05.05. 2010
Veřejný prostor a jeho pražská parafráze
Design v souvislostech
Prakticky v každé disciplíně, která nějak přímo navazuje na člověka, se řeší prostor. V sociologii a antropologii již dlouhou dobu existuje studium prostoru (místa i nemísta). Městského, žitého i toho, který není určen k žití. Podvědomě s rostoucí urbanizací cítíme potřebu uspořádat si své myšlenky ohledně prostoru.
Patrně všichni, od filosofů, sociologů, přes designéry, architekty po urbanisty, se shodnou na tom, že ve městech je třeba smysluplně realizovaných míst, které jdou proti proudu města. Zatímco struktura proudu města je prezentována shonem, byznysem, ruchem, pomyslná antistruktura musí vytvářet oázy, kde se čas zastaví, kde je možné třeba pobýt zdarma, a kde se žije tak trochu mimo město. Taková místa jsou typicky městská (nenajdeme je v té samé podobě mimo město), ale představují určitý opak města - nutnou kontrapozici. Funkci mohou plnit parky, stadióny, knihovny, galerie, některé kavárny, univerzity, zkrátka místa veřejného života. Pro určitou vrstvu obyvatel může být takovým prostorem i nákupní zóna. Na tom není nic špatného. Jen to nesmí být jediné veřejné místo ve městě.
Jak už název článku napovídá, pokusím se rozebrat pražskou variaci na téma. Tou je patrně chodba s volně dostupnými lavičkami v nákupním centru. Nemůžeme být bláhoví a čekat, že Praha se bude vyvíjet podle představ intelektuálů a odborníků (je otázkou, nakolik by podobná Praha byla k obývání), ale nelze nevidět strašidelnou destrukci prostoru v rámci hlavního města. Všude hotel, bytový komplex, obchodní centrum, nikde místo, kde by se dalo na chvíli zastavit. Hezkým příkladem bylo uřezání laviček na Národní třídě v momentě, kdy byla vedle otevřena restaurace se zahrádkou v přízemí nově postaveného domu (že na lavičkách sedávali bezdomovci je problém magistrátu, nikoliv laviček). Možná lépe by dopadl symbol pražského šosáctví, Kaplického knihovna, kdyby místo „místa setkávání" nabídnul nákupní zónu a v „oku nad Prahou" by byl luxusní apartmán šesti hvězdičkového hotelu.
Nejinak je tomu s galeriemi, které u nás slouží ve smyslu „zaplať, prohlídni si a vypadni", a nikoliv jako místo, kde můžeme trávit dlouhé hodiny, a jen tak si povídat a rozjímat v prostředí „krásna". Obraz západních a jižních kaváren, kde lze objednat jednu kávu a u ní nekonečně diskutovat, či jen tiše hledět, je u nás vystřídán „pivním modelem", kdy je třeba přinést nový nápoj, jak se dotyčný dostane za půlku starého. Pojem nádraží je v pražské parafrázi rovněž neslavnou historkou.
Do nebe volající je současná vršovická kauza. Tam místní radnice, společně se zájmy několika ziskuchtivců, došla ku geniálnímu nápadu. Sestěhovat oba vršovické fotbalové kluby (Slavii a Bohemku) na nově postavený stadion Eden (mezitím přejmenovaný v duchu komercializace na Synot Tip Arenu) a místo tradičního Ďolíčku (tedy stadionu Bohemky) postavit bytový komplex. Zdůvodnění: pro všechny je to ekonomicky výhodné. Co je na tom ekonomicky výhodného pro fanouška, který má smysl pro tradici a vztah k místu, už vysvětleno není (ničení tradic v rámci města by bylo na jiný článek).
Praha, v současné době město hotelů, kasin, předražených hospod, odporných nákupních center a všude se poflakujících východních sousedů (nemyšleno občanů SR), už nenabízí moc radosti ze života.
Nedávno na mě vypadla z knihovny knížka Invalidní sourozenci od dnes už polozapomenutého undergroundového guru Egona Bondyho. Ač byla napsána proti komunistické totalitě, čtenář s hrůzou zjišťuje, jak moc se znovu kniha stává aktuální. Dnešní společnost nepotřebuje intelektuály v pravém slova smyslu, stačí jen jejich náhražka. Jakési prázdné autority, bulvární postavy. Dnešní společnost ani nepotřebuje prostor, který by vybízel k přemýšlení, stačí lavička v nákupní zóně. Dnešní společnost nepotřebuje ani krásu, stačí jí drahé věci, o kterých bulvární intelektuálové a „lifestyloví" novináři řeknou, že jsou krásné. Protože to je ekonomicky výhodné pro všechny.
Daniel Zeman
