05.07. 2015
Výhody a úskalí dřevěných fasád dle zkušeností ze severských zemí
Design v souvislostech
Nejen u dřevostaveb, ale také u objektů stavěných z jiných stavebních materiálů, jako jsou cihly, beton či ocelové konstrukce, je dnes architekty stále častěji navrhována dřevěná fasáda. A to nejen kvůli jejímu originálnímu vzhledu, ale nezřídka i pro větší odolnost proti mechanickému poškození a zejména pak pro další pozitivní vlastnosti, jimiž správně zvolená a provedená dřevěná fasáda při patřičné údržbě dokáže i po staletí konkurovat klasické omítkové. Aby tomu tak skutečně bylo, je třeba dodržet několik zásad, využívaných např. v klimaticky náročných severských zemích, o které se s účastníky letošního volyňského semináře Dřevostavby podělil Kristjan Saks, zástupce firmy Puidukoda z Estonska, zaměřené na výrobu dřevěných palubek.
Podle Kristjana Sakse jsou dřevěné fasády často srovnávány s kontaktní minerální omítkou jako dva konkurenční systémy konečných úprav venkovních stěn. Omítka je nezřídka veřejností i některými architekty považována za bezúdržbovou a s delší životností, než má dřevěná fasáda. Toto přesvědčení však podle něj není opodstatněné, neboť omítka také vyžaduje čištění a pravidelnou údržbu, stejně jako dřevěný obklad. Klasická kontaktní omítka je navíc ve srovnání s dřevěnou fasádou méně odolná vůči mechanickému poškození. Mohou se u ní také vyskytnout problémy s vlhkostí (vnitřní) ve stěnách a to např. chybně vyprojektovanou skladbou stěny se špatně umístěným rosným bodem, nevhodnou volbou stavebních technologií anebo kvůli špatným vlhkostním a teplotním podmínkám v interiéru. Dřevěná fasáda vlhkostí vlastní stěny přímo dotčená není díky nutnému odvětrání pod obklady. „Při hledání odpovědi na otázku, jak tedy dřevěnou fasádu realizovat a udržovat tak, aby uspěla v konkurenci s kontaktní omítkou, je třeba začít u dobrého architektonického návrhu, správné instalaci obkladových prvků a v neposlední řadě také ve správné a pravidelné údržbě," říká Kristjan Saks, nabízejíc přitom četným zájemcům o tuto problematiku pár praktických tipů, které se při realizaci dřevěných fasád využívají v severských zemích.
Doporučené profily a montáž
Základem pro zajištění stability a trvanlivosti dřevěné fasády je správně zvolit tloušťku jednotlivých obkladových prken nebo palubek a to podle nepsaného pravidla: čím silnější - tím lepší. „Exteriérové obkladové prvky by neměly být tenčí jak 18 mm, nicméně za optimální se považuje 21 mm, ale nejlépe je zvolit tloušťku až 28 mm. To samé platí také o šířce odvětrávací mezery (minimálně 22 mm, optimální 28 mm), neboť příliš velká mezera způsobuje ochlazování fasády. Zde pak ještě platí, že vzdálenost mezi konstrukčními prvky roštu odvětrávací mezery by neměla být větší jak 600 mm," říká Kristjan Saks s tím, že pro upevnění obkladových palubek k roštu by měly být použity buď pouze speciální pozinkované drážkované hřebíky pro venkovní fasády, nebo pro tento účel vhodnější vruty, které musí být nerezové nebo se speciální ochranou proti povětrnostním vlivům. Vruty by pak měly být minimálně 2krát delší, než je tloušťka obkladu (na tl. 21 mm vrut minimálně 4,2 x 42 mm), přičemž např. sibiřský modřín vyžaduje pouze nerezové vruty a navíc silnější a delší (na tl. 21 mm vrut min. 5,0 x 60 mm). Při vlastní instalaci se jednotlivé obkladové prvky (ve směru šířky prkna) upevňují vždy dvěma vruty a to ve vzdálenosti 70 - 100 mm od čel a 20-25 mm od hran.
Důležitou roli pro zachování dlouhé životnosti hraje také napojení fasády v rozích. Zejména pak u vodorovného obkladu, kde se pro rohové spojení doporučuje tradiční spojení natupo s překrytím rohovými latěmi, místo současného moderního spojení na pokos.
Hlavní zásady montáže a údržba
Dřevěná fasáda by se podle severských zkušeností měla montovat pokud možno z předem (proti povětrnostním vlivům) ošetřených (naimpregnovaných) prken či palubek. „Přitom je důležité neporušit vrstvu nátěru kolem spojovacího materiálu nebo v opačném případě takové místo přetřít. To platí i v případě někdy nezbytného zakracování konců nebo jiné manipulace s obklady," doplňuje K. Saks a dodává, že bez ohledu na kvalitu povrchové úpravy je dřevěné fasáda velice citlivá na vlhkost (zejména na zatékání do fasády) a je extrémně exponovaná dešti dopadajícímu pod úhlem a navíc se odrážejícímu od povrchu půdy. Proto je třeba již při projektování pamatovat na dostatečně široký přesah střechy (minimálně 600 mm) a také na sokl fasády, který podobně jako u omítkové by měl být vysoký min. 300 mm. „K zajištění dlouhé životnosti fasády přispívá také dobře nainstalované ostění, okenní parapety, okapy, odvodňovací roury či různé plechové chrániče (zabraňující vodě dostat se pod prkna) a v neposlední řadě také pravidelná údržba," doplňuje K. Saks a v souvislosti s údržbou dodává, že čištění a nátěr dřevěné fasády se provádí v závislosti na použité nátěrové hmotě (NH) a expozici fasády vůči světovým stranám. V případě transparentních NH by první údržba měla proběhnout za 3-7 let od instalace fasády a u krycích NH za 7-15 let. Frekvence opakovaných nátěrů záleží na více okolnostech - na použité NH, typu povrchu dřeva, odstínu NH, na umístění domu apod. Před opravným nátěrem je třeba fasádu opatrně očistit, odstranit volnou špínu a prach. Plesnivá místa by se měla ošetřit speciálním prostředkem na plíseň, nechat dostatečně uschnout a až poté fasádu natřít alespoň dvěma vrstvami. „Kromě toho je dobré pravidelně kontrolovat i možná mechanická poškození či deformace materiálu a povrchu nátěru (například trhliny, korýtkování prken způsobené fluktuací vlhkosti apod.) a neprodleně je opravit, aby se nerozšiřovala dále," doplňuje a závěrem dodává, že pokud je dřevěná fasáda správně nainstalována a udržována, má stejnou trvanlivost i životnost jako kontaktní omítka a může přečkat i několik století. Důkazem toho podle něj může být např. pravidelně udržovaný dřevěný kostel z roku 1643, který již 372 let stojí v Estonsku na ostrově Ruhnu v Rižském zálivu Baltského moře.
František Novák
Převzato z časopisu Dřevařský magazín 6/2015
Foto: archiv Kristjana Sakse
