08.11. 2012
Rozhovory v rámci Národní ceny za studentský design 2012 — Martin Pecina
rozhovory
I když jsem neměla možnost se setkat s Martinem osobně, úplně ho vidím před sebou, jak mi povídá o knížkách, o důležitosti písmenka „a", o typografii nebo taky o svém pejskovi či bábovkách, a to vše jen díky jeho hezky napsaným odpovědím na mé otázky.
MARTIN PECINA — KNIHY A TYPOGRAFIE
Napiš charakteristiku sebe sama, nad čím přemýšlíš, co obdivuješ, co rád děláš, co čteš, co posloucháš za hudbu, oblíbené místo/jídlo, nebo cokoli, co máš třeba teď v hlavě.
Poslední dva nebo tři roky dělám skoro výhradně knihy. Zrovna chystám tři básnické sbírky a hromadu beletrie, taky jednu výtvarnou monografii. Čtu americký časopis o dýmkách, blogy o tetování a o vousech, píšu zrovna cosi o Hlavsovi a něco o brněnském Bienále. Nejradši ale peču bábovky a dusím hovězí na víně. Čtyřikrát denně chodím se psem do lesoparku za domem, potkáváme tam veverky a ježky, a rušíme otužilé milence.
Co tě vedlo k tomu studovat obor grafický design? (Někdo v rodině ho studoval nebo tě někdo výrazně ovlivnil.)
Neměl jsem žádný vzor ani konkrétní cíl, k designu jsem se dostal přes kresbu a různé grafické techniky. Původně jsem studoval volnou grafiku napůl s designem a ani jsem neuvažoval o tom, čím se později budu živit. Ale po střední škole jsem si čím dál víc začal uvědomovat, že chci dělat něco trochu užitečného pro společnost, něco víc než pěkný obrázek na zeď nebo do galerie. Grafický design mě začal zajímat hlavně skrze písmo, se kterým jsem hodně pracoval i v zrnkových leptech. A potom už to šlo docela rychle, protože jsem v krátké době nasál hodně literatury a hodně se do typografie ponořil. Takže design nakonec převážil nad všemi ostatními zájmy, vytěsnil volnou grafiku a nahradil ji výtvarnými projevy, které mají zadání zvenčí a jsou tak více omezené, ale na druhou stranu mají mnohem větší reálný dopad na okolí.
Jak jsi byl spokojený se studiem na Fakultě multimediálních komunikací UTB Zlín?
Když jsem začal chodit na UTB, byl už jsem starší a měl za sebou několik let na jiných školách, takže tam dopředu nebyla žádná naivní očekávání ani představy. Pro mě ta škola hned od začátku znamenala především prostor, ve kterém jsem mohl samostatně realizovat projekty, na které bych si jinak nenašel čas. Takže z tohoto důvodu to bylo zásadní rozhodnutí. Jak bakalářská, tak magisterská práce byly v podstatě roční projekty, které mě hodně intenzivně zaměstnávaly. Kdybych nestudoval, pravděpodobně bych se ani do jednoho z nich nepustil. Nebo je nedokončil.
Proč jsi se rozhodl vytvořit tento svůj pokus k tématice tvorby knih? Jsou to jen nedostupné informace nebo sis tím chtěl vytvořit takovou svoji malou příručku?
V prvé řadě neexistuje žádná česky psaná literatura, která by se zabývala úpravou knih. Když nepočítám nepříliš kvalitní překlady obrazových publikací na téma grafický design, ty neberu vážně. Tady jsem viděl obrovskou příležitost zaplnit určitou mezeru. Podstatné bylo i to, že jsem nechtěl psát zvlášť teoretickou práci a vedle ní položit nějaké nesouvisející plakáty nebo vizuální styl. Takže jsem hledal projekt, u kterého by se dala plně propojit teoretická a praktická složka — a kniha představuje ideální řešení. S psaním o designu už mám zkušenosti, takže to nebylo těžké rozhodování a většinu času jsem se při práci docela bavil.
Mohl bys nám poodkrýt pár zmíněných faktorů, které běžný čtenář nevidí?
Neumím říct, kdo je běžný čtenář. Čtenářská obec může být hodně rozmanitá, čili i percepce různých lidí může být naprosto odlišná. Knihu jsem koncipoval jako populárně naučné počteníčko pro širokou veřejnost. Důležité pro mě bylo, aby si v ní našel svůj obsah jak laik, který o knižní úpravě nic neví, tak profesionál, který knihy nebo jiné materiály navrhuje. Dopředu se počítá s tím, že jeden typ čtenáře přeskočí praktické a technokratické pasáže, zatímco profík se nebude zatěžovat glosami o patáliích s nakladateli. V každém případě některá témata považuji za v našem prostředí trestuhodně opomíjená: třeba celou problematiku mikrotypografie nebo principy digitálního čtení. To jsou věci, kterými se tu doposud nikdo seriozně nezabýval.
A pokud ta otázka směřuje k úpravě, tak v textu jsou desítky a stovky pro laika úplně neviditelných zásahů do sazby: záměny a úpravy mezer, nálitky, různé typy číslic a podobně. Má to být manifest kvalitní typografie.
Velmi se mi líbí podtitul tvé práce Pokora. Design. Egodeismus. Mohl bys jej více rozvést? Vyjadřují jen knihu samotnou nebo zasahují i do jiné tvé práce, jsou charakteristikou i tebe samého?
Pokora je v designu samozřejmou nutností: hlavně u knížek, které mají vydržet roky: ať už v privátních, nebo veřejných knihovnách. Člověk u beletrie nebo poezie nemůže moc vyvádět. Čtenáři má pomáhat, neházet mu klacky pod nohy. Klímovský egodeismus představuje zdánlivě protipól k pokoře: všechno je povoleno a měřítkem věcí jsem já sám. Ale ve skutečnosti ten egodeismus představuje sebevědomí, autoritu — já jsem designér a přejímám plnou zodpovědnost za výsledek. Mohu riskovat, mohu se pouštět do neprobádaných vod, ale musím si za tím stoprocentně stát.
Máš v knize svoji oblíbenou část? (věta, obrázek, slovo, písmenko)
Slovo: vyfikundace. Do druhého vydání chystám několik dalších sprosťáren. Písmenko: určitě minuska „a". Je v každém českém textu mockrát a taky jde o nejcharakterističtější znak každého knižního písma.
Co by pro tebe znamenalo uspět v soutěži Národní cena za studentský design?
Bezpochyby potvrzení, že ta práce za něco stojí. A motivace k další práci.
Děkuji za rozhovor.
