07.10. 2013
Rozhovory v rámci Národní ceny za studentský design 2013_Věra Kunhartová
rozhovory
Rozhovor s jedním z nominovaných účastníků letošního ročníku soutěže. Věra se prezentovala svým návrhem invalidního vozíku Seiza.
Mladá sympatická designérka se pustila do úkolu navrhnout invalidní vozík a, jak jsem se při posezení nad kávou v Týnské kavárně dozvěděla, zvládla svou diplomovou práci vypracovat v průběhu pracovní stáže v Anglii. Zajímavě se rozhovořila nejen o svých poznatcích ze života vozíčkářů, které v průběhu práce načerpala, ale např. i o japonském bojovém umění a životě a práci v zahraničí.
VĚRA KUNHARTOVÁ_SEIZA
Co tě přivedlo ke studiu designu?
Nejdřív jsem studovala na střední škole fashion design, to mě ale nějakým způsobem neobohacovalo. Mé návrhy byly takové, že jsem v nich postrádala více materiálu, pořád jsem pracovala tak, že návrhy byly zkrátka moc 3D. Potom jsem se rozhodla úplně, že chci studovat design do větší hloubky a vymyslela jsem si, že půjdu na produktový design. Líbilo se mi to zhmotnění materiálů a vždycky jsem chtěla dělat něco, co lidem pomůže. Když se rozhlédnu kolem po předmětech, chtěla bych být ten člověk, který je dokáže udělat jinak. Zlepšování světa mě k designu přivedlo. To je to, co mě na tom fascinuje.
Navrhovala jsi invalidní vozík, jak ses dostala k tomuto tématu? Máš nějakou osobní zkušenost se životem na kolečkovém křesle?
Nemám žádnou osobní zkušenost. Ale vzniklo to s tématem mojí diplomové práce. Věděla jsem, že to bude nejsložitější věc, kterou jsem kdy navrhovala. Vždycky jsem se zajímala o design do zdravotnictví. To byl vždy směr, kterým jsem se snažila jít, ač třeba ne vždy jsme takové zadání ve škole dostali.
Invalidní vozík je věc, která se od začátku 20. století moc nezměnila. Vozíky se samozřejmě pořád vyvíjí, ale když je srovnáte třeba s vývojem cyklistických kol, tak tam ten vývoj opravdu není. Je samozřejmě spousta druhů zdravotních vozíků, každý je určený pro jiný sport a každý je specifický, ale dál se neděje nic. Původně to měla být spíše zdravotní pomůcka, která napomůže lidem rozhýbat tělo, ale potom jsem musela blíže specifikovat, co vlastně přesně chci navrhovat, co to bude, a zjistila jsem, že invalidní vozík je zkrátka třeba předělat.(smích)
Řekni mi, co znamená Seiza?
Seiza? To znamená japonsky klečení. A asi se zeptáš, proč jsem to nazvala Seiza. Vzniklo to v průběhu navrhování, když jsem zkoumala různé polohy zdravého sezení, zdravotní pozice. Objevila jsem klečení a klečící polohu, která je samozřejmě, co se týče pozice páteře, jedna z nejzdravějších, ale je jí také nejtěžší udržet. Zapojuješ při ní úplně jiné svaly. Ale také mě inspirovalo to, že dělám jiu jitsu, japonské bojové umění a byla jsem zrovna v každodenním tréninku. Konzultovala jsem při tom s paní, která se jmenuje Molly Hale, která je z Californie a je už 11 let na vozíku, dělá aikido a současně ho učí na vozíku. Já jsem se k ní dostala úplně náhodou, v rámci rešerše ke své diplomové práci, a zjistila jsem, že i člověk na vozíku to může dělat. Potom jsem si spojila bojové umění s vozíkem a zjistila jsem, že všechno je to vlastně jen o rovnováze a o tom udržet balanc. V současné poloze sezení na vozíku se všechen tlak přesouvá dozadu na pánev, to má za následek to, že vznikají další onemocnění páteře, která se víc sesouvá, vznikají otlaky. Lidé na vozíku nemohou polohu změnit, ale nikdo nedokáže sedět pořád na jednom místě. Je potřeba, aby měli možnost dalšího pohybu a mohli zapojovat další svaly. Ale tohle všechno je tak na minimálně další tři roky práce a výzkumu.
Tvůj vozík je určený pro specifickou skupinu postižených, kde jsi načerpala zkušenosti a znalosti o paraplegii a paraparéze?
To určení vzniklo v průběhu práce. Každý vozík musí být určený pro specifickou skupinu lidí, podle jejich schopností, podle toho, jak se mohou pohybovat. Ty znalosti jsem čerpala dlouhým čtením, voláním, navštěvováním různých fyzioterapeutů, navštěvováním lidí, kteří jsou hendikepovaní, a pak jsem si to dala všechno dohromady. Je to složité určit, pro kterou skupinu je vozík určen, protože třetina z nich přijde s tím, že mají nějaké specifické problémy. Tento vozík může používat člověk, kterému lékař řekne, že je toho ze zdravotního hlediska schopný. Samozřejmě jsem si myslela, když jsem začala navrhovat vozík, že budu schopna navrhnout takový, který pomůže většině lidí, kteří na tom vozíku jsou, ale když se tím člověk začne probírat do detailů, zjistí, kolik je tam specifik, která je třeba dodržovat.
Bylo by možné tvůj koncept aplikovat i na další druhy postižení?
Možná, že na nějaké menší postižení ano. Paraplegie je maximální postižení páteře pro tento vozík. Je třeba, aby člověk byl schopný horní polovinu těla udržet co nejvíce samostatnou. U některých postižených osob je problém například s ochablým břišním svalstvem, tam by mohlo dojít k potížím s přepadáváním. Pro lidi, kteří mají horní polovinu těla silnější, věnují se například nějakému sportu, pro ně by to bylo mnohem jednodušší. Já samozřejmě nejsem fyzioterapeut, ale mám tohle všechno zkonzultované.
Nechala jsi svůj návrh otestovat někým se sníženou schopností pohybu?
Přímo návrh ne. Co jsme zkoušeli, byl úhel sezení. Ale vozík není nijak otestovaný, ač je stabilní a je to pevná ocelová konstrukce. Nemohu na to posadit někoho, kdo má už nějaké zdravotní následky, já bych si to nevzala na triko. Vozíky musí projít mnoha zkouškami.
Na prezentaci na křesle jezdíš ty sama, jaký to byl pro tebe pocit, dívat se na svět z perspektivy vozíčkáře?
Člověk si najednou uvědomí hrozně moc věcí. Jednak ta perspektiva, ten pohled je opravdu někde jinde. Úplně chápu, že ti lidé by si hrozně přáli stát. První, na co jsem se každého zeptala, bylo, co bys chtěl na tom vozíku předělat nebo co by byl tvůj sen? Vždy odpovídali, že by to byla co nejlehčí konstrukce, možnost polohování, ale nejvíce si vždycky přáli to, aby se mohli postavit, aby byly výš. Takové vozíky už existují, ale jsou elektronické a jsou těžké. Ale lidé, kteří jsou schopni ovládat mechanický vozík, jiný nedostanou, protože vše řídí pojišťovna, a navíc to nepotřebují, protože oni se naopak musejí co nejvíce hýbat. Zjistila jsem, že ten vozík vůbec není lehce ovladatelný, není lehké s koly zacházet. Pořád jsem měla pocit, že si musím nohama pomáhat, potom jsem si je přivázala, abych s nimi nemohla nic dělat. Zjistila jsem, že na vozíku bylo pro mě hrozně snadné přepadnout dozadu, kolikrát jsem spadla, ani jsem nevěděla jak, není to lehké a stabilita toho vozíku je hrozně důležitá.
Byla pro tebe práce přínosná? Budeš svůj návrh dále rozvíjet, například ve spolupráci s výrobcem?
Určitě. Už jsem kontaktovala pár firem, ale nic se zatím nestalo. Je to složitá věc, ale měla jsem štěstí, v rámci diplomové práce jsem totiž oslovila pana ing. Šiku, který je specialista na bezbariérový život. Jsme pořád v kontaktu a snažíme se to nějakým způsobem dál posunout. V současné době to směřuje k prezentaci na veletrhu v Brně, ve spolupráci s Ligou vozíčkářů. Nejdříve ale potřebuji další rešerši. Teď je ten čas, kdy musím dokázat, že budu mít prototyp, který budu schopná otestovat s lidmi, kteří by ho doopravdy používali. Což je samozřejmě problém, hlavně ve financích. Kdyby to náhodou nějakého výrobce zajímalo (což by bylo skvělé), tak bych ráda, aby byl alespoň jeden prototyp, ale to vše je tak otázkou dalších pěti let minimálně. Konstrukce je složitá, řešila jsem ji s konstruktéry, ale jak vím z vlastní zkušenosti, když se začne reálně dělat model, tak všechno musí projít spoustou specifických zkoušek a testů.
Jaké jsou tvé další plány po skončení studia?
Momentálně pracuji v „1 to 1 design"studiu a dále na vyvíjení tohoto vozíku ve smyslu dalších konzultací. Myslím, že na tom strávím hodně času. Jinak mám v hlavě spoustu dalších projektů, ale musím vše postupně. Nerada bych, aby vše zůstalo v šuplíku.
Děkuji za rozhovor.
Květa Čulejová
