16.09. 2012
Společná linka Bořka Šípka a Reného Roubíčka
Recenze
Výstava Generace ve skle
Dva roky strávené v ateliéru Bořka Šípka mě nenásilně ukázaly cestu, která vede k dívání se na svět jeho očima.Takže ať se dívám na přemnožené kroutící se uši na váze s nožkou, či na skleničky připravené k odletu, neubráním se malému pousmání, neboť v tu chvíli mám před sebou i potutelně se usmívající tvář Bořka Šípka, tak známou z pondělních setkání, a chápu.
Výstava Generace ve skle, kde vedle Bořka Šípka vystavoval i René Roubíček, pro mě nebyla ničím překvapivým. Naplnila moje očekávání a při odchodu jsem byla jedním ze spokojených návštěvníku výstavy.
V patrech věže Novoměstské radnice se s vystavenými skleněnými objekty míchaly i fotografie a zajímavé životní události umělců. Přehlédnu-li ne zrovna dobré osvětlení fotografií a doplněného textu, byly pro mě vhodným pozadím dotvářející celou expozici.
Skrze skleněné objekty Reného Roubíčka jsem poprvé uviděla linku, která je pojítkem mezí ním a Bořkem Šípkem, a která v rámci jejich první společné výstavy zasáhla i do samotné koncepce uspořádání vystavených objektů. Volně prostupovala skrze zdi radnice a vytvářela z něj jeden velký prostor, který byl naplněn barevnou fantazií a snovými tvary. A kdyby mi napnuté pásky kolem dovolily stoupnout si doprostřed toho všeho, neubránila bych se postupnému propadání se do světa s jiným rozměrem.
Sklo v podání R. Roubíčka ukazuje sebe sama. Různé rozměry barevných plátů skla poskládaných do abstraktních motýlů, ostře vystrkující se tupé jehličky zpod desky možného ježka, spadané skleněné drahokamy zarovnané na průhledné tabuli skla nebo mísová skulptura s cílem vystoupat co nejvýše, to vše se přesouvá z pouhého řemesla skla na umění ve skle. Jedinečnost skla je tak ukázána ve své nejvyšší možné míře ve sféře umění.
Umění skla v designu ztvárňuje Bořek Šípek a jeho hravě rostoucí kusy skla. Příběhy, které se ukrývají v jednotlivých objektech nejsou k objevení při prvním ani druhém setkání. Dávají si na čas s navázáním bližšího vztahu, ale i tak na sebe poprvé strhnou veškerou pozornost. Občas jsem nevěděla, kam se dřív dívat. Z obav útěku předvádějících se objektů, jsem se dívala na vytahující se stoličky na špičkách a hned zase na visící zakuklené tvary housenek, Vesmírem procházející vázu, a stále dokola, pro kontrolu, že se od posledního zhlédnutí nic nezměnilo. V uších mi zněla hudba z videa Arzenal Today, které natočil výborný režisér Jaroslav Brabec, a které jsem objevila při příležitosti minulé výstavy Bořka Šípka, a obrazy v mé hlavě se krásně promítaly na vytvořenou scénu.
Na celé výstavě jsem tak nejvíce ocenila jemné přechody, které byly spojeny onou linkou, jež byla vůbec poprvé položena do společného kontextu, kde mohla vyniknout. Možnost porovnávat jednotlivé pohledy ve tvarech skla od dvou různých umělců, mně tak dovedlo k uchopitelnějšímu obrazu jejich objektů.
Detaily malých pojítek jsou příjemným zjištěním a kontext je fajn věc.
Aneta Železníková
Foto autorka
