21.06. 2016
Slečna s Hemingwayem
Recenze
„Nevím, jak se její projekt jmenoval, nevím ani, jak se jmenovala ona. Jediné co vím je, že byla na stáži v ateliéru sochařství, původně z architektury, a dostala jedničku.”
Poslední den Artsemestru vycházím pomalu vstupní schody sundávajíc si sluchátka z uší, když v tom někde přede mnou slabým hláskem, začne na mě někdo mluvit. Možná se proti ní spikly stěny prostoru nebo už byla unavená říkat ty stejné věty pořád dokola, ale i přes mé velké úsilí, nenašla jsem v těch zvukových vlnách jediný záchytný bod. Seděla na vyvýšeném podstavci se založenými prsty v listech Hemingwaye a za sebou několik nabíjejících se přístrojů. Světlé vlasy jí padaly do tváře a ústa mluvila o jejím projektu, i když slova ve větách byla zpřeházená a pauzy se staly nepřáteli, snažila jsem se je posbírat a poskládat tak, jak byla určitě napsaná na vysvětlujícím štítku vedle jejího ramene.
S přístrojem v ruce, který mi slečna s Hemingwayem půjčila, procházím kolem projektů a přístroj se střídavě hýbe v a proti rytmu mé chůze, což mi narušuje mé fyzické a myšlenkové spojení, a tak ho uklidím do batohu. Než mu dám šanci mi cokoli říct, uběhne pár ateliérů, kdy mi dojde před 302, kterou do něj vyťukávám, že použít ho dřív, ušetřila bych si následující čas s jejich opětovnými návštěvami.
Nevím, jak se její projekt jmenoval, nevím ani, jak se jmenovala ona. Jediné co vím je, že byla na stáži v ateliéru sochařství, původně z architektury, a dostala jedničku.
S přehrávačem u ucha, procházím mezi vystavenými projekty studentů a poslouchám útržky z ateliérových konzultací, poskládané náhodně ale vlastně záměrně s vybranými slovy či větami, vykreslující atmosféru vzniku objektů. Je to vlastně docela prostý nápad, který ale dokázal spojit dvě dříve nekomunikující věci. Tento konceptuální zvukový popisek propojil vizuální stránku s nedostupným procesem vzniku.
I přesto, že kvalita každého záznamu se liší a v některých nahrávkách má zbytečná omáčka, zakrývající nedostatek materiálu, více prostoru, jako celek to funguje, neboť i v těchto slabších částech lze poslouchat mezi řádky onu původní ideu mezi-ateliérové spolupráce, o které se pořád mluví, škola ji podporuje, ale ona jaksi nefunguje.
Bez Artsemestru by její práce nedávala význam, stejně tak jako by Artsemestr bez jejího projektu nenabyl významu většího. Byl to ten nejlepší projekt, co jsem na Artsemestru tento rok viděla/slyšela.
Doufám, že tam příště bude zase sedět slečna s Hemingwayem.
Krásný Artsemestr!
