01.11. 2012
Rozhovory v rámci Národní ceny za studentský design 2012 - Tomáš Procházka
rozhovory
S Tomášem jsme se sešli odpoledne v Mistral café něco málo po třetí hodině a při odchodu už jsme vstupovali do tmavé noci. Bylo to dlouhé povídání, které nebralo konce. Pokaždé se objevilo téma, které nám obou padlo jako ulitý, a my se rozpovídali. Co mi utkvělo v hlavě? Ateliérové výlety do NYC, Paříže, Japonska; odměna za dobrou práci - jablečný štrůdl; atmosféra jako u moře při usínání na terase v hotelu Thermal, kontext grafického designu, pomalované okraje sešitů při přednáškách, oddanost Apple, obdiv k panu Kaplickému, hromadící se knížky k přečtení a hezký úsměv.
TOMÁŠ PROCHÁZKA - RELACE
Co tě vedlo k tomu studovat grafický design a vizuální komunikaci?
Zajímal jsem se o design ve volném čase, ale chybělo mi nějaké experimentální prostředí, ve kterém lze diskutovat, potkávat lidi se stejnými zájmy a pracovat na volných úkolech. Předtím jsem studoval technickou školu, a tak na VŠUP oceňuji úžasný individuální přístup, zájem a rozhled našeho profesora a celkovou atmosféru školy.
Mně osobně se moc líbí tvoje idea knihy Relace, kde hledáš souvislosti, které nejsou na první pohled viditelné. Obzvláště informace vyskytující se na internetu, které jsou všem dostupné pod podmínkou správného hledání pojítek. Jak jsi vlastně přistupoval k takové spoustě informací? Jaké limity měl tvůj algoritmus?
Samotný přístup k datům jsem nechal na internetových vyhledávačích. Ty mají prostor internetu dobře zmapován a neustále ho prozkoumávají dál. Mě zajímala čistě kvantitativní informace, jak často se dané dvojice lidí vyskytují na různých stránkách společně (a tím by měly být v nějaké souvislosti).
Pokud například určitému algoritmu předložím seznam svých kamarádů na facebooku a také kamarády každého z těchto kamarádů, je algoritmus schopen (na základě těchto vazeb) docela přesně vytvořit graf souvislostí. Např.: snadno identifikuje lidi (vytvoří jejich shluk), kteří jsou moji spolužáci ze základky, z gymplu nebo vejšky. Další skupiny jsou třeba rodina nebo kamarádi okolo nějakého koníčku.
Mohl bys popsat od začátku až dokonce celý proces knihy? Včetně první myšlenky až po tisk.
Před rokem jsme měli semestrální úkol „kniha", který vedl externí profesor Zdeněk Ziegler (předchůdce našeho současného profesora Rostislava Vaňka). Když jsem nad úkolem přemýšlel, nemohl jsem se pořád rozhodnout, jakou by měla mít formu, ani o čem by měla být.
Zajímám se o generativní design. Přemýšlel jsem o vytvoření designéra, který dále (podle určitých předem daných pravidel) designuje sám bez zásahu člověka. Tento designér (má podobnu počítačového algoritmu) je potom sám odpovědný za výslednou formu knihy.
Vstupem algoritmu je jmenný seznam designérů (a několika škol či studií). Algoritmus nejdříve vytvořil graf závislostí. Poté jsem sám hledal zajímavé oblasti tohoto grafu a pokládal je na stránku.
Na tomto „pokládání" mě zajímalo zafixování prostoru. Pokud něco navrhujeme bez omezení, máme nekonečně možností. Například s tužkou a bílým papírem můžeme nakreslit cokoliv. Pokud ale místo tužky dostaneme foťák, jsme při tvorbě omezeni prostorem kolem nás. Nemůžeme vytvořit cokoliv, ale „pouze" zachytit to, co už existuje - jsme oproti kreslení omezeni.
Mám podobná omezení rád. Myslím, že jsou klíčová, protože nás nutí zaměřit se na to důležité. Pokud je již při fotografování prostor dán, nepřemýšlím nad ním, ale hledám ideální kompozici a „výřez". Paradoxně mě volnost tužky a bílého papíru může omezovat, protože nevím, čím začít a na co se zaměřit.
Tato myšlenka se mi líbila - graf byl dán a na mě zbylo pouze hledat zajímavé výřezy.
Nakonec mi knihu vytiskl a svázal šikovný spolužák Matěj Činčera... :)
Tvoji knihu Relace bychom mohli nazvat limitovanou encyklopedií souvislostí na základě určujících prvků, tedy 100 designérů. Jak ty sám chápeš tento svůj počin? Co ti daly nově objevené kontexty a relace?
Zaujala mě také myšlenka, že by obsah této „encyklopedie" netvořil jeden člověk podle svého subjektivního názoru. Nebo jsem aspoň tímto člověkem nechtěl být já. Spíše jsem chtěl nějaký „nezávislý" názor, názor který je právě tak přesný, jak přesný je jeho autor (tedy algoritmus) či vstupní informace.
Šlo mi spíše o koncept než výsledek. V tomto konkrétním experimentu jsem si chtěl vyzkoušet, jestli jsou podobné vizualizace možné. Líbilo by se mi použití v reálném čase na mnohem větší skupině lidí (ne pouze 100) - potom by možná algoritmus mohl opravdu spolehlivě objevovat nové souvislosti, rodící se skupiny či právě utuchající trendy.
Chystáš se dále pokračovat v odkrývání nových souvislostí nebo to byl jen jednorázový projekt?
Nevím, jestli tento projekt budu dále rozvíjet, ale baví mě u těch nových navazovat určitým způsobem na staré a vycházet z nich.
Co by pro tebe znamenalo uspět v soutěži Národní cena za studentský design?
To nevím, uspěl jsem ale kdysi v soutěži v zavazování tkaniček! :)
Děkuji za rozhovor.
