17.11. 2014
Rozhovory v rámci Národní ceny za studentský design 2014_Tomáš Procházka
rozhovory
Rozhovor s vítězem letošního ročníku Národní ceny za studentský design!! Tomáš Procházka získal první místo se svou mobilní aplikací jízdních řádů Sentence.
Tomáši, jaké jsou první dojmy čerstvého vítěze Národní ceny za studentský design 2014?
Pane jo, bylo to překvapení! Jsem rád za to ocenění.
Vyhrál jsi s mobilní aplikací s názvem Sentence. Za jakým účelem a pro koho jsi vyvíjel?
Nejvíc mě baví dělat věci pro sebe. Dostávám tak věci do kontextu, ve kterém se budou opravdu používat. Líbí se mi, že jízdní řád je jednoduchý problém, vždy ale při jeho použití musíš vytáhnout aplikaci a zadávat odkud a kam jedeš apod. Chtěl jsem udělat něco přímočařejšího. Aplikaci zapneš a rovnou ti ukáže nějaký výsledek. To znamená, že cílová skupina, pro kterou jsem to dělal, jsem já sám. A za jakým účelem? Když člověk chodí do školy, baví ho dělat experiment a mě baví experimentovat s uživatelským rozhraním, s ovládáním věcí. Je to moje diplomka a chtěl jsem si zkusit experiment s rozhraním, které není úplně standardní.
Koukala jsem, že jsi podobnou aplikaci pro mobilní telefony dělal již v roce 2012, navazoval jsi na ni nějak?
Kterou?
Byla to aplikace, vyhledávající automaticky na základě polohy informace o zajímavých místech v okolí.
To byl stejný princip. Líbí se mi, když ovládání je vlastně „bez ovládání". To, že člověk v aplikaci vidí přímo obsah. Odpadnou všechna tlačítka a navigace. V podstatě člověk jde na nějaký web kvůli obsahu, jenže je tam spousta ovládacích prvků. Největší výzvou v designu interfacu je udělat aplikaci nebo web, kde je jen obsah. Zmíněnou aplikaci jsem vytvářel v rámci semestrálního úkolu Paříž. Jdu po Paříži a nechci nosit velkého průvodce a listovat jím, ale chci zapnout aplikaci a ona rovnou zjistí, co je v mém okolí zajímavého a prostřednictvím Wikipedie mi zobrazí jeden odstavec informací. Zajímá mě to i v souvislosti s hodinkami, tomu jsem se také jeden semestr věnoval. Ani nemusím vyndávat mobil, kouknu na hodinky, které mi rovnou řeknou například: toto je most ze 16. století. Nemá to žádné ovládání. U všech těchto věcí je společný experiment s interfacem aplikace. Je to taková nástavba grafického designu. Ten je o nějaké vizualizaci, ale povětšinou se jedná o statická data, jedná se například o knihu, o plakát..., ale pro mě je zajímavější, když jsou data dynamická a proměňují se. To znamená, že designér musí vymyslet layout, který podchytí aktuální stav dat, který ale může v minutě vypadat úplně jinak. Reaguje tak na nějaký kontext, místa, času nebo samotného člověka. Druhou věcí, která mě tedy zajímá, je práce s kontextem. Obecně software a počítače moc nepracují s lidským rozměrem. Například konkrétně klasický jízdní řád nepracuje s žádným kontextem. Je to velmi podrobná kniha, ve které je každý odjezd z každé vesnice v každé minutě. Když kontext trochu definuji a řeknu, že mě nezajímá celá republika, ale například jen Staroměstská, jedna zastávka, z knihy najednou potřebuji jen pět listů, které jsou vyvěšeny na zastávkách. Když více zaostřím a řeknu, že mě zajímá Staroměstská v pět hodin, protože tam právě v tom čase jsem, a z pěti listů je pět řádků v seznamu. Tady jsem chtěl jít ale ještě dál a říci, že pokud zaostřím ještě více, jsou ve hře moje zvyklosti. Pokud je například půlnoc, nechci jet pravděpodobně do školy, ale chci jet domů. Takže z těch několika řádků, linek je jen jedna linka, která mi jede domů. Pokud ale bude deset hodin ráno, bude těch variant více. Cílem obou těchto aplikací je ukázat jen jednu věc, nedávat mi na výběr, a tím pádem to nemusí mít ani ovládání. Zobrazí se jedno slovo, jedna věta a to je výsledek.
Nevzbuzuje to v tobě nepříjemné pocity vlastní předvídatelnosti a ovladatelnosti?
To jsme často řešili na konzultacích a kontrolách diplomové práci. Lidé se ptali, jestli mi to neříká, co mám dělat a neztrácím tím volnost. Myslím, že je to podobné jako automatická převodovka u auta, také mi „říká", teď zařaď „trojku"...ale mě to nevadí. Mým cílem je být v práci, ne cestovat autem. Účelem, proč jsem do auta sedl, je být rychle v určitém místě, ne řídit. Stejně jako dálkové ovládání mi ulehčí práci s televizí. Je to nástroj, který mi má v něčem pomoci. Tam, kde mi to pomyslně ukrojuje svobodu, tím, že mi to něco vnutilo, tak jsem naopak získal nějaký čas navíc, nebo jsem si, jako v případě toho auta, užil více samotnou cestu. Je to otázka..., nevím, jestli to člověka manipuluje. Vždy, když se objeví nějaká technologie, lidi napadne, že to je něco špatného. Když vznikl telegraf, lidé se obávali, že se bude komunikovat jen na dálku a lidé se přestanou osobně vídat. Nová technologie „přebije" tu starou, zároveň však tu starou posílí. Lidé sice telegrafovali, ale telegraficky se domluvili na schůzce a nakonec cestovali daleko více.
Inspiroval se nějakými aplikacemi, které již existují? Trochu podobná mi připadá Lockly nebo aplikace Google Chromu.
V tom, že aplikace nemá žádná tlačítka, že má v sobě jen obsah, byla inspirována asi nejvíce aplikací, které se jmenuje Clear. Tam je také obsah přímo ovládáním. Interface se stalo obsahem a naopak. Co se týče toho napovídání a predikce mého chování, tam prvním impulsem byl Nest Learning termostat, což děla Tony Fadell, který byl spoluautorem iPodu. Pak si založil tuto firmu. Člověk si doma nainstaluje termostat, který se snaží pochopit, jak daný člověk funguje. Například když chodí od osmi do pěti do práce, termostat netopí přes den a už ví, že v šest hodin přijde člověk domů a začne topit. Má v sobě pohybové senzory a ví, jestli je někdo doma, jestli rozsvítil apod. Ten produkt se snaží vytvořit model rodiny, která tam bydlí. Dokáže to ušetřit velké množství energie. Byl to vzor v tom, že to není jen krabice s ovládáním, ale snaží se to „pochopit" principy lidského chování. Jde o to tam dostat lidský rozměr. Po tomto Nest learning termostatu se pak objevila řada podobných aplikací. Co se týče jízdních řádů je to Google Now, rozšíření Googlu. Sleduje, kdy a kde pracuju a snaží se vytvořit mně na míru ušitý model. Problém je, ale že jízdní řády například v Praze jsou složitě dostupné.
Všechny tyhle myšlenky vznikají v souvislosti se vznikem nového zařízení. Weby na velkých monitorech fungují jako dvourozměrný prostor. Člověk vytvářel nějaký layout, kam se snažil hezky umisťovat věci. Když vzniklo nové zařízení, jako byl telefon, musel se změnit i způsob myšlení. Zařízení bylo najednou tak malé, že se do něj layout nevešel a informace se musí dát pod sebe, aby tvořily tok dat. A kdybychom šli ještě dále k hodinkám, ztratil by se i ten tok, tam už není ani jednorozměrný prostor. Je tam vlastně něco jako „nula-rozměrný" prostor, jen bod a ten představuje jednu konkrétní informaci.
Všimla jsem si, že v aplikaci přejímáš jednotlivé styly dopravců z vybraných měst- Londýn, Praha, New York. Neměl jsi jako grafický designér tendence tam vkládat i nějaký vlastní grafický přínos? Otisknout se tam ještě něčím jiným, než jen nápadem?
To je právě ten princip, kdy se snažím, aby mezi uživatelem a informací, pro kterou přišel, bylo co nejméně rušivých vlivů, a proto by měl zmizet i můj otisk. Když jsem v New Yorku, poznám tam Vignelliho estetiku, kterou dělal v 60. letech - helvetiku na černém pozadí. Když to tam znám, nechci, aby mi aplikace do toho, na co jsem zvyklý, vkládala ještě něco jiného. Mohu otevřít Photoshop nebo Sketch a něco hezkého vytvářet, je to velmi příjemná činnost, ale daleko těžší a větší výzvou je se tohoto osobního vstupu zbavit. Je důležité, proč to člověk vlastně dělá. Také jsem si vypočítavě říkal, že bych se mohl trochu svézt na Vignelliho estetice, která je hezká a lépe bych ji neudělal (smích). Když jsem připravoval aplikaci pro Prahu, řešil jsem to se svým profesorem Rostislavem Vaňkem, který zrovna vytvářel své písmo Corridor, které je určené pro značení silnic. Zabývá se jejich viditelností z různých úhlů a rychlostí a mlze a to jsem považoval za ideální. I když v Praze písmo Corridor na dopravním značení použité není, použil jsem ho.
Ať už to byl vizuál fakulty Palackého university v Olomouci, nebo aplikace pro mobilní telefony, nebo knížka, se kterou ses umístil v soutěži v roce 2012, všechny práce v sobě spojují technologii-aplikace-grafický design. Je to vliv tvého předcházejícího studia na elektrotechnické fakultě, nebo je to tvé osobní směřování, se kterým jsi na školu již šel a pozdější studium grafického designu byl jen jeho doplněním?
Na FEL jsem šel proto, že mě bavilo něco vytvářet a myslel jsem, že to je programování. Tam jsem zjistil, že to není úplně ono, že mi jde víc o produkt, o design, ale to tenkrát nebylo úplně jasné. Když tenkrát někdo dělal aplikaci nebo web, nenazýval se designér. Design uživatelských rozhraní byl u nás nový obor, v cizině to už znali. S internetem člověk vnímá, že vizualizace dat je již jiná, mění se a myslím, že je škoda toho nevyužít. Když vznikaly první knihy a knihtisk, lidé s tou technologií začali pracovat. Když přišel internet, zaujal mě zejména ve spojení s grafickým designem. A grafický design mě nejvíce zajímá v obecnější rovině ve vztahu k dynamické informaci, která se v čase proměňuje.
Vnímám, že těžiště tvé práce není v samotném grafickém výstupu, ale spíše v principu, v konceptu, který do produktu vložíš...
Koncept je pro mě opravdu významnější než samotný výstup. Další věc je, že nevím, jak má ideálně věc esteticky vypadat. Nevím, co je dokonalé. Proto mě mnohem více baví výstup, který je „otevřený", proto mám rád například Tomáše Celiznu. Ten právě pracuje s „otevřeným designem", vytvoří princip a výstupem je koncept v podobě algoritmu nebo sady pravidel, která se postupně adaptuje na danou situaci. Výstupem často není jeden konkrétní plakát.
Dívala jsem se na tvoji přednášku, co je k vidění na Youtube, jmenuje se Inteligentní web design. V závěru máš část, ve které se zabýváš otázkou, zda designér při vyvíjení aplikace musí mít nápad - zda je nápad tím nejdůležitějším. Kdyby ses nad tímto měl zamyslet s odstupem dvou let, kdy přednáška vznikla, jaký bys měl dnes názor. Je pro designéra nápad skutečně tím nejdůležitějším?
To souvisí s produktovým designem a s návrhem věcí obecně. Souvisí to také s metodou startupů, konkrétně s metodologií lean startup, ve které jsou důležité iterace a neustálé předělávání. Pokud platí evoluční teorie, tak člověk také není výsledkem jednorázové operace, ale postupných změn a stejné pravidlo se objevuje i v lean startupu.Tzn.: člověk udělá základní verzi, čehokoliv, a pak ji postupně zlepšuje, na základě zpětné vazby lidí a osob, pro které to dělá. Žádná věc se nedá udělat na první pokus. Jako když člověk píše skladbu pro piano, také si nesedne a nenapíše ji hned do not, ale tisíckrát ji předělává. S tím souvisí, jestli je důležitý nápad. Když skládám písničku, je první nápad ten geniální? Nebo ten, který dostanu po tom, co jsem to tisíckrát vyzkoušel a zahrál jinak? Prvotní nápad možná není tak důležitý, důležité je něco zkusit a postupně na tom pracovat.
Přednášíš ještě?
Ne, měl jsem ještě jednu na konferenci Webexpo pro lidi kolem webů, pak ještě jednu..., ale už moc nepřednáším. Je to pěkný stres (smích).
Závěrem nám prosím pověz, jaké jsou tvé další plány, teď když už jsi své studium dokončil?
V poslední době jsem pracoval jako externista v O2. Tam jsme dělali na webu O2.cz, do kterého jsme se snažili vnést pravidla designu. Co se týče věcí do budoucna, nejvíc mě baví vlastní nekomerční experimenty. Nic pevného ale v hlavě zatím nemám.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů.
Květa Čulejová
