05.11. 2012
Rozhovory v rámci Národní ceny za studentský design 2012 - Ondřej Jiráska
rozhovory
Svíticí pohádky, loutkové divadlo, procházky po horách,... zdá se, že Ondřej sám žije v takovém pohádkovém světě, obklopen příběhy a dětmi, které se odrážejí do jeho vlastní práce.
ONDŘEJ JIRÁSKA - SVÍTICÍ POHÁDKY
Napiš charakteristiku sebe sama nebo cokoli, co máš třeba teď v hlavě.
Pokud nedělám grafiku, věnuji se loutkovému divadlu. Pod vedením MgA. Martina Kuriše každý rok vyprodukujeme jednu pohádku. Děj je kolikrát podivný, ale děti to berou. Baví mne přitom namlouvat rozdílné charaktery. Krom toho rád chodím po horách, což nejraději kombinuji s dobrým jídlem. Společně s českou svíčkovou vyznávám indickou kuchyni, tu však na krkonošských procházkách potkávám zřídka.
Co tě vedlo k tomu studovat grafický design?
Máma je grafička a já od dětství hodně kreslil a maloval. Po grafice na žižkovské SUPŠ jsem pokračoval na ústecké FUD. K malbě jsem se dostal na stáži v Maďarsku. Tam jsem ale po pár měsících začal malovat loga. Nyní pokračuji v magisterském studiu na FUD na ateliéru Grafický Design 1 a nemohu si stěžovat.
Jak jsi se dostal k tématu pohádek, navíc svíticích?
Se svítivým médiem jsem pracoval už dříve. Tiskl jsem tapety do dětského pokoje. Po zhasnutí za se dekorem objevil bubák. Tentokrát jsem chtěl však vytvořit něco pozitivního. Jako dítě jsem před spaním vyžadoval nekonečné množství příběhů. Ze čtení na dobrou noc, které má utužovat rodinné vztahy, se tak stávala každovečerní tortura na rodičích. Svítící pohádky jsou navrženy tak, aby svítily pouze deset minut. Po zhasnutí knihy má rodič pádný argument opustit dětský pokoj.
Další výhodou svíticích pohádek je, že při čtení nemusí být rozsvíceno světlo, které při normálním čtení dítě ruší a nenavozuje tu správou náladu naspaní.
Ilustroval sis tuto knihu sám? Jaké byly limity tvorby s použitím fosforeskující materiálu?
Kniha je plně autorská. Při tvorbě ilustrací jsem musel volit hodně zjednodušenou formu. Drobné detaily by na svítící fólii zanikly. Inspiroval jsem se Čapkem a Ladou. Podobné ilustrace jsem už vytvářel pro festivalové noviny při teplickém Anifestu.
S kým jsi spolupracoval na výrobě těchto pohádek?
Konstrukci knihy jsem konzultoval s Janem Činčerou ze Studia Činčera a tisk se sítotiskařem Jaromírem Limrem. Jako největší problém se ukázalo svítící médium, výrobcem slíbená doba svícení se neshodovala s praxí. Místo sítotiskové barvy jsem proto zvolil fotoluminiscenční fólie. Korektury textů mi zajistila Mgr. Eva Mráziková, která pohádky otestovala na vlastních dětech. Kniha „O vyhořelém sluníčku" sice nezní příliš optimisticky, ale dětem se to líbí. Odehrává se v současnosti a kromě humoru pro děti je plná jinotajů pro rodiče. Šlo mi o to, aby dítě usnulo, ale rodič zůstal vzhůru. U běžných pohádek to přitom bývá zcela naopak.
Plánuješ vytvoření dalších svítících pohádek?
V první řadě bych chtěl vyrobit více kusů pohádek o „O vyhořelém sluníčku", zatím mám jen dva. Vzhledem k ceně fotoluminiscenční fólie by šlo zatím o malosérii. Vše ale záleží na domluvě s výrobcem, jestli mi nabídne lepší podmínky. Potom se možná pustím do další knihy.
Co by pro tebe znamenalo uspět v soutěži Národní cena za studentský design?
Kromě dobrého pocitu a obložených chlebíčků, by to znamenalo lepší budoucnost pro svítící knihu. Domnívám se, že hlavním smyslem této soutěže je upozornit na studentský design a tím mu pomoci do výroby.
Děkuji za rozhovor.
