23.01. 2014
Všude jenom prsa a zadky
Recenze
Měla jsem na prázdninách svoji malou, vlastně už osmiletou(!) Elišku, kterou jsem vzala na dvě výstavy. Jedna sklidila úspěch, druhá ne.
Jako první jsme navštívily tu s "prsama a zadkama", což vedlo k naprosto odmítavému obličeji, když jsem navrhla, že jdeme ještě na další výstavu. Naštěstí se ale tahle líbila, a já si částečně oddychla, že doma nebude vykládat jen o těch zadcích.
Ta povedená, jak tvrdí ten malej lišák, byla výstava Petra Nikla - Hra o čas v Městské knihovně. Faktem je, že tato výstava přímo volá potom, aby se na ni přišly podívat všechny děti, protože svojí barevností a žijícími tvory, kteří zde momentálně přebývají, naprosto vybočuje z řady běžných galerií a svým přístupem jednoduše zaujme na první pohled. Výstavní prostory jakoby se najednou změnily v malé ZOO robotické fauny, nad kterou se procházíte a pozorujete, jak jezdí sem a tam. K vidění jsou zde dva vzácné druhy; Brouk Jezdící a Koule Kutalející. Tito tvorové se vyznačují silným smyslem pro umění a v rámci výstavy tvoří svá umělecká díla přímo v galerii. Tato výstava je tedy jedinečnou možnost vidět non-stop tvořící "umělce".
Projdete-li skrze tuto exotickou oázu, dostanete se do klidnější části, kterou tvoří časové obrazy. Barevnost přejde v odstíny šedé a průhledné kamínky, kterými se opět prohánějí malí brouci, tvoří světelné kulisy. Je jedno, odkud vstoupíte do světa Petra Nikla, neboť až už začnete odkudkoli, všechny prostory spolu komunikují a vystavené věci, aniž byste si o nich předtím cokoli četli, vám vypráví samy. Poté, co jsme se dostaly na její konec, jsem si ještě listovala knížkami k výstavě. Eliška mezitím velmi vážně sepisovala své dojmy do knihy návštěv. Překvapivě nevyhráli brouci, ale jedna kačka, která byla původně tučňák.
Druhá výstava, ano, ty prsa a zadky, byla výstava Nové slovenské vlny v Domě fotografie. I když u mé mladší verze, Elišky, nesklidila úspěch, pro mě byla skvělá ve dvou věcech. Za prvé to byl výběr vystavených fotografií a za druhé místo, znovuotevření Domu fotografie.
Koncept výstavy je postavený na představení méně známých fotografických prací Tona Stana, Martina Švolíka, Petra Župníka ad., kdy většina z nich vznikla za jejich studia na pražské FAMU a některé z nich nebyly dosud nikdy vystaveny. Celkově to na mě působilo jako jeden velký pokus. A't už to vezmu jako pokus studentů, kteří hledají správný úhel pohledu k vyjádření svých pocitů, nebo jako pokus o spojení těchto fotografů, kteří, ačkoli jsou řazeni do fenoménu Slovenské nové vlny, společně takto vystavují poprvé, je to pokus, jestli to spolu funguje. Mému o dvě hlavy menšímu doprovodu to nezabralo ani pět minut, aby přišla na to, že pro ni to nefunguje, tak jsem jí musela dát za úkol vybrat si jednu fotografii, která ji zaujme, a na konci mi řekne proč, abych získala trochu víc času a mohla si v klidu si projít celou expozici a zjistit, že to funguje.
Až na vás vykoukne jedna jediná houba z celé výstavy, která vypadá, jakoby byla stejně velká jako ten most za ní, díváte se na výběr Elišky.
