomil, že jsem v tom intuitivně od dětství a princip, jakým pracuju nebo co mě zajímá je vlastně stejnej. Ať už jsem se zajímal o graffiti, skateboarding nebo yo-yo, tak vždycky šlo o estetiku, kterou tyhle věci přinášely, s tím spojená móda, videa a celková kultura. Nejvíc jsem odjakživa napříč tím vším posedlej logama. Pamatuju si situaci, kdy jsem na nějakým lepším tlačítkovým telefonu s internetem nastahoval všechny možný loga skatovejch značek a ty pak skládal do takový video prezentace. Hrozně jsem řešil, co a jak půjde za sebou a jak to funguje dohromady – takovej Kulešovův efekt, 2000s kid edition. :)

Hanka: U nás v rodině se umění a design vždycky hodně řešily. Většina mých rodinných příslušníků k němu má blízko, ať už je to sbíráním mozaikových váz nebo tím, že se v kreativním odvětví přímo živí. Měla jsem proto od začátku jasno, že se chci hlásit na uměleckou střední a pak dál pokračovat na vejšku. Na střední jsem se zaměřovala primárně na grafický design, ale zjistila jsem, že na to nemám trpělivost a vrátila se k fotografii, kterou jsem se zabejvala už na základce. Nikdy jsem nepřemejšlela, že bych dělala něco jinýho. :)

Filip: Já se ke grafickýmu designu dotoulal. Studoval jsem na gymplu, kde prostor pro takový přemejšlení téměř nebyl. Potom jsem strávil pár tejdnů na arts managementu, to vůbec nebylo pro mě. Pak jsem studoval tři roky fotku na vošce. Během studia jsem zjistil, že mám blíž ke grafickýmu designu. Rozhodl jsem se jít na UMPRUM, kde současně studuju. Někdy si říkám, jestli jsem nepromrhal spoustu času, ale vždycky dojdu k tomu, že žádnejch svejch rozhodnutí nelituju. Nebejt jich, tak nejsem tam, kde jsem. A kde teď jsem, tam jsem zatím nejspokojenější. A fotografickej základ je pro práci grafickýho designéra výhodou.

Anna: K umění jsem se dostala díky rodičům, který mu vždycky věnovali hodně pozornosti, přestože se tím ani jeden z nich neživí. K designu konkrétně jsem se dostala přes střední, na který jsem začala studovat fotku. Později jsem se rozhodla obor změnit a na vejšku jít už na grafický design, u kterýho zůstávám dál a věnuju se primárně jemu. To, že jsem studovala ale i fotku beru ve svým přístupu k práci jako hodně zásadní věc. Určitě mi to rozšířilo úhel, ve kterým se na, nejen, svoji práci koukám.

 

 

Stává se, že vás někdy trápí umělecký blok? Pokud ano, jak s ním bojujete?

David: Funguju ve vlnách, což se snažím v posledních měsících trochu pochopit a naučit se, jak s tím pracovat. Jsou dny, kdy jsem v totálním rauši, nápady přichází jeden za druhým a sotva to stíhám zapisovat. Pak jsou dny, kdy je těžký se jen zvednout z postele a vidět v tom všem smysl. Nicméně, jak už jsem říkal, snažím se to chápat a brát jako součást. Kdybych měl být konkrétnější, tak mě inspirují filmy, divadlo, ale i pivo s kamarády, u kterého řešíme buďto další projekty nebo jejich situaci a postoj k tvorbě. Zároveň v zadání hledám výzvu a prostor, jak ho narušit, ale i způsob, jak ho splnit. Je to vzrušující, takže se vždycky nějaká ta jiskra najde.

Hanka: Upřímně nemám pocit, že by se mi to dělo nějak často. Když se to někdy stane, tak jsem z toho hodně frustrovaná, ale většinou mi stačí pustit si do sluchátek muziku, jít se proskočit za barák, prolistovat nějaký časopisy a ono to přijde samo. Tím, že fotografie je takový víc pocitový médium, tak cítím, že být inspirovanej je mnohem jednodušší než třeba v grafickým designu.

Filip: Pocity frustrace a tvůrčího bloku se mi dějou poměrně často – na začátku novejch projektů nebo při zahlcení velkým množstvím práce. Stalo se mi to letos před prázdninama, to bylo asi nejintenzivnější. Bál jsem se pocitu vyhoření, rozhodl jsem se proto dávat si častějc voraz, jezdil jsem víc na vejlety, na chatu, koukal na filmy a tolik nepracoval. Dovolit si se flákat je taky důležitý a je to v pořádku. Zatím mi to vždycky pomohlo tyhle myšlenkový peripetie překonat.

Anna: Určitě se to někdy stane. Když si to můžu dovolit, ráda se v tu chvíli věnuju jiným projektům a trochu si tak od toho „blokovanýho“ odpočinu. Někdy zase ale pomáhá ten blok přejít, nevypnout, a naopak to zkoušet dál, ale třeba trochu jinou cestou. Většinou se to řešení dřív nebo později objeví. Ale nebudu lhát, někdy je to hodně frustrující. Moje práce pro mě znamená fakt hodně, věnuju jí spoustu času a když to zrovna nejde, dokážu se pak cítit špatně.

 

Kde hledáte nápady pro svou tvorbu?

Nápady se snažíme hledat společně. Při začátcích našich projektů se setkáváme, bavíme se, a co koho napadne, tak hází na stůl. Většinou nám z těch diskuzí vyplyne už docela jasná představa o tom, jak by vizuál mohl vypadat a s jakýma prvkama by mohl pracovat. Jsme v tomhle docela akční, většinu nápadů hned vyzkoušíme, abychom zjistili, co funguje a co ne.

 

Jak odpočíváte? Co vás kromě umění či designu baví a nabíjí energií?

David: Mimo klasiku jako je všelijaký sportování a cestování, tak rád chodím pěšky po Praze. Vyhýbám se MHD a baví mě objevovat nový ulice, přitom poslouchat hudbu a pozorovat, co se děje kolem, jak město žije nebo jak je někde úplně kouzelně klidný.

Hanka: Pro mě je hodně důležitá muzika. Poslední dobou se mi často stává, že když už jsem přetížená, tak jen ležím v posteli a pouštím si tracky. Ale nejvíc si samozřejmě odpočinu na párty, kde to všechno můžu slyšet naživo a úplně vypnout. Celkově nás ale společná tvorba naplňuje tolik, že i když jdeme jen společně na pivko, tak u toho vymyslíme nový projekt.

Filip: Pro mě je to teď velký téma. Společně ani jednotlivě naplno odpočívat moc často neumíme. Myslím, že bychom si měli naplánovat nějakou společnou dovču, odjet někam daleko, jezdit tam na skluzavkách v aquaparku, pít mimosu a cpát se smažákem. Přál bych si častějc zažívat takovej ten čirej pocit lehkosti, kdy čas plyne trochu jinak a břímě deadlinů je v nedohlednu.

Anna: Nejvíc nabitá energií si často přijdu po tom, co vycházím z kina, když slyším nějakou hodně hlasitou muziku, když se někde procházím. Obecně si vždycky odpočinu, když se zavřu na chvíli někam do tmy (kinosál a tak) a nemusím být chvilku na příjmu.

 

Co vám poslední dobou udělalo radost?

Vždycky nás potěší, když za náma někdo přijde a nabídne nám možnost bejt součástí dalšího projektu. Naše práce nás fakt hodně baví, takže když přijdou nabídky na nový projekty, máme radost. Momentálně se pomalu dostáváme do fáze, kdy nás na základě našich starších projektů lidi oslovují sami. Je to vždycky magie sledovat, jak se něco, co si vymyslíme stává skutečností.

 

Děkuji za rozhovor. Přeji hodně radosti z vaší tvorby a také z vašeho přátelství! Ať z vaší spolupráce vzejde spousta hezkých projektů.

Julie Vojtková

Pokud vás autoři zaujali, navštivte jejich Instagram:
Filip Sajler: @filipsajler
David Stejskal: @davidstejskal
Anna Vašičková: @annavasickova_
Hana Kubrichtová: @hana__kubrichtova

 

---