26.10. 2024
Rozhovory k Národní ceně za studentský design 2024 – Dominik Tyl
rozhovory
Seznamujeme vás s účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2024. Lidský druh podnikl mnoho cest do vzdálených zemí či dokonce mimo naši planetu. Která cesta však byla ta nejdelší? V následujícím rozhovoru se dozvíte, co se skrývá pod názvem knihy Nejdelší cesta a jakou cestu musel ujít její autor Dominik Tyl, a to nejen při její tvorbě.
Do soutěže ses přihlásila s autorskou knihou Nejdelší cesta. Jaký máš vztah ke knihám? Jsi vášnivý čtenář?
Dominik: Určitě, knihy miluji jako objekty i jako médium. Beletrie, historie, literatura faktu, sci-fi, fantasy, populárně naučná literatura. Většinou ale dostanu umanutí a přečtu třeba několik knih na to samé téma. Nejdelší cesta je výsledkem umanutí paleoantropologií. Pak zas sednu a přečtu téměř na posezení všechny díly Zaklínače. Taky skvělá věc. Momentálně ale tápu a čekám na něco dalšího.
Proč jsi zvolil zrovna tento název? Co vše se za ním ukrývá?
Dominik: Název Nejdelší cesta vznikl během brainstormingu s mojí tehdejší vedoucí ateliéru Renátou Fučíkovou. Měli jsme pocit, že nejlépe vystihuje, o čem kniha pojednává. V historii lidstva jsme nikdy nepodnikli cestu tak dlouhou, ambiciózní a strastiplnou, jakou byla cesta za dominancí nad celou planetou. A ta nám zabrala nějakých 300 tisíc let, od Afriky až po Velikonoční ostrov a Nový Zéland. Prostě Nejdelší cesta.
Jak se zrodil tvůj zájem o historii a antropologii? Počátky lidské historie ve školách většinou nepatří mezi nejoblíbenější témata, rozhodl ses je tedy zpracovat novou neotřelou formou i z tohoto důvodu? Jaké máš zkušenosti s výukou dějepisu na střední škole? Myslíš, že se situace zlepšuje?
Dominik: To je těžká otázka, sám nevím. Dějepis byl pro mne na gymnáziu i základce určitě nejoblíbenějším předmětem a jako dítě jsem nikdy neměl rád pohádky, to bude ono. Jak dobro vždy zvítězí a rytíř pannu zachrání a draka zabije a blabla. Historie jsou takové pohádky pro dospělé, jenom méně předvídatelné a víc fascinující. A antropologie zase pomáhá některé aspekty historie lépe pochopit, proč děláme to, co děláme a podobně.
To, že počátky lidské historie na základkách moc lidí nezajímá, asi zase úplně nezajímá mne. To zní možná příliš cynicky a bylo by úžasné, kdyby ta kniha někdy vyšla vcelku a ukázala víc lidem, jak krásná prehistorie umí být, ale to je snová představa. Naštěstí dostatek lidí v každé generaci zajímá historie dost na to, aby z nich byli další historikové a archeologové a díky tomu já budu mít v budoucnu zase z čeho vycházet. Jestli se ale situace s dějákem zlepšuje, sám nevím, jsem deset let po maturitě a neřekl bych, že můžu vynášet soudy, nejsem takříkajíc “in touch”.
Co je hlavním cílem tvé knihy a pro koho je primárně určena? Lze stanovit nějakou doporučenou věkovou hranici či potřebu předchozích znalostí?
Dominik: Vzhledem k barevnosti (nebo spíš její absenci) se bojím, že to není úplně kniha pro nejmenší no. Řekl bych, že je to kniha pro ty, které by zajímala. Ať už jde o umělecky/dějepisně zaměřené středoškoláky nebo dospělé, co chtějí mít další ilustrovanou knížku v knihovně. Jinými slovy pro lidi jako jsem já, jak to tak vypadá. :)
V rámci přípravy své knihy ses musel do tématu více ponořit. Přece jen Nejdelší cesta má mapovat vývoj lidstva v rozmezí třech milionů let. Odkud jsi čerpal po odborné stránce? Konzultoval jsi ji s někým?
Dominik: Knihu jsem s nikým nekonzultoval, ale začínám se po někom poohlížet kvůli případnému vydání. Naštěstí u obhajob neseděli zástupci paleoantropologické obce. Dostal jsem umanutí, tak jsem téma dost hltal, odborné knihy, články a studie primárně. Plus existuje dost kvalitních popularizátorů vědy a historie co vytváří skvělý a bezchybně ozdrojovaný content. Ti jsou zase dobří na to, aby vypíchli nějaké šťavnaté detaily nebo nejčerstvější poznatky, které ještě “neprotekly” do zavedené odborné literatury. Potom jen ověřit zdroje a hotovo, kniha se teoreticky stane o něco aktuálnější.
Prošel jsi v rámci příprav své knihy cizí knihy podobného zaměření? Uvědomil sis například, čemu se chceš ty v té své vyhnout, nebo čím se chceš odlišit? Můžeš naopak nějakou doporučit?
Dominik: Samozřejmě. Co se týče ilustrací, nikdo zatím nepředčil našeho Buriana, takže jakákoliv kniha s jeho ilustracemi je hodna přečtení. Po informační stránce už to ale hapruje, spousta věcí už prostě neplatí, ukázaly se jako smyšlené, nepochopené nebo do té doby prostě nepoznané. A knihy ilustrátorky Ainy Bestard.
Co do informací, to ani nemá cenu všechno vypisovat, za Čechy určitě Václav Soukup, knihy Pravěké umění a Prehistorie rodu Homo. Jinak například Neandrtálci, naši příbuzní a Mých prvních 54 000 let.
Plánuješ Nejdelší cestu dostat mezi širší okruh čtenářů a vydat ji? Pokud ano, co by bylo ještě potřeba upravit? Může si ji čtenář nějakým způsobem v případě zájmu opatřit již nyní?
Dominik: Určitě bych rád, je to v řešení. Upravit by bylo třeba například to, že není dokončená! :) Jsou “hotové” dvě kapitoly z osmi. Leda vydat to po dílech. No uvidíme. Nicméně, zatím ji není jak opatřit, krom toho, že bych udělal další výtisky jen pro zájemce.
Kniha je tvým autorským dílem, to znamená, že jsi, jak již bylo zmíněno, autorem textů, ilustrací i celkového designu a úpravy. Bylo to poprvé, co ses takového úkolu zhostil. Která ze zmíněných oblastí byla pro tebe nejtěžší? Setkal ses s nějakými obtížemi?
Dominik: Bude to znít hrozně arogantně, ale myslím, že skoro ne. Nejtěžší bylo vyškrtávat věci, které se nehodily, nebo na které by už nebyl čas. Celou tvorbu, od ilustrací po texty, jsem si ohromně užíval, takže i když jsem narazil na nějaký zádrhel, tak jsem ho tak asi nevnímal.
Jakým způsobem vizuální část knihy doplňuje tu textovou? Přibliž prosím stručně čtenářům, jak jsi uvažoval při volbě stylu ilustrací, barevnosti, formátu či celkové dynamiky knihy? Čím kniha určitě upoutá pozornost?
Dominik: To je komplikovaná otázka, na kterou nevím, jestli mám odpověď. Upřímně řečeno, nejprve jsem dostal nápad a prostě musel začít dělat. Zbytek do sebe potom nějak zapadl. Řešil jsem, že nechci udělat jen další encyklopedii, tak místo scén budou mluvit symboly a piktogramy. Potřeboval jsem zaujmout čtenáře, tak co tam dát měnící se proláže a folii, jako nám to před lety ukázali v Kačeru Donaldovi. Formát je na šířku, lépe to působí s motivem putování. Konec konců, když vyrazíme na cestu, jdeme rovně, ne nahoru. To je možná jediná dopředu rozmyšlená část knihy, formát. Jojo, to byl fajn nápad.
Jaké techniky preferuješ? Digitální kresbu, nebo práci s papírem a tužkou? V případě Nejdelší cesty jsi zvolil příhodně linoryt a stříkání barvy přes šablony. Proč zrovna tyto techniky? Věnuješ se jim dlouhodobě?
Dominik: Na digitální kresbu se krásně kouká, například když jde o game design a concept art, ale ke knihám se mi nehodí. Jsou umělci, co s digitálem dokážou pracovat tak, že ani není poznat, že je to digitál, ale to nejsem já. Digitálně svoje věci jen upravuju, dávám dohromady a podobně, ale jinak dělám všechno v ruce. Na školu jsem šel jako kreslíř a odešel jako grafik.
Nevím ale, proč zrovna tyhle dvě techniky. Možná proto, že linoryt byl první technikou, co jsem se naučil, asi dvacet let zpátky v kroužku v E-dílně pod vedením pana a paní Elšíkových. A šablony asi kvůli vedoucí Renátě. Vytýkala mi, že jsou moje kresby moc utahané a málo uvolněné. Když ale utahanou kresbu člověk vyřeže do folie, najednou nad ní ztratí trochu kontrolu, ujede mu ruka tady, támhle, a najednou je to něco jiného, mnohem přirozenějšího. Pak jsem je dal dohromady a bum. Nevím, jak dlouho u nich zůstanu, asi prostě dokud mě nepřestanou bavit. Ale zatím baví.
Je těžké nalézt rovnováhu mezi tím, co v ilustracích zachytit a co už ponechat na fantazii čtenáře?
Dominik: Nemyslím, že u literatury “faktu”. Pokud kapitola pojednává o neandrtálcích, měl bych zobrazit neandrtálce, pokud o pravěkém umění, měl bych představit pár příkladů. Tuhle rovnováhu bych musel víc hledat, kdybych ilustroval básně, něco s emocí.
Co ti tvorba této knihy přinesla? Naučil ses něco nového?
Dominik: Naučil jsem se, jak těžké udělat knihu je. Kolik věcí se musí sejít najednou a fungovat. Ilustrace, barvy, sazba textu, paginace, vazba… Nemyslím, že se mi to úplně podařilo, ale nevadí, příště snad.
Byla práce na tomto projektu časově náročná? Jak dlouho celý proces trval?
Dominik: Nevím přesně, řekl bych tak čtyři měsíce čistého času v posledním roce. Ale zase, dokud je sranda to dělat, tak všechno rychle uteče.
Nejdelší cesta není tvou první knihou, zajímavé navíc je, že motivu „cesty“ se věnuješ opakovaně. Jakým způsobem si volíš díla, která chceš výtvarně zpracovat? Řekni nám něco více o svých předchozích projektech. Na který jsi nejvíce hrdý?
Dominik: Motiv cesty mě něčím fascinuje, vizuálně i konceptuálně. Zároveň značná část mojí inspirace, co do vizuálního stylu, vychází z historie, především z doby bronzové. Sumerské, asyrské, egyptské, krétské a i některé antické umění je plné horizontál a téměř komiksové chronologie a něčím mi to přijde hrozně krásné a jiné, než pozdní evropské umění. Cesta se všemi proměnami a zkušenostmi je krásná věc, ať už je zažitá nebo nakreslená.
Můj minulý projekt, na který jsem asi nejvíc pyšný, musí být tichá kniha Imperia. Celá stojí na motivu cesty, ještě umocněného tím, že je to celá jedna velká ilustrace, od obálky k obálce dlouhý panoramatický pás o vzestupu a pádu říší. Za to jsem dostal stříbrnou cenu v Rakousku a byla i tím pádem takovým prvním náznakem, že jsem si ilustraci možná nezvolil chybně.
Máš už na mysli nějakou další knihu, kterou bys rád ilustroval? Případně jaké téma by tě zajímalo zpracovat?
Dominik: Určitě musím nějak zpracovat kolaps pozdní doby bronzové. Taky mám políčeno na pár knih o japonské mytologii a jednu sbírku haiku/cestopis. Plus bych se rád pokusil o další tichou knihu, to je krásné médium.
Nejdelší cesta je tvou diplomovou prací ukončující tvá studia Ilustrace a grafického designu na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Byl jsi zde spokojený? Jak tě studium na této škole obohatilo?
Dominik: Byl jsem nadmíru spokojený a nepřeháním, když řeknu, že mi ta škola zachránila život. K tomu asi není moc co dodat. A jak mě obohatila? To by šlo jen stěží popsat. Ohromně.
Je tím tvé studium u konce? Chtěl by ses svou tvorbou živit?
Dominik: Určitě, na obojí. Nevím o nikom, kdo by se po absolutoriu nechtěl živit svojí tvorbou. Jestli se to podaří, je ale úplně jiná otázka. Snad. A studium je u konce určitě, byl jsem na vysokých školách devět let, to myslím stačí. Ačkoliv nemůžu vyloučit doktorát. Kdo ví, kdy se mi posteskne po krásných studentských letech.
Máš nějaký designérský či ilustrátorský vzor? Kdo je pro tebe inspirací? Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?
Dominik: O ilustrátorské vzory není určitě nouze. Může to být Michal Cihlář nebo Renáta. Z vrstevníků Logosová nebo Janíček, už jen fakt že se tvorbou vážně živí je neskutečně inspirující, k tomu navíc dělat krásné věci, kdo by to nechtěl. Ze zahraničí nepřeberně – Tàssies, Ravi Amar Zupa, Blexbolex, Maja Starakiewicz, další a další.
Pokud jde o nápady, v historii, antropologii, mytologii a biologii o ně není nikdy nouze.
Máš oblíbenou knížku z dětství, která tě zaujala svými ilustracemi a stále se k ní přinejmenším v mysli vracíš?
Dominik: Vyrůstal jsem na Krtečkovi a Ladovi a Trnku nikdy nedokázal docenit.
Jak ses k umění dostal? O jakém povolání jsi snil v dětství? Slyšela jsem, že jsi předtím studoval diametrálně jiný obor, prozradíš nám, co to bylo? Proč ses rozhodl pro změnu?
Dominik: Měl jsem sny jako každý jiný, veterinář, egyptolog, takové ty klasiky. Po gymnáziu jsem myslel, že ze mne bude právník. Po dvou letech na právech jsem s tím ale seknul. Zajímavé to bylo, ale pročítat judikatury Ústavního soudu z roku 1999, to není pro mne. A lidi tam o nic víc. Takže vyhoření a mizérie. Potom chvilka sociologie, pokusy o japanistiku na fildě, další chvilka sociologie, pokusy o žurnalistiku, tam jsem ani nechtěl ale co a potom svitlo a ejhle. Ilustrace.
Co pro tebe umění jako takové znamená?
Dominik: Nemám tušení, většinou tyhle důležité otázky přenechávám lidem, co jsou ochotni se s nimi trápit. Mně umění dělá radost, když se mi líbí. A to mi stačí.
Máš nějaký sen v oblasti designu či umění? Čeho bys chtěl dosáhnout?
Dominik: Uživit se tvorbou a vidět svoje knihy na regálech, by mi ke štěstí bohatě stačilo. Uvidíme.
Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji překonat?
Dominik: Naštěstí mám teď tolik práce, že mě tvůrčí krize netrápí, nemá na to čas. A když mě trápila, jediná strategie byla ji nechat se vyřádit, však ona sama zmizí, až člověku začnou téct do bot deadliny.
Proč ses přihlásil do soutěže Národní cena za studentský design?
Dominik: Říkal jsem si proč ne, zkusil jsem to s bakalářkou a nevyšlo to, co zkusit diplomku.
Jak důležitá je pro tebe reakce tvého okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?
Dominik: Jsem většinou přesvědčen, že moje tvorba stojí za prd tak jako tak, takže reakce okolí může být tím pádem už jen lepší. Tomu se myslím říká negativní motivace :). A jestli snáším dobře kritiku, to se asi musíte zeptat někoho, kdo kritizuje.
Pracuješ právě na něčem? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
Dominik: Dělám teď na malé edici pro jedno nakladatelství, co se zaměřuje na filosofii pro děti. Plus na dětské knížce o Plzni, takové skoro rozloučení s tím městem.
Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí energií?
Dominik: Přítelkyně a naše kočky, kamarádi, aquascaping a PS5ka.
Co ti poslední dobou udělalo radost?
Dominik: Zúčastnil jsem se výběrka na etiketu limitované edice slivovice Jelínek a dostal se do finále. Zatímco tohle píšu, tak pořád nevím, jak jsem dopadl, ale hrome, radost to určitě udělalo. Plus mi zrovna sedí jedna z našich koček na rameni, to je taky fajn.
Děkuji za rozhovor. Přeji hodně štěstí v tvorbě a držím knížce palce, aby se dostala mezi hodně nadšených čtenářů.
Julie Vojtková
Více o autorovi třeba zde: @tyllustrations
