10.12. 2012
Rozhovory v rámci Národní ceny za studentský design - M. A. Ivan Dlabač
rozhovory
Moc příjemný rozhovor jsem měla s panem Dlabačem, ředitelem Unie profesionálních designérů, v pátek odpoledne ve studiu DIVAN, kde jsme si povídali o Národní ceně za studentský design, kterou podporují, ale nezůstali jsme jen u Národní ceny a naťukli jsme i témata jako průmyslový design a design vůbec, architektura, škola, politika, Bořek Šípek.
Z rozhovoru jsem odcházela úplně nadšená a cestou tramvají jsem přemýšlela nad tím, co vymyslet, abych se s tak chytrým a zajímavým člověkem opět mohla sejít a napsat o něm pár řádků. A vymyslela jsem to. Ale o tom až někdy jindy.
Mohl byste se krátce představit a jednou větou vysvětlit co to znamená Unie profesionálních designérů?
Unie profesionálních designérů je nezisková organizace, která vznikla z důvodu zániku Českého design centra, za účelem sdružování lidí z téhle profese a možnosti dále komunikovat a osvětlovat problematiku průmyslového designu. Já jsem ředitelem této organizace, zároveň jsem i šéf-designérem studia DIVAN a v neposlední řadě učím na VŠUP Průmyslový design.
Co si myslíte o soutěži Národní cena za studentský design? V čem se podle vás liší od ostatních soutěží?
Národní cenu za studentský design považuji za úžasný počin paní PhDr. Lenky Žižkové, která stále tuto soutěž drží, i přesto všechno, co se děje. Považuji to za smysluplný projekt, který dává jedinečnou šanci studentům zjistit, jak kvalitní je jejich práce v porovnání s ostatními pracemi v rámci České republiky. Jedná se o jedinou soutěž, která nabízí takového zhodnocení z řad odborníků.
Považujete za důležité podporovat mladé a nadané designéry/architekty někdy ještě studenty?
Já sám se snažím odhalovat tyto talenty už při přijímacích zkouškách ke mě do ateliéru. Snažím se za ty tři dny najít v nich potenciál ke studiu tohoto oboru. Pokud vidím, že je to někde špatný, upřímně radím, aby toho nechali nebo přestoupili na jiný obor, ke kterému mají větší sklon. Vybrat ty správné lidi, kteří se budou umět vyrovnat se specifickými požadavky, které s sebou nese průmyslový design, je někdy problematické.
Tento obor je celkově hodně přeplněný, díky velkým možnostem studia tady v České republice, ovšem ta kvalita, která by u toho měla být, někdy není. Často zde dochází ke střetu dvou věcí, mezi kterými by se ale nemělo vybírat. Jsou to kvalita a peníze. Obvykle je úspěšné získání zakázky ovlivněno nižší cenou, kde kvalita jaksi ztrácí svoji podstatu.
Sledujete současný český design a architekturu?
Já nejsem úplně takový velký sledovač, myšleno, že bych chodil po výstavách apod.
Prostě chodím a koukám. Vnímám věci kolem sebe. Mám vizuální paměť, skrze kterou si uvědomuji viděné věci kolem sebe.
Svoji profesi beru tak, že už v sobě mám nějaký ten potenciál kreativity, který používám ke své práci. Důležité je si pěstovat tento potenciál nebo taky jinak tuto kreativní vlastnost, díky které potom dokážu říct, tohle se mi líbí, takhle to chci, aniž bych musel sledovat současnou scénu.
Co ale sleduji, tak je chování tvarosloví, chování technologií, chování materiálů i chování trendů ve tvarech. Znám technologie, konstrukce a estetická pravidla, které když se vloží do daného výrobku, vyformují ho a vypadá dobře.
Sám uplatňuji způsob navrhování v týmu. V našem studiu jsme celkem tři a každý má svůj názor na věc, každý to vidí jinak. Následná diskuze je pro mě přínosnější něž výstava. Najít ty správné lidi, kteří budou doplňovat vaše vlastnosti a spojit se s nimi, dá za výsledek mnohem komplexnější názor, který je obecnější a dokáže zabrat větší cílovou skupinu. Je to takový náš systém tvorby designu, který je potvrzován jako správný ze stran našich klientů tak, že je o naši práci stále zájem, a že se nám daří.
Ale abych se vrátil zpátky. Když mě někdo upozorní na něco zajímavého, tak se tam zajdu podívat nebo si najdu potřebné informace.
A co architektura?
Co se týče oblasti architektury, tak se rozhoduji podlé svého vkusu, stejně jako v designu, tedy mně se ta budova může líbit, i když nějaký architekt by řekl, že to třeba není dobrá stavba. Co se mi například líbí je, když někdo dokáže jít do složitější kreativity nebo se dokáže udržet v té strohé jednoduchosti a chytrosti. Tyhle velkolepá gesta, která jsou originální a jdou vidět, mě baví v designu i v architektuře.
Mimochodem, sám jsem si navrhl svůj vlastní dům a zase podle mého vkusu. Neodpovídá to architektuře, co tady vidím kolem sebe. Ten můj dům je taková hračka, je to víc design než architektura. Je na něm hodně vidět obtisk mojí profese. Určitě si někdy rád poslechnu názor pro mě respektované architekta na tento svůj počin.
Přes vzpomínku na jeden veletrh, kde pan Dlabač byl pozván do diskuze o designu a kde seděl i mimo jiné Bořek Šípek jako jeden z dalších pozvaných, a mojí malou poznámkou, že právě teď studuji u Bořka Šípka, jsme se dostali k jeho studiu u Bořka Šípka. A následně k jeho vlastní výuce v ateliéru na VŠUP.
Mě bavilo a stále baví s ním vůbec komunikovat. Studovat u něj bylo o tom, co si odnesete a ne o tom, co se dozvíte. Stačilo jen pozorovat a vnímat ho, co dělá. Je to úžasný člověk, který něčím vyzařuje. Má svůj osobitý výraz a ten vtiskl do tohohle světa, a mě to hrozně baví, jak se chová.
Když jsem u něj pracoval v Amsterdamu, hodně mě to ovlivnilo. Bylo to pro mě nesmírně inspirativní. On je ten typ člověka, co na první pohled odhadne, že ta věc bude fungovat svojí estetikou a na to je potřeba trénink. Musí mít svůj vlastní názor a musí se umět rozhodovat. Ten odhad nebo taky vnitřní pocit je jako když máte husí kůži a víte, že to je to ono.
Já sám jsem se naučil rozhodovat hlavně díky studentům, protože když přede mě rozloží svoje návrhy a já mám vybrat tu nejlepší cestu, a to rozhodnutí neznamená ztrátu peněz nebo zakázky, záleží už potom jen na vkusu a vnitřním pocitu. Já se podle něj rozhoduji a když vidím, že ta práce se dobře vyvíjí, vím, že jsem se rozhodl správně.
Sám si vytvářím takové věty jako Definovatelnost designu, což je naprosto jasná věta, ale většina designérů si při ní ťuká na čelo. Průmyslový design má plno specifik a mantinelů, které jsou v požadavcích, a které částečně definují ten předmět, a designér je musí ctít. Takže zde máme určitou definici, kterou nějakou mírou, kterou mu dovolí ten výrobek, mění podle toho svého talentu a vkusu. Druhá věta je, že: Není důležité jak se ten člověk rozhodne, ale je důležité se rozhodnout. Protože pokud má ten člověk potenciál a talent a umí s tím pracovat, tak ať se rozhodne jakkoli, vždycky to dotáhne do kvalitního konce. Je důležité se rozhodnout a pokračovat dál v práci a dostat se k nějakému cíli. Což vidím jako častý problém u studentů, kteří se na na tomhle cyklí a ptají se, co dál?!
Vést ateliér ve škole je pro mě kreativní záležitost. I já se stále učím učit, ale baví mě to.
I já se učím učit, ale baví mě to, protože je to kreativní.
Jak hodnotíte přihlášené projekty do Národní ceny za studentský design 2012?
Mám z toho radost. Hromádka věcí mě vždycky překvapí a mám dobrý pocit z toho, že to tady v Čechách je dobrý. Důležité je, aby si ti studenti uvědomili, že jsou dobrý, ale nesešli ze své cesty. Ono to potom na nich jde vidět, mají pevnější rozhodování a produkují více věcí. Naprosto nechápu nezájem a nepodporu ze strany vlády, která si neuvědomuje, jaký potenciál tady máme. Politici tady u nás jsou takový divno-lidi.
Máte nějakou větu na konec, kterou byste rád řekl? Něco o čem jsme se nebavili nebo nějaký vzkaz pro studenty?
Studentům bych vzkázal, aby si dobře promysleli, jestli se tomu chtějí opravdu věnovat. Musí tomu propadnout a žít tím. Musí generovat věci, utvářet si svůj názor na to, co je dobře a co špatně, neboť potom jim to pomůže dělat kvalitní věci.
A pokud si můžu dovolit i já poslední větu, tak je to těšení se na brzké vyplutí či vzlétnutí lodí a letadel z ateliéru Průmyslového designu.
Děkuji za rozhovor
Aneta Železníková
