30.12. 2023
Vize studentů UMPRUM S „Hlavňákem“ se začínají naplňovat
Projekty
Studentské projekty mohou být nesmírně užitečné svou nezávislostí na komerčních a politických tlacích. Proto se studenti architektury pražské UMPRUM věnují často přesvědčivým návrhům staveb, které byly realizovány špatně nebo se naopak, přes svou potřebnost k realizaci neprobojovaly. Není divu, že mezi ně patřila i poměrně složitá problematika prostorů pražského Hlavního nádraží a jeho okolí. Studenti toto místo začali z cvičných důvodů navštěvovat již před rokem 2010. Téma se rozhodli nazvat „Hlavňák“, aby tak dali najevo, že zbrklé lidové pojmenování „hlavák“ nemá logickou vazbu na Hlavní nádraží, ale je „na hlavu“.
Témat k zamyšlení bylo v tomto prostoru, který byl z neschopnosti pražské radnice udržet zde pořádek a reprezentační vzhled pro dobré jméno hlavního města nazván „Sherwood“, opravdu hodně. Nad celým územím bylo třeba se zamyslet komplexně. Nádraží trpělo zejména klasickou ignorancí potřeb přístupu z více stran města a absencí uživatelsky přátelské návaznosti na městskou dopravu. Proto ve svých projektech studenti architektury navrhli prodloužení dvou podchodů za kolejiště, jeden pro pěší komunikaci s Žižkovem, druhý s Vinohrady. Bylo třeba také řešit vazbu k nedaleké stanici linky A metra, do které je možné vybudovat rychlý pěší přístup z prodloužení prvního nástupiště. Ten by nahradil složitou cestu k „áčku“ přes odbavovací halu linkou C a návazně komplikovaným sestupem do stanice „A – Muzeum“. V tomto směru chodníku bylo možné také vybudovat jednoduché schodiště k Vinohradské třídě. Od ní přicházeli pěší po úzkém obrubníku vozovky severojižní magistrály a riskovali tak své životy. O tomto problému nechtěl původně magistrát vůbec slyšet, ale pak tam nakonec před několika lety, vinou neochoty státního dopravce ČD využít k propojení s Vinohradskou první nástupiště, vybudoval regulérní chodník. Uživatelsky nepřátelský přístup k nádraží je také od nejfrekventovanější tramvajové zastávky v Jindřišské ulici. Spojka Jeruzalémskou má přes velmi malou frekvenci provozu aut jen uzoučké chodníky, kde se lidé jen těžko vyhýbají, do haly nádraží pak nepokračuje přímo, ale dvakrát do pravého úhlu prohnutou „šikanou“. Studenti zde navrhli lávku, která by směrem od nádražní haly překonala Opletalovu ulici bez nástupního schodiště. Opletalova by pro plánovaný provoz tramvají byla vhodnější než kolejiště přímo v dotyku s východy ze stanice.
S lidskou komunikací souvisejí i cyklostezky, namísto kterých Praha dlouho pohodlně „budovala“ cyklotrasy. Jedna z nich přichází od Žižkova, ale je na přejezdu přes tramvajovou Seifertovu ulici násilně ukončena. Studenti navrhli propojení až do nádražní haly i její pokračování na druhou stranu stanice, kde stezky zatím chybí. Vše přirozeně obsloužili úschovnami i půjčovnami kol s oddychovými zónami a občerstvením.
Funkční drobná architektura je v přiléhajících Vrchlického sadech rozhodující pro podněty způsobu užívání veřejností. Namísto arogantního svévolného pisoáru instalovaného lhostejnými úředníky přímo před oči cestujících si studenti vzpomněli na někdejší elegantní kovové secesní záchodky a doporučili jejich přesné kopie. Formální tlachání pražských politiků i některých novinářů a neřešitelnosti koncentrace bezdomovců studenti vyřešili logicky, tak jak je v zahraničí vyzkoušeno: Navrhli bezdomovcům drobné stavbičky v ústraní parku, které přitahují pohodlím sezení, přístřešky proti dešti, samostatným WC s pitnou vodou i vyhřívanými sedáky pro zimní sezónu. V podobném stylu se nesla rovněž řešení drobné architektury nejen pro cyklisty, ale i pro teenagery, kteří také potřebují svá místa k setkávání v parcích.
Stranou pozornosti studentů nezůstala ani problematika provozu samotné nádražní haly. Mladí architekti se soustředili zejména na primární bezbariérovost, kterou představují vhodné úpravy schodišť bez nutnosti budovat drahá a poruchová motorová zařízení (výtahy, zdvihače, eskalátory ad.). Všimli si dobře, že Českým drahám vždy trvá dlouho, než zavolají údržbáře na zprovoznění poškozeného eskalátoru a cestující se musejí tahat s kufry po schodech. Samozřejmě při spěchu na vlak už těžko budou obcházet velkou plochu stanice do jednoho z podchodů, kde jsou namísto schodů šikmé chodníky – rampy. Základní bezbariérovost, v Čechách zatím málo populární, spočívá v řešení různých typů schodišťových pásů pro tašky na kolečkách, jízdní kola, kočárky a případně i vozíčkáře s obsluhou.
Pozornosti studentů neunikla ani řada drobných detailů, které činí z dopravního terminálu prostor přátelský či nepřátelský člověku. Jde například o dostatečnou kapacitu levných úschovných boxů, skutečně komunikativní informační systémy, čekárny 1. třídy ad. typů z oboru organizační ergonomie pak třeba přiměřená otevírací doba provozoven služeb ve stanici. O té nemůže rozhodovat „obchodní výhodnost“ provozovatele, ale koordinovaně ve prospěch cestujících vedení stanice. Materialistické smýšlení dopravců také mladí architekti nabourali nabídkou staničního prostoru pro modlitbu různých konfesí, o kterém si naivní lidé myslí, že je na letištích budován kvůli strachu z létání.
Některé z uvedených koncepcí se začínají nyní realizovat, ale zdaleka ne v takové kvalitě a komplexnosti, jak je navrhovali studenti pražské UMPRUM. Podchod byl zatím prodloužen pouze jeden, chodník od Vinohradské, jak už bylo uvedeno, je jen dílčím řešením a zamýšlené koleje nové tramvajové trasy nepůjdou optimálně Opletalovou ulicí. Bude zajímavé sledovat, jak se podaří zvládnout pěší propojení do Jindřišské a zda si magistrát poradí s bezdomovci neformálně a účinně.
Naštěstí zpackaná architektonická soutěž o úpravu výstupu z nádražní haly vzbudila ostré kritiky, takže snad dojde k potřebným úpravám dost podivného řešení. Pravdu mají samozřejmě připomínky, že pod vysokou konstrukci venkovního přístřešku bude silně foukat.
Ukázalo se, že mezinárodní soutěž nemusí být samozřejmou zárukou kvality, neboť projektanti zdaleka, neznající dlouhodobě reálný provoz kolem „Hlavňáku“ mohou mít k mnoha detailům řešení značně necitlivé přístupy. Včetně toho, že kvalitní dílo české architektky Šrámkové si rozhodně zaslouží větší respekt. Ten by přiměřeně zvládli i průměrní projektanti, kteří by v sobě ukázněně utlumili ego extravagantní sebeprezentace. Formální a málo obsažné reakce vítězného architektonického studia dávají jasně najevo, že mu chybělo opravdové vnímavé soustředění na specifikum velmi svébytného prostoru pražského „Hlavňáku“.
Ukázky studentských projektů byly svého času zaslány také pražskému Institutu plánování a rozvoje (IPR), který však nepovažoval za potřebné se na ně vůbec soustředit. Byly proto zveřejněny na webu, kde vzbudily podnětné diskuse odborné i laické veřejnosti, kritické i pochvalné.
Karla Šemorová
