19.11. 2020
Sametová revoluce prohodila svobodu umělců a designérů
Design v souvislostech
Více než násilná omezení někdy svobodu ovlivňuje spíše lidská touha po kolaboraci s mocí. Obor designu byl za totality poměrně svobodným, protože se nedotýkal ideologie politiků a nebyl „nesrozumitelný“ pro lidové vrstvy, jako moderní malba nebo plastika. Volné umění proto trpělo násilnou regulací a cenzurou. Dobře se v něm dařilo jen kolaborantům, kteří pro vidinu zisku a slávy byli schopní totalitním vládcům přizpůsobit obsah i formu své tvorby. Naopak autoři, kteří se svou prací proti komunistům postavili, trpěli represemi, živili se v dělnických profesích, nesměli vystavovat ani publikovat. Skutečně zajímavý protiklad představovaly státní schvalovací komise designu, neboť nebyly téměř zatíženy politikou a fungovaly jako velmi profesionální síto kvality.
Sametová revoluce, jejíž výročí si nyní připomínáme, vše převrátila, ač si to mnozí do důsledků neuvědomujeme. Přinesla konec cenzury volného umění, ale design začala postupně zatahovat pod stále sílící tlak komerčního zneužívání. Nejlépe to analyzuje rozdíl mezi cíli skutečného a povrchního komfortu tržních produktů. Uvedeme-li, že skutečný komfort slouží uživateli, zatímco povrchní je zaměřen na zákazníka, mnoho lidí nebude tušit, o čem je řeč, neboť se jim pod vlivem převažujícího marketinkového stylu komunikace zdá, že komfort je jen jeden a zákazník je přeci totožný s uživatelem. Musíme ale přitom více nahlédnout pod povrch mechanismů zisku a trhu. Obecně jde o problém stojící za častější podrobnou analýzu, ale popsat se dá i stručně.
Kdyby se návrhář a výrobce měli zabývat opravdu důsledně potřebami uživatele, bylo by to nákladné, a protože ani kupující neumí tyto kvality příliš ocenit, i málo konkurenceschopné. Proto se zabývají potřebami zákazníka. Zákazník je člověk, který si chce něco koupit a je známo, že je snáze ovlivnitelný reklamou než uživatelskou kvalitou. Reklama není levná, ale dokáže být levnější než vývoj a produkce náročné kvality. Proto je ekonomičtější. Uživatelem se stává člověk, když už není zákazníkem. Vypadá to sice, že je zde dvouleté období překryvu, kdy platí zákonná záruční lhůta. Ta je však velmi mechanická a je už započítána v ceně včetně cen mimozáručního a pozáručního servisu. Pokud někdo namítne, že následné uživatelovy zkušenosti mají vliv na jeho budoucí chování zákazníka, je třeba vysledovat, že to příliš nefunguje. Kvalitativní rozdíly mezi výrobci se značně mění nebo stírají mj. i malou trvanlivostí vlastnických vztahů a přesuny výroby mezi státy. Objektivní testování se stále hůře hledá mezi neobjektivním a poměr cena/kvalita se vypočítává velmi nesnadno. Jde spíše o poměr cena/funkčnost, kde musí hrát důležitou roli životnost vázaná ekonomikou opravitelnosti. A zopakujme, každý, kdo se v tomto systému pokusí o poctivá řešení, hrozí mu tlak konkurence, která používá ekonomicky „výhodnější“ neetické mechanismy.
Designér, který by chtěl být více než jen rezignujícím sluhou, to má těžké. Může se utěšovat, že zaprodání svobody penězům není takové osobní selhání, jako kolaborace malířů a sochařů s totalitními vládci. Ale nesmí přitom příliš přemýšlet o aroganci moci peněz vůči kvalitě prostředí, v němž žijeme, přírodním zdrojům nebo důstojnosti člověka třeba jako méněcenné pracovní síly v zemích, které jsou trochu stranou pozornosti. A má-li si přitom říci, že aspoň na svém místě dělá, co může, neměl by se utěšovat módními formálními inovacemi, ale raději diskusí a všemožnou podporou podnikových deklarací společenské odpovědnosti, které pokud nepadnou nešťastně do rukou právnických kouzelníků se slovy, mohou být civilizovaným východiskem z frašky tržního mechanismu, jehož samospásnému efektu už dnes věří jen ti nejvíce naivní.
Tomáš Fassati
