04.11. 2024
Rozhovory k Národní ceně za studentský design 2024 – Matouš Kos
rozhovory
Seznamujeme vás s účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2024. Nesuď knihu podle obalu lze parafrázovat jako nesuď koncert podle plakátu. Ale ve skutečnosti, ruku na srdce, soudíme všichni. A někdy si názor vytvoříme velmi rychle. Je tedy třeba kolemjdoucího zaujmout, a přitom nespoléhat jen na laciný „wow efekt“. I o tom si povídáme s Matoušem Kosem, který vám představí sérii plakátů pro koncerty ZUŠ Kralovice: Plakáty (nejen) pro žákovské koncerty.
Do soutěže ses přihlásil se svým projektem ZUŠ Kralovice s podtitulem Plakáty (nejen) pro žákovské koncerty. Jak ses k této práci dostal? Máš k této škole nějaký hlubší vztah?
Matouš: Na několika akcích školy jsem vypomáhal s klavírním doprovodem žáků mého dědečka, který na ZUŠ působí jako učitel hry na housle. Když se k řediteli školy, Bc. Luboši Markovi, doneslo, že studuji grafický design, nabídl mi spolupráci i v této oblasti.
Jaké bylo zadání a jak probíhala spolupráce? Co z ní vlastně vzešlo?
Matouš: Úkolem bylo vytvořit přívětivý vizuál, který by oslovil jak děti, tak adolescenty, případně jejich rodiče, v nejlepším případě i náhodné kolemjdoucí. Od okamžiku, kdy byl schválen hrubý koncept, mi byla dopřána takřka kompletní kreativní svoboda, za což jsem velmi vděčný.
Ze spolupráce vzešly dva ročníky, každý ročník čítá přes deset plakátů. I tento školní rok budou plakáty v mé režii.
Pracuješ s nejrůznějšími technikami, které máš nejraději?
Matouš: Ty, kde nemusím kreslit nebo malovat. :) Mým nejčastějším útočištěm je fotomontáž a 3D grafika, ale jsou-li tradiční techniky využity v jiném kontextu, nebráním se ani té tužce nebo akrylu.
Tvé plakáty pro ZUŠ Kralovice se od tvých jiných prací výrazně odlišují hravým použitím plastelíny. Jak tě to napadlo? Jaké technické potíže s tím byly spojeny?
Matouš: Obecně rád pracuji s hmotou a prostorem. Plastelína byla v tomto směru logickou volbou, zvlášť když se mělo jednat o vtipné a duchaplné analogové médium. Ty samé modely by ve 3D skoro jistě působily chladně a technicky. Mimo jiné i vzestup AI sehrál ve volbě konceptu roli: levitující modelínu nad typografií ještě nezvládne!
Technickými potížemi bych to nenazval, ale pokaždé detailně maskovat vyfocený model pomocí Pen Toolu ve Photoshopu nebylo zrovna nejzáživnější, ale jak řekl jeden moudrý muž, účel světí prostředky.
Co ti práce na projektu plakáty pro ZUŠ Kralovice přinesla? Naučil ses něco nového? Byl to časově náročný proces?
Matouš: Pracovat s fyzickým médiem je příjemné odreagování. Navíc jsem si procvičil stylizaci a přišel na různé vychytávky, co se týče techniky focení, generování umělých stínů a zefektivnění tvůrčího procesu jako takového.
Není to tvá první zkušenost s tvorbou plakátů ke kulturním akcím, právě naopak. Lidé mohli tvé výtvory obdivovat už na mnoha místech. Které spolupráce si nejvíce ceníš? Na který projekt jsi nejvíce hrdý?
Matouš: Lichotí mi takové hodnocení, ale pravda je taková, že asi jen polovina mého portfolia se skládá z realizovaných prací, a i ty mají silně lokální charakter. Zbytek jsou ambiciózní koncepty, avšak nerealizované, snad se to časem změní.
Snažím se pracovat tak, aby každý nový projekt splňoval kritéria posledních dvou otázek.
Do tvého repertoáru neodmyslitelně patří právě plakáty ke koncertům. Naprosto fascinující je například ten ke tvému vlastnímu absolventskému koncertu, který existuje i v animované pohyblivé verzi. Na jaký nástroj hraješ a jak dlouho?
Matouš: Děkuji, jsem rád, že plakát udělal dojem. V poslední době je animace více podmínkou než bonusem, takže i v tomto žánru se snažím nějak angažovat.
Hudba je v mém životě důležitá. Pocházím z hudebnické rodiny, hraju od šesti let na klavír, a v minulém školním roce jsem úspěšně zakončil studium na Plzeňské konzervatoři. Není se tedy čemu divit, že se hudební tematika promítá i do mé grafické tvorby.
Existuje nějaká akce, pro kterou bys toužil vytvořit plakát? Případně nějaká osobnost, instituce, se kterou bys tímto způsobem rád spolupracoval?
Matouš: Když už se bavíme o koncertních plakátech, určitě by mi udělala radost zakázka pro nějaký festival klasické hudby. Pro začátek by to mohlo být třeba Pražské Jaro. :)
Proč ses přihlásil do soutěže Národní cena za studentský design? Kromě již zmíněných plakátů jsi přihlásil také plakát Záchrana k 100. výročí úmrtí Franze Kafky, čím je zajímavý?
Matouš: Jsem od přírody soutěživý, motivuje mě samotná myšlenka obstát v tvrdé konkurenci. Národní cena za studentský design takovou konkurenci zprostředkovává, a navíc rozhodují kvalifikovaní odborníci, tudíž výsledky jsou pro mě bernou mincí kvality.
Co se týče zajímavosti Záchrany, neobsahuje brouka ani Kafku! Domnívám se, že více než technikou zpracování je plakát silný nápadem – alegorií, kterou prezentuje. Každý si tam najde své.
Studuješ na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Jsi zde spokojený? Jak tě studium na této škole obohacuje?
Matouš: Jsem trochu typ věčně nespokojeného člověka, ale když se to vezme do důsledku, bez Sutnarky bych nebyl grafický designér, i kdybych se v životě věnoval grafice.
Z mého pohledu je Ateliér vizuální komunikace pod vedením docenta Františka Stekera a profesora Karla Míška specifický svým „filozofickým“ přístupem k designu. Je kladen důraz na solidní koncept, kreativní řešení problémů a cílené užívání vyjadřovacích prostředků. Zkrátka se zde člověk „naučí myslet“. To vše jsou principy a schopnosti trvanlivé, které neodejdou ani s novou verzí softwaru, ani s nástupem AI… alespoň v to doufám.
Mám na škole i několik skvělých spolužáků, kteří mě podporují a inspirují. Za to vše jsem vděčný.
Chtěl by ses svou tvorbou živit?
Matouš: Alespoň částečně ano. Grafický design skýtá kromě přímých zakázek „na tělo“ imožnost fungovat jako součást týmu/agentury. V případě, že tedy nebudu mít
v profesním životě dostatek zakázek přímých, je zde možnost uchýlit se ke stabilnější
variantě zaměstnání.
Ani hudbu bych ale ze života nechtěl úplně vypudit, bude to ještě zajímavé…
Co si myslíš o současné „plakátové scéně“ u nás? Myslím třeba, co se populárních filmových plakátů týče?
Matouš: Kultura filmových plakátů, jak ji známe z prací Zdeňka Zieglera nebo Milana Grygara, už je dávno pryč; zatím bez náhrady. Jednou výjimkou potvrzující pravidlo ve „filmovém sektoru“ je vizuál Karlovarského filmového festivalu, který průměrného obyvatele zvedne ze židle svým minimalismem, ale tím to končí.
Jak to vidím já, těžiště současné kvalitní a originální produkce plakátů spočívá na bedrech vybraných kulturních institucí a zapálených jedinců. Například v Plzni jsou vždy příjemným překvapením plakáty Matěje Moravce (Galerie Klatovy / Klenová) nebo Pavla Botky (různé koncertní plakáty).
Myslíš, že jsou tvůrci plakátu dostatečně ceněni a dostává se jim uznání?
Matouš: Pokud není od široké veřejnosti, potažmo movitých entit, poptávka po kvalitním designu, zůstane v šuplíku nebo nevznikne vůbec. A jak se teď věci mají, zájem o cokoliv s přidanou uměleckou hodnotou (tak jak ji tradičně chápeme) je značně omezený. Prioritou je rychlost a finanční nenáročnost, a tak to ve veřejném prostoru taky vypadá. Souvisí to jak s chybějící edukací v oblasti umění (což se sdružením výtvarné, hudební a eventuálně dramatické výchovy nebude lepší), tak s ekonomickou (ne)prosperitou. Zkrátka, umění stojí až na vrcholu pyramidy lidských potřeb.
Nevinní nejsou ani samotní grafičtí designéři, kteří na jedné straně extrému rezignují na kreativitu a tvoří kopie kopií pod dojmem, že lidé nemají rozum ani cit. Na straně druhé se mnoho schopných grafiků nechává strhnout „postmoderní vlnou“ plnou krajností a elitářství bez jakéhokoliv přesahu k „běžnému smrtelníkovi“. Ani jedno nedělá grafickému designu dobré jméno.
Máš nějaký designérský či ilustrátorský vzor? Kdo je pro tebe inspirací? Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?
Matouš: Velmi blízko mám k divadelním plakátům Michala Batoryho. Dále mě inspirují díla Pierra Mendella a Rudolpha de Haraca. Oba spojuje neokázalá a čistá forma vyjádření, ukrývající v sobě bohaté sdělení.
Co se týče geneze nápadů, můj proces připomíná rybaření. Člověk se nejprve musí vhodně vybavit – nabrat teoretické znalosti, analyzovat problém. Pak někde splašit „návnadu pro mysl“ – inspiraci; zde poslouží webové stránky typu Instagram, výstavní katalogy, monografie a tak dále. Dále se správně napozicovat, to znamená do klidu, a pak trpělivě čekat, než se něco vynoří na povrchu vědomí. V té chvíli je třeba jednat rychle a lapit nápad třeba pomocí skici. Naposled přichází na řadu ověření, zda úlovek stojí za zmínku, zda je originální a proveditelný.
Jak ses k umění dostal? Myslel sis odjakživa, že půjdeš tímto směrem, nebo jsi v dětství snil o jiné profesi? Co pro tebe umění jako takové znamená?
Matouš: Já se řadím k archetypu kosmonauta. :)
Každopádně tvoření mě pronásleduje v různých formách od mala. Ve školce mě třeba nejvíc bavilo překreslovat vlajky, pak ve výtvarném kroužku vytvářet rukodělné výrobky, nakonec 3D grafika a animace na gymnáziu. Po gymnáziu jsem chvíli tápal, kudy dál, ale díky všímavosti magistra Pavla Švejdy, který tehdy vedl přípravný kurz na Sutnarce, jsem nakonec zakotvil u grafického designu. Tento obor mi dovoluje integrovat takřka všechny dosavadní zájmy a mé silné stránky.
Umění jakéhokoliv druhu by mělo pozvedat duši tvůrce i příjemce; je jednou z nejvyšších hodnot vyspělé civilizace.
Máš nějaký sen v oblasti designu či umění? Čeho bys chtěl dosáhnout?
Matouš: Spíš než realizovat jeden velký projekt, bych si přál prodchnout svůj život pestrou mozaikou prací, které budou v souladu s mojí vizí.
Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji překonat?
Matouš: Zatím nejosvědčenější strategie je „jít od stolu“, a to na nezbytně nutnou dobu, což může být patnáct minut i měsíců. Taky si čas od času čtu teoretické práce na téma design; takové poznatky se po překonání krize dají zužitkovat v praxi!
Jak důležitá je pro tebe reakce tvého okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?
Matouš: Beru grafický design jako službu. Ale ne v tom smyslu, že grafik je sluhou zadavatele!
Mám na mysli spíše službu společnosti, která spočívá ve srozumitelném sdělení a v kultivaci veřejného prostoru. I proto se ptám relativně hodně svého okolí, jak práce působí, co si z ní odnáší, a vytvářím na základě toho další iterace.
Kritiku ve chvíli jejího obdržení moc dobře nesnáším; po její integraci do díla ale bývám často vděčný.
Pracuješ právě na něčem? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
Matouš: Kromě zmíněného dalšího ročníku plakátů pro ZUŠ vytvářím vizuál pro ústřední kolo Matematické olympiády 2024/25. Dále bych se chtěl zabývat grafickým designem ve spojení s jinými uměleckými disciplínami a technikami. Tak třeba v bakalářské práci budu kombinovat grafický design s japonskou poezií, dále je v přípravách audiovizuální projekt kombinující grafický design v pohybu (motion design) s klasickou hudbou. Zkrátka, je na co se těšit.
Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí energií?
Matouš: Výlety do klidných míst; čaj, káva nebo cider s přáteli; badminton; pozorování vyhrocených debat v TV.
Co ti poslední dobou udělalo radost?
Matouš: Možnost podělit se o své myšlenky v tomto rozhovoru. Dále pak realizace plakátu s názvem 4 MATINÉ, který je k vidění různě po Plzni.
Děkuji za rozhovor. Přeji hodně štěstí v tvorbě a držím palce, abychom v ulicích potkávali čím dál tím více tvých plakátů!
Julie Vojtková
Více informací o autorovi třeba zde: https://matouskos.art
