24.07. 2010
Vídeňské bydlení mezi válkami
Historie a osobnosti
Nábytek píše dějiny a dějiny ovlivňují nábytek. Vídeňské muzeum Hofmobiliendepot (Císařské depozitáře) kromě stabilních sbírek nabízí svým návštěvníkům prostřednictvím krátkodobých expozic i jiná témata související s bytovou kulturou. Často sahá do vlastních zdrojů, jak ostatně vyplývá z jejího názvu. V období mezi oběma světovými válkami 20. století se ve Vídni zformovalo zcela specifické zařizování interiérů. Zřetelně se odlišilo od mezinárodní moderny představované Bauhausem. Výstava „Wohnen zwischen den Kriegen – Wiener Möbel 1914–1941“ (Vídeňské bydlení mezi válkami – vídeňský nábytek 1914–1941) umožnila veřejnosti až do konce února 2010 nahlédnout do několika měšťanských bytů tohoto období.
Vídeňský nábytek se vyznačuje tvarovou pestrostí, rafinovanými detaily a kvalitou řemeslného zpracování. Tyto tendence začaly krátce před první světovou válkou a pokračovaly i po válce druhé. Expozice obsahuje devět bytových jednotek, které byly navrženy takovými osobnostmi, jako byli Felix Augenfeld, Josef Frank, Wilhelm Foltin, Johann Vinzenz Kabele, Walter Loos, Ernst Plischke, Otto Prutscher, Margarete Schütte-Lihotzky, Franz Schuster nebo Oskar Strnad.
Emocionální scénografie expozice evokuje pocit, že je každý návštěvník její součástí. Může se zcela ponořit do atmosféry vyzařující ze zapůjčených nábytkových skvostů a doprovodné grafiky. Jsou to dobové fotografie bytového zařízení, účty za jejich pořízení a další dokumenty ilustrující život majitelů bytů.
Z výstavy jednoznačně vyplývá, že už tenkrát měli pohodlí a individualita přednost před reprezentací. Výstava neopomíjí ani sociální aspekty bydlení. Přináší informace o migraci obyvatelstva, výstavě sídel, prezentuje návrh obytného domu (Margarete Schütte-Lihotzky), zařízení malého bytu (Franz Schuster) a nechybějí ani ukázky tehdejšího levného sériově vyráběného sedacího nábytku.
„Jiná“ moderna v meziválečném období evokuje různé dotazy. Kdo tento nábytek objednal? Co se stalo s designéry, kteří ho navrhovali? Koho napadlo předvést právě tyto fragmenty bytové kultury citlivé epochy veřejnosti? Jak vlastně našel nábytek cestu do „depozitářů“?
Zajímavou částí výstavy je byt Fritze a Elli Gamerithových v Mödlingu navržený Ernstem Plitschkem v roce 1928. Ten do jejich obývacího pokoje umístil mezi dvě okna působivou moderní knihovnu s výklopným sekretářem dokončeným ořechovou dýhou a naproti němu jako kontrast lakovaný červený stolek na květiny jako součást čtecího koutu obsahujícího pohodlné křeslo s modrooranžovým kostkovaným potahem, sedačku a malý stolek. Zařízení místnosti dotvořil jídelní stůl se židlemi a divan. Gamerithovi používali bytové zařízení celý život. Teprve po smrti Elli přešly vzácné kusy do vlastnictví muzea Hofmobiliendepot.
Výstava vídeňských interiérů volně navazuje na bytové zařízení keramičky Lucie Rie. To je považováno za zlatý hřeb stálých sbírek muzea. Také projekt jejího malého bytu vytvořil v roce 1928 teprve 25tiletý vídeňský architekt Ernst Plischke.
Interiér mladých manželů Plischke opticky zvětšil pomocí úložných monobloků obsahujících funkční prvky (sklopná pracovní deska, barová skříňka a dokonce i kamna) a vlastní obytný prostor zařídil flexibilním sedacím nábytkem. Koncepci optické korekce dotváří sjednocené použité dřeviny (leštěný ořech) a jednotné dokončení podlahy. Jako vestavěná skříň je pojednána i celá stěna ložnice. Také dvojlůžko je navrženo jako pevný element, zatímco přístavné stolečky a sedačka jsou mobilní. Dřevěné prvky zařízení jsou původní, veškeré textilní materiály jsou obnoveny. Úložný prostor obsahuje integrovaná svítidla.
Lucie Rie není v Rakousku příliš známá, musela totiž jako mnozí jiní utéct před nacisty. Svoje bytové zařízení si odvezla do Londýna a do jejího nového bytu poblíž Hyde Parku ho upravil syn Sigmunda Freuda, architekt Ernst Freud. Teprve po její smrti v roce 1995 se podařilo muzeu Hofmobiliendepot vzácné exponáty získat a instalovat pomocí výkresů a fotografií z archivu profesora Plischkeho.
Pohnuté osudy obyvatel interiérů jsou předmětem výstavy stejně jako osudy uvedených architektů. Po připojení Rakouska k tzv. Třetí říši v březnu 1938 byli totiž mnozí z nich vystaveni pronásledování nacisty a také polovina vystavujících architektů musela emigrovat. Otázka vyvlastnění nábytku Židů je stále citlivým tématem, v muzeu byla prezentována už na jedné výstavě v roce 2000 a zde se znova vynořuje. Působivé bytové zařízení nadčasových kvalit svědčící o životním stylu lidí žijících v této pohnuté době je zde předvedeno v nevšedním kontextu politického pozadí. Výstava se těšila velké pozornosti návštěvníků.
Ernst Plischke
Ernst Plischke se narodil se v roce 1903, otec byl architekt, matka pocházela z rodiny výrobců kabinetů. Od mládí se pohyboval v prostředí dílen a obchodů s nábytkem, studoval na vídeňské akademii u slavného modernisty Petera Behrense a po ukončení studia přešel do jeho privátního ateliéru. Už v roce 1929 odjel na první zahraniční cestu do New Yorku.
V roce 1930 byl pověřen rakouskou vládou vyprojektováním Sídla pracovního úřadu v Liesingu. To z něj udělalo známého rakouského architekta. Jedním z jeho nejstarších projektů je dům Gamerith na Attersee, respektující jezerní krajinu. Ten se stal předobrazem jeho pozdějších realizací na Novém Zélandu.
V roce 1935 se Plischke oženil s Anna Lang-Schwizer a získal rakouskou státní cenu za architekturu. Jeho žena byla Židovka, a proto nebyl přijat do Centrální komory umění, jak nařizoval zákon po napadení Rakouska Německem. Nemohl tudíž projektovat, a proto byl nucen emigrovat na Nový Zéland.
Tam byl přijat jako představitel přední linie moderního designu a začal pracovat pro ministerstvo stavebnictví (projekt Dixon St. Flats). V letech 1943–47 pracoval na oddělení urbanismu a podílel se na projektech sídlišť Naenae, Trantham, Tamaki a Mankagino. Příkladem jeho privátního projektování je vila Frankl House ve městě Christchurch.
Plischke měl ale problém se začleněním do tamní společnosti. Předsudky vzhledem k jeho národnosti a tehdejší době snižovaly respekt místních architektů. Cítil se být dostatečně kvalifikovaným a mezinárodně uznávaným architektem, a tak nebyl ochoten složit zkoušky, aby se stal registrovaným v novozélanském institutu architektů. V roce 1947 podal žádost o místo vedoucího katedry designu na School of Architecture v University College v Aucklandu. Jako neregistrovaný však nebyl přijat, a tak v roce 1948 založil s registrovaným architektem Cedric H. Firthem společnost 'Plishke & Firth'. Významně se podílel na projektu paláce Massey House (1951–1957) v Lambton Quay. Po zániku společnosti v roce 1959 vstoupil do partnerství s Robertem Fantlem, spolupráce ustala začátkem 60. let, a tak přijal nabídku vrátit se zpět do Rakouska.
V roce 1963 se Ernst Plischke stal profesorem architektury na Akademii krásných umění ve Vídni a jeho hlavní náplní se stala pedagogická a publikační činnost. Stěžejní dílo: Vom Menschlichen im neuen Bauen a biografie: Ernst A. Plischke; Ein Leben mit Architektur.
Rakousko ho obdařilo mnoha cenami: Rakouský čestný kříž za vědu a umění a čestná zlatá medaile za vědu a umění. Stal se rovněž čestným členem Akademie krásných umění, čestným členem American Institute of Architects a čestným členem Austrian Society of Architecture.
Ernst Plischke zemřel ve Vídni v roce 1992. Bylo mu 89 let. Během svého života vychoval mnoho žáků. Jedním z nich byl i Alessandro Alverá. Ten je také autorem rekonstrukce muzea Hofmobiliendepot.
Zdroje: wikipedia, tiskové materiály výstavy, www.hofmobiliendepot.at
Autorka: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, Ph.D.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Foto: archiv autorky
