09.12. 2013

Rozhovory v rámci Národní ceny za studentský design 2013_Antonín Šimon

rozhovory

Rozhovor s oceněným účastníkem letošního ročníku Národní ceny za studentský design. Antonín Šimon získal ocenění Dobrý studentský design 2013 za kolekci oděvů Zrcadlo má dvě tváře.

ANTONÍN ŠIMON_ZRCADLO MÁ DVĚ TVÁŘE

Tvůj návrh kolekce oděvů čerpá z tradic regionu, odkud pocházíš. Byla pro tebe Morava velikou inspirací?

Určitě byla. Při jednom rozhovoru s mojí babičkou jsem přišel na to, že i moje rodina má k folklóru hodně blízko. Babička mi ukazovala kroje, které se uchovávají po několik generací. Moje maminka má také několik krojů. Do té doby jsem to ani nevěděl. Zaujalo mě na tom, že jsem si pak prohlížel jednotlivé součásti jednoho z krojů babičky a právě tyto součásti byly také tím, co mě navedlo k té jízdě králů, lidové slavnosti, při které se mladý chlapec, do dvanácti let věku, převléká do ženského kroje, jehož každá část něco znamená. Obléká ho společenství starších dam, z nichž každá má určitou roli, která se také po generace dědí. Zajímavá je i ta samotná symbolika oblékání. Když jsem pak jednotlivé součásti kroje zkoumal blíže, zaujalo mě, že prvky zdobení kroje jsou odnímatelné. Z důvodu toho, aby se to dalo jednoduše vyprat. Byly to drobnosti, které mě ovlivnily v důležitých bodech návrhu. Také švy a přišité elementy jsou někdy nezačištěné, s tím jsem pracoval i já ve své práci, někdy jsem nitě nechával záměrně „jen tak zastřižené", bez začištění.

Ty sám ses jízdy králů nikdy nezúčastnil?

Zúčastnil, ale jen jako divák. Člověk tomu nemohl uniknout, a je to věc, která mě doprovází takříkajíc odmala. A je to pro mě velmi osobní záležitost. Je to i tím že moje vesnice je nedaleko Vlčnova, kde jízda králů je pod ochranou UNESCO, jako jedno z mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Folklórní základ pro lidové obyčeje je tam hodně velký a stále se přenáší i na mladší generace. Většinou tomu neunikají, ani nechtějí, ale respektují to, stejně jako já. Ale trvalo to pro mě delší dobu, než jsem toto téma vlastně dokázal nějak zpracovat. Musel uzrát čas, tím že je to mně i mé rodině blízké, je práce s tím o tu osobní zaangažovanost vlastně těžší.

A rodiče, kteří zažili pomyslnou mezeru v udržování těchto tradic za dob totality, dokázali si udržet aktivní vztah k těmto tradicím, nebo jsou to převážně prarodiče, kteří tyto zkušenosti a zvyky přenáší na současnou generaci?

Maminka ano, ta dokonce chodila i do lidového kroužku, i když později již se tomu nevěnovala tolik. Ale má své kroje a respekt k tomu přetrval. A když se slavnosti konají, moc ráda se na ně chodí koukat. Stojí to za to. Mají vlastní historický základ, a ten přetrval nezávisle na časových prodlevách až do dnes.

Tvá kolekce „Zrcadlo má dvě tváře" čerpá z tradice, kdy je chlapec oblékán do ženského šatu. Jak se díváš na prolínání mužských a ženských principů v módě?

Otázky, které se týkaly mužské maskulinity nebo feminních prvků, byly pro mě při návrhu důležité. Hodně jsem s nimi pracoval při tvorbě siluet, někde jsem je záměrně nechával v polohách, které odkazovaly na ženskou módu, někde jsem je nechával vyloženě strohé, až trochu připomínající pracovní mužské oděvy. Vždy to bylo ale o seskládání prvků, které jsem si sám stanovil, vesta, rukávy, kalhoty které jdou až na tělo a zástěra.

Přesto, že jsi čerpal z lidové tradice, jsou tvé modely bez dekoru, a jak jsem mohla posoudit i z jiných tvých prací, má tvůj styl hodně sklony k minimalismu... jaké jsou tvé umělecké vzory?

Pro mě jsou to prostředky k vyjádření myšlenky, někdy se soustředím víc na barvu, jindy na dekor. V tomto případě by ale dekor odpoutával pozornost, šlo mi o to vystihnout myšlenku toho chlapce v ženských a šatech a o to, co celý rituál znamená pro okolní společnost.
Co se uměleckých vzorů týče, mám pocit, že řada lidí na tuto otázku nerada odpovídá, protože má jakousi obavu z toho, že budou nařčeni z kopírování a na jejich práci bude nahlíženo jako na něco přímo čerpající a navazující na něco již vytvořeného. Takové přesvědčení naštěstí nemám.
Prvním vzorem je Helmut Lang. Je to návrhář, který se hodně překračuje pomyslné pomezí ženské a mužské módy a jeho návrhy jsou považovány za hodně minimalistické...kupříkladu ve své pánské kolekci používal hodně úpletů s „prostřihy", které odhalovaly části mužského těla, což je zase spíše prvek ženského oblékání. Druhým vzorem, který ukazuje, jak může móda zajít až za samotné své hranice je M. Martin Margiela, který je shodou okolností Belgičan, stejně jako RaF Simons. U něho oceňuji především koncept sestavení jeho vlastní značky. Idea, která se přelévá do kurátorství, do výstav, do oděvu, který podchycuje různé charaktery. Pracuje s replikami věcí, pracuje s tématem spotřeby a obnovy. To jsou přístupy, které jsou mi svojí myšlenkou blízké. Zamlouvá se mi, i jakým způsobem on pracuje s reklamou. Využívá záměrné mystifikace. Dodnes nikdo moc neví, jak vlastně sám R. Simons vypadá. Záměrně si zakládal na tom, že je takovým „otazníkem,", takovou vizí. Nechtěl ale stavět sebe jako návrháře jako konkrétní osobnost, chtěl značce ponechat vlastní identitu, tvořenou tím, jak se značka vymezuje vůči komerci a samozřejmě potom ve výsledku to je komerční věc, ale ta prezentace se snaží podchytit různé aspekty módy a často jde proti zažitým hranicím módy. Dalším člověkem, který mě hodně ovlivnil, jak osobnostně, tak i svou prací, ve které se soustřeďuje na věci, které jsou i mě blízké, jako například práce se subkulturami nebo mladou generací, je právě Raf Simons. Pracoval na dámské módě u Jil Sander a teď je kreativním ředitelem módního domu Dior, jeho dámské linie. Vedle těchto činností má stále svoji značku, která má vlastní tvář, a vlastní klientelu. Hodně propojuje volné umění se současnou módou, spolupracuje se spoustou kurátorů, malířů, sochařů a je hodně velký fanoušek současného umění, a je to v jeho práci hodně znát.

Kdo vede váš ateliér na UMPRUM?

Liběna Rochová

Jaká je jako vedoucí?

Musím říci, že adekvátně přísná. Ateliér vede pátým rokem a ze zkušenosti předešlé mohu říci, že je skutečně velikým přínosem. Se studenty dokáže pracovat individuálně, ta osobní empatie je velmi důležitá, nejen v módě, ale i ostatních oborech. Dává do toho také ohromný díl vlastního PR, a to je velmi nadstandardní. Možnosti prezentace našeho ateliéru jsou díky paní Rochové veliké. Měli jsme, výstavu v Českém centru v New Yorku, prezentovali jsme se v Londýně, máme možnost jezdit na módní výstavy do Paříže, Londýna, New Yorku. Je schopná nám domluvit i řadu projektů, poslední byl například s firmou Swarovski. Jsou to věci, ke kterým by se člověk jinak jako student těžko dostal. Nebo poslední spolupráce s firmou Intel, pro kterou jsme navrhovali obal na ultrabook. Člověk získá šanci prezentovat se pod hodně známými jmény. A i náš projekt, ve kterém byla vystavena i má věc Zrcadlo má dvě tváře, byl hodnocen člověkem, který je bývalý nákupčí obchodního domu Barneys v New Yourku. Hodnotila ho i Karolína Kurková a spousta dalších jmen, která mají v dnešní návrhářské praxi co říci, takže díky ní je na nás soustředěna veliká pozornost, za což jí můžeme opravdu poděkovat. Je to pedagog, který se soustavně snaží pracovat s námi se studenty a úroveň je vyšší a vyšší. Máme možnost pracovat na opravdu široké škále různorodých projektů. Pravidelně máme v rámci ateliérů přednášky osob ze zahraničí, posledně tam byl Jimmy Choo nebo i Elisabeth Laengle, která stále za vznikem značky Helmuta Langa. Máme opravdu skvělé zázemí, i když se studenti o tom málo vyjadřují, jsou to však podstatné věci.

Navrhuješ i sám pro sebe? Nosíš vlastní návrhy?

Navrhoval jsem i pár věcí pro sebe, některé jsou někdy i trochu výraznější, ale rád je nosím. Tím, že v prostředí módy pracuji, se někdy dostávám do stavu, kdy se potřebuji „nesoustředit" na to, že jsem také jejím nositelem. Někdy ji naopak potřebuji jako prostředek vyjádření. Vedle tvorby pro sebe jsem měl ale samozřejmě možnost pracovat na individuelních zakázkách. Při těch se snažím vytvořit něco konkrétně pro klienta, nejde o to něco někomu prodat, ale navrhnout oděv nebo doplněk, se kterým by se dotyčná osoba dokázala sžít a dokázala ho zařadit do svého šatníku.

Odpověď, která mě velmi zajímá... Šiješ sám? Kdo ti dělá střihy?

Šiju sám. (smích) A střihy dělám také sám. Někdy například u návrhů složitější obuvi je třeba pomoc zručného řemeslníka, ale povětšinou i obuv vyrábím já.

Byl jsi na zahraniční stáži u Rafa Simonse. To musela být zajímavá zkušenost, jak práce v takovém ateliéru probíhá? Do jaké pozice ses v průběhu svého pobytu dostal?

Dostal jsem snad ke všem fázím návrhu. Od první práce na rešerších, přes skici, první prototypy...

Měli jste konzultace s návrhářem?

Přesně tak, Raf Simons v té době pracoval ještě u Jil Sander. Měli jsme každý druhý týden schůzku a prezentovali jsme v angličtině před celým studiem. Jeden den přišli modelové a zkoušeli jsme modely na nich a byla to opravdu velká osobní konfrontace, což bylo skvělé. Spousta mých kolegů, kteří šli na praxi k někomu s opravdu dobrým jménem, se nedostali k tomu, co chtěli. Může se stát, že člověk se dostane k tomu, že "jen drží špendlíky". Je těžké narazit na studio, kde by člověku dali možnost se realizovat. Měl jsem velký prostor se podílet na vznikající kolekci. Tím, že se věnuji i doplňkům jsem měl možnost pracovat na celé kolekci právě doplňků, které vznikaly od mých skic, ty se potom připomínkovaly, ale celá idea byla pod mým vedením a vznikly i prototypy. To bylo skvělé navrácení vložené energie. Když jsem pracoval u Jakuba Polanky, nebo Denisy Nové, tak jsem měl také možnost vyloženě se podílet na vzniku samotné kolekce, už od samotné inspirace. Měl jsem možnost načerpat identitu jejich značky a vcítit se do designéra. S oběma jsem si rozumněl, i když oba dělají diametrálně odlišnou módu. To je v dnešní módě důležité, umět se přizpůsobit, dokázat si zachovat svůj vlastní svět a identitu, ale umět se zároveň i přizpůsobit tvorbě někoho jiného.

Jaký je tvůj profesní cíl? Čeho bys rád ve svém oboru dosáhl?

Po určitou dobu to byl právě studijní pobyt v zahraničí. Jsou dvě odlišné cesty, nad kterými stále přemýšlím, ještě to nemám úplně ujasněné. Samozřejmě bych byl rád, kdyby došlo k tomu, abych si založil vlastní studio, ale zároveň se nebráním tomu jít ještě na praxi „do světa" nebo pracovat pod nějakým designérským týmem v zahraničí. Člověk se tím hodně rychle hodně naučí.

Na čem se chystáš v tomto roce dále pracovat?

Bude to projekt vytvoření vlastní značky s celkovou jeho vizuální stránkou, identitou i s představou o cílovém zákazníkovi. Je to výzva. Na škole má člověk málokdy šanci udělat kolekci se všemi doplňky, aby mohl interpretovat svůj styl v celé možné šíři, ať od propagačních materiálů, tašek, až po samotné focení finálních výrobků. Měl bych do toho projektu zapojit jednu osobu z volného umění, což si nechávám jako otevřené téma. Mou plánovaná značka by měla mít dvě nezávislé linie, pro mladšího a staršího zákazníka, obě linie by se ale měly ovlivňovat. Zákazník by měl v podstatě růst se značkou. Obě zmíněné linie by ale měly sestavit celou kolekci. Linie pro mladší by měla být cenově dostupnější, aby si ji mohli dovolit mladí, kteří se o módu zajímají, ale není třeba v jejich finančních možnostech dostupná.

Co pro tebe znamená úspěch v soutěži Národní cena za studentský design?

Národní cenu sleduji již strašně dlouho a jeden z důvodů, proč jsem se do soutěže hlásil, byl ten, že systém hodnocení poroty je nesrovnatelný s jakoukoliv jinou soutěží. Vedle toho, komplexně, soutěž podchycuje design jako takový, včetně architektury a grafického designu. Přínos je větší, než jen samotné umístění, už jen proto, že se o to zajímá nejen odborná veřejnost, která práce sleduje již od samotných nominací. Myslím, že v České republice je to nejlepší platforma pro prezentaci studentů všech škol. Mohou se tam potkat zástupci různých oborů, není to striktně rozdělené, není to soutěž jen pro oděv nebo jen produktový design...a často je vidět, že účastníci mají podobné myšlenky a mohou navázat spolupráci. Nadstavbou soutěže je, že se soutěž studenty spojuje a mohou vidět, co se děje na ostatních školách. Navíc se mohou i prezentovat v zahraničí díky výstavám „Novýho (z)boží" a dozví se o nich více lidí i mimo hranice České republiky. Některé projekty mají ohromné zázemí, vedle toho studentský design to zázemí nemá takové, ale dokáže i z toho, co má, vytěžit úplné maximum. U spousty soutěží jsou velké výhry a ceny, ale ve výsledku by vlastně o to nemělo prvotně jít. Ta cena samotná je symbolem, pro to, co je studentské. Je to ohodnocení nejen studenta, ale i školy, pedagogů a všech lidí, co se na přípravě prací účastní. Myslím si, že rozhodně stojí za to ji podporovat. I ten ohlas veřejnosti a médií je podstatný, myslím, že je to úsilí, které se stonásobně vrací.

 

Děkuji za rozhovor.

Květa Čulejová

 

---