27.04. 2023
Šesté výročí politického útoku na benešovské muzeum umění
rozhovory
Umění souvisí s politikou nejen mnoha zpracovávanými tématy, financemi, ale bohužel také často nevhodnou závislostí kulturních institucí, do kterých mohou mocní vinou nekvalitní české legislativy svévolně zasahovat. Neubránilo se tomu ani benešovské muzeum umění, přestože mělo muzejní radu na způsob rady správní, jak promyšleně doporučoval nedávný ministr kultury Zaorálek. Od nechvalně známých benešovských událostí uplynulo počátkem tohoto roku šest let. Je aktuální se k nim nyní vrátit proto, že se po dlouhé době objevily na novém webu Muzea umění a designu Benešov výroční zprávy, jak ty staré do roku 2015 (které byly roku 2017 účelově vymazány), tak následující. Je to dílo postupého odklonu nového týmu muzea od postojů a praktik charakteristických pro protagonisty událostí let 2016-2018 následujících po náhlém převratu na tamní radnici.
Připomeňme si, že ke svévolnému zásahu politiků došlo v době největšího rozvoje muzea, které mělo nakročeno k rekonstrukci stálých expozic poté, co bude dokončen nový depozitář mimo hlavní budovu. Během jeho budování bylo nutné učinit z některých výstavních prostor dočasná úložiště sbírkových předmětů. Depozitář byl nutný i proto, že přechodné uložení například předmětů designu nebylo v klimaticky vhodných podmínkách, což byl tehdy problém mnoha českých sbírkotvorných institucí. Muzeum v té době splňovalo devět z jedenácti kritérií tzv. otevřenosti veřejnosti, a proto chtělo udržet provoz pro návštěvníky i během tohoto organizačně složitého období a průběžně pokračovalo ve výstavách i mnoha akcích. Přitom se po převratu na radnici muselo potýkat s politickými snahami o sloučení s komerčním podnikatelským subjektem, čemuž se díky politické opozici ve městě a podpoře náměstkyně ministerstva kultury ubránilo. Těžší však bylo ubránit se svévolným personálním požadavkům radnice, které se vystupňovaly tak, že se ředitel rozhodl na protest odstoupit.
To, co se dělo pak, je dobře uloženo v paměti mnoha poctivých obyvatel města i české odborné veřejnosti, ale zcela chybí v nově zveřejněných výročních zprávách oněch problematických let. Možná by nebylo chybou, kdyby se tyto dokumenty snažily vyhnout přesnému popisu tehdejšího politického vývoje, pokud by se ovšem na druhou stranu nesnažily vytvářet dojem, že všechno bylo jinak.
Zásadní rozpor výročních zpráv s realitou tvoří dvě roviny. V první jde o administrativní fungování muzea z hlediska běžných pravidel včetně čerpání rozpočtu. Muzeum z důvodů specifických potřeb zřizovatele nemělo až do roku 2015 právní subjektivitu. Proto byla veškerá jeho administrativa součástí administrativy města, které ji velmi profesionálně zpracovávalo vlastními silami a mělo pod průběžnou přímou kontrolou. V roce 2015 došlo bez potřebné přípravy k rychlému převodu muzea na právní subjekt, a proto se zřizovatel rozhodl v prvním období administrativu muzea metodicky přímo podporovat, aby nedošlo ke zbytečnému chybování. Probíhaly přitom pečlivé klasické audity, které měly dobré a stále se zlepšující výsledky. A to i v září 2016 po převratu na radnici.
Druhá rovina se týká správy sbírky umění. Ta začala zejména po roce 2010 dosahovat značného rozvoje. Jednak proto, že tehdejší radnice rozpočtově přála nákupu umění, zejména obrazů, grafik, fotografií a drobné plastiky, dále z toho důvodu, že se veřejným působením muzea stále zvyšoval počet dárců umělců i sběratelů a zejména proto, že muzeum mělo díky svému zaměření na grafický a produktový design velké bezplatné zisky sběrem v terénu. To ovšem nebylo snadné při daném personálním obsazení rychle zpracovávat a současně musely být podniknuty přípravné kroky pro rozšíření a zkvalitnění depozitárních prostor. Nicméně dlouhodobá praxe muzea podpořená častými konzultacemi s ministerstvem kultury i metodickým centrem Národní galerie a pravidelným předáváním povinných souborů dat pro MK vedla k přesnému dodržování předpisů zákona o sbírkách muzejní povahy.
V tomto stavu bylo muzeum po odstoupení ředitele připraveno k serióznímu předání. Shodou okolností byla i stanovena předávací komise. Ta však byla záhy zřizovatelem z taktických důvodů zrušena. Za vysvětlení nelze považovat ani skutečnost, že radnice dočasně pověřila vedením muzea stávající vedoucí úseku správy sbírky a majetku a její podřízení zůstali nadále v pracovním poměru. Odstupující vedení muzea s předávacím procesem nadále počítalo a přirozeně na něm trvalo, ale nakonec k němu nikdy nedošlo. V případě závažných nedostatků měl zřizovatel samozřejmě možnost uplatnit potřebná doporučení a opatření vůči vedoucí úseku správy sbírky a majetku, která pak téměř dva roky vedla muzeum. Nikdy je neuplatnil, čím definitivně potvrdil úřední správnost stavu.
Po odstoupení ředitele se zřizovatel rozhodl soustředit na nové priority, které souvisely s jeho záměrem obsadit muzeum svými lidmi. Sotva započatá výstava nových přírůstků sbírky byla okamžitě uzavřena společně s celým muzeem a bylo rozhodnuto o úplné změně koncepce činnosti ústavu. Byly ukončeny všechny stávající výzkumné práce. Muzeum se nadále mělo věnovat především činnosti typu „kunsthalle“. Stálé expozice prací na papíře, fotografie, malba s plastikou a designu měly být bez náhrady zrušeny. Probíhala intenzívní diskuse o zrušení oboru design v programu instituce. Koncept rekonstrukce stálých expozic byl ukončen a rozhodnuto o přestavbě přízemního podlaží na průchozí prostor bez příček sloužící střídavým výstavám, které nevyžadují takovou prostorovou kapacitu jako stálé expozice. Bez náhrady byly zrušeny také výukové laboratoře designu a vizuální komunikace, později i podobně edukačně sloužící prostor Experimenty.
Po stručném obecném připomenutí historie považujeme za užitečné položit několik otázek zakladateli a dlouholetému úspěšnému řediteli muzea Tomáši Fassatimu:
Takové bezdůvodné ukončení mnohé inspirativní činnosti jste musel vnímat asi velmi negativně.
Osobní ztráty by měl člověk umět přežít, ale veřejné by se neměly tolerovat. Pokud se někdo chtěl pokusit změnit ověřenou koncepci muzea, mohl se přihlásit do výběrového řízení, které jsem musel opakovaně absolvovat, naposledy dva roky před tím. Politici ale mají raději mocenské metody. Samozřejmě, že člověka mrzí, když užitečné prověřené činnosti nepokračují, ale je třeba se na to dívat hlavně principiálně: muzea jsou paměťové instituce s dlouhodobým posláním překračujícím generační horizonty. Náhlé koncepční změny v nich jsou proti smyslu jejich poslání. To chápe každý odborník. Politika by zase měla zajímat hospodárnost využití vložených prostředků a vzdělávací i ekonomický přínos velkých změn. Ty byly zcela ignorovány.
Hospodárnosti se velmi týká také dlouhodobé udržení akviziční koncepce.
Jistě. Proto se ji někteří pokusili mediálně zpochybnit. Namísto odborných argumentů ale používali bulvární jazyk, hovořili o sbírce designu jako o zmatečném souboru staré veteše. Jsem přesvědčen, že jim nestálo za to si ani přečíst podrobný popis sbírkových kolekcí v rozsáhlé publikaci, kterou jsme vydali. Ta by si jistě zasloužila odbornou, klidně i kritickou diskusi, ale bylo jasně vidět, že kritici na ni nemají a přímo se jí bojí. Vedle toho ale sbírka naopak vzbudila pozitivní reakce jak v tuzemské knize Ex-pozice doc. Pachmanové z Vysoké školy uměleckoprůmyslové/UMPRUM nebo v zahraničním časopise Designum od prof. Zdeno Kolesára.
Politici si při útoku na muzeum pomohli také jakýmisi audity.
Těm ale nikdo nevěřil. Pro každého rozumného člověka byly rozhodující desítky seriózních kontrol, kterými muzeum prošlo během čtvrt století své existence, a ne jeden účelový audit udělaný ve chvíli, kdy někdo potřeboval dosáhnout svého. Navíc mi jej nikdo nepředložil k vyjádření, protože se báli. To, že audit nikdo nebere seriózně, bylo cítit i v komentářích zadávajících politiků. To ale neznamená, že se v českém prostředí nenašli pokřivení lidé, kterým se hodil ke zneužití.
Na webu muzea dlouho chyběly nové výroční zprávy. Při dotazu na radnici jsme se dozvěděli, že je muzeum ani zřizovateli neodevzdávalo. Teď najednou se tam objevily, včetně té, kterou jste měl zpracovávat ještě vy za poslední rok svého ředitelování. Jak je to možné?
Opět z přirozeného strachu. Kdybych výroční zprávu za rok 2016 zpracoval já, objevily by se tam realisticky popsané věci, které chtěli politici a jejich kolaboranti zatajit. Kdyby politici zneužili jen onen audit, mohli by předstírat, že jsem ho viděl a vyjádřil se k němu, ale tímto dali jasně najevo, že si chtějí dovolit, cokoliv je napadne. Zprávu jsem mohl napsat jedině já, a když tam není moje jméno, jde o jasný signál lhostejnosti.
Co říkáte té úpravě interiéru přízemí muzea za pět a půl milionu korun?
Abych nebyl jednostranný, práce architektky Steinbachové je zajímavá, vizuálně atraktivní a po mnoha stránkách kvalitní. Nemohla se samozřejmě za krátkou dobu tak dobře vžít do podstaty a historie secesní památkové budovy, ani nebyl, kdo by ji k tomu poskytl zasvěcené informace. Takže tu cenu Asociace muzeí a galerií si jistě zaslouží, byť jediný odborník v komisi na architekturu budovu shodou okolností neměl čas navštívit. Kritiku si však zaslouží tehdejší politici a jejich dočasní přisluhovači. V přízemí by stačila jen malá plánovaná rekonstrukce zamýšlená pro přestěhování stálé expozice designu ze suterénu a ty miliony se měly využít na zamýšlenou výstavbu výtahu, případně dostavbu chybějícího patra nad Šímovu síň. Ale to, že nezbylo pár set tisíc na dokončení opravy fasády, která je dodnes směšně dvojbarevná, signalizuje úplnou nekompetentnost správce budovy.
Muzeu se naskytla shodou okolností mimořádná finanční podpora, kterou chtěl zřizovatel mj. zakrýt násilí, které na instituci udělal. Vy jste byli po dlouhá léta zvyklí žít velice skromně.
Skuteční hospodáři to ocenili, ale těch je mezi lidmi velmi málo. Například jsme tiskli většinu publikací, plakátů a pozvánek na vlastních strojích a ušetřili tím obrovské peníze za polygrafické služby. Nebo jsme neobjednávali většinu služeb potřebnou na přípravu výstav, ale dělali jsme vše vlastníma rukama. Ale tohle zjistit auditem vyžaduje pozorný vztah k veřejným financím namísto závisti, že „oni si v tom muzeu kupují množství varných konvic a my máme jen jednu“! To, že jsou určeny do sbírky designu už úředník neuměl, nebo nechtěl vyhodnotit. Jestliže se o obsahu sbírkových akvizic diskutuje mezi laiky na zastávkách vesnického autobusu, je to katastrofa. A pak je ještě napadne klamně vyhlásit, že jsme neměli komisi pro přírůstky sbírky designu. Přitom všechny muzejní odborné orgány jim byly protivné a snažili se je ignorovat, jak mohli.
Odborná práce na venkově se tak jeví jako úmorná obětavá misie. To je třeba si muzejníků moc vážit, anebo spíše litovat?
Bohužel se proti té odbornosti stavěli i někteří méně kvalifikovaní zaměstnanci. Jeden například dostal za úkol dokumentovat fotograficky hmotnou kulturu venkova – řešení plotů, zahrádek, fasád domů, drobného mobiliáře. Vzbouřil se proto tomu, neboť to vnímal jako útok na vlastní identitu. Na druhé straně jsme se pokusili pro výuku shromáždit soubor soudobého kýče. Dali jsme jej do vitríny u vchodu do muzea, což se takovým lidem nelíbilo. Byl to ale krásný identifikátor osobního vkusu. Mnozí návštěvníci se při příchodu rozplývali, jak je ten kýč hezký. Muzejníků na venkově není třeba litovat, protože dělají tu práci dobrovolně a rozhodli se pro ni se znalostí podmínek, ve kterých probíhá. Já jsem se osobně vždy držel inteligentní části veřejnosti, která nás s chutí podporovala, protože věděla, že to nemáme tak snadné, jako ve velkých městech. A člověk nesmí být maximalista. Muzeum sice přestalo rozvíjet sbírku, ale dělá kvalitní výstavy, které mají, podobně jako ty naše už i zahraniční ohlas.
Dnes už ve vašem benešovském muzeu v podstatě nezůstal nikdo, kdo se zapletl po puči s problematickými politiky. A ti samotní skončili při nejbližších volbách roku 2018 díky mimořádné vnímavosti voličů.
A já nikdy nezapomenu na tu velkou spontánní podporu místní i celé české veřejnosti. Nepomohlo to sice fyzicky, byť se zapojila řada významných osobností včetně ředitelů či rektorů, ale byla to užitečná psychická podpora, kterou jsme v těžkých chvílích velmi ocenili. Všechny ty výzvy, otevřené dopisy, články nebo podpisové archy shromáždili historici v tematickém čísle sborníku „Muzeum, umění a společnost“, podobně, jako se to podařilo po útoku nechvalně známého Davida Ratha na České muzeum výtvarných umění roku 2008. Mimochodem, poškozený ředitel se dočkal po 14 létech omluvy politiků a navíc uznání ministra kultury.
Těším se, že se jednoho dne dočkáte i vy. Děkuji za rozhovor.
Jana Kloudová
