08.06. 2012
Vývoj a regrese kultury bydlení
Design v souvislostech
Nad stavem architektury bydlení u nás se zamýšlí spousta architektů, kritiků i laiků. Proč lidé vstřícně přijímají moderní design techniky, ale u bydlení se drží tvarů více než sto let „prošlých“?
Úvodní ilustrace v levé části představuje Unité d´habitation v Marseille od Le Corbusiera, střešní terasu bytového domu postaveného těsně po válce podle koncepce moderního bydlení z roku 1925. Projekt rodinného domu s věžičkami na pravé straně je o 70 let „modernější". Není to omyl, takto se vývoj architektury bydlení v Čechách zbláznil a poskočil zpět do hluboké minulosti.
Pojďme porovnat techniku i kulturu bydlení před 80 až 90 lety se současným stavem. Naši předkové z období První republiky by moderní automobily nepoznali, u dnešních telefonů by nechápali, k čemu taková malá krabička slouží, televizory, počítače či internet by si neuměli ani představit. Zato by kroutili hlavami nad tím, proč bydlíme hloupěji než jejich rodiče. Malý příklad: první stavba s plochou střechou byla v Praze postavena už před sto lety, v roce 1912. A přestože současné technologie umožňují rovnou střechu bez nebezpečí zatékání a půdní prostory jako sklady slámy už dávno nepotřebujeme (pro bydlení se nikdy nehodily a nevyužívaly), máme šikmé střechy na většině území povinně nařízeny od úředníků. Jak je možné, že podobu moderní architektury předem určují lidé bez patřičné odbornosti? (Například v CHKO může projekt předního architekta zamítnout šéf s profesí třeba ornitologa.) Proč společnost vynakládá prostředky na vzdělání architektů, když ho pak vůbec nerespektuje?
Ročně se v České republice postaví kolem 18 tisíc domů, ale na pouhé desetině se podílejí architekti. Když projíždíme zástavbou posledních dvaceti let na okrajích sídel, nestačíme se divit, jakou směsici tvarů a stylů nacházíme. Rodinné domy nemají nic společného ani s moderním bydlením, ani s tradicí českého venkova, na kterou se odvolávají úřady s razítkem „Stavba povolena".
Příčin tohoto nepříznivého stavu je celá řada a v jediném článku je nelze postihnout. Zásadní je ale fakt, že architektura u nás není vnímána jako prospěšný, či dokonce potřebný obor. Přitom je nejvíce viditelným obrazem společnosti. O architektuře se málo mluví a píše v médiích, a když už, pak spíše bulvárním způsobem. Kritizuje se z pohledu „líbí-nelíbí", bez znalosti problematiky a pliváním na vše, co „mně osobně" připadá ošklivé. Na architekty se lidé dívají jako na extrémisty. Za celou dobu „svobodné architektury" od počátku devadesátých let se mediálně (celospolečensky) hovořilo pouze o dvou stavbách, Tančícím domě (autoři Vlado Milunić a Frank Gehry) a Národní knihovně Jana Kaplického. A to jen z toho důvodu, že oba projekty byly kontroverzní, tedy bulvárně atraktivní.
Kultura bydlení se v mnoha vyspělých zemích vyučuje už na základní škole. U nás zcela chybí osvěta, o bydlení píšou častěji univerzální novináři než odborníci. (Výjimkou jsou recenze Adama Gebriana na www.lidovky.cz. (http://www.lidovky.cz/recenze-adama-gebriana-06z-/ln-bydleni.asp?o=0&klic=110013)
Populární časopisy o bydlení jsou vedeny finančními zájmy (aby se udržely při životě), podřizují se tedy inzerentům. Velké servery se zase podbízejí všeobecnému vkusu, aby si zajistily vysokou návštěvnost. Namísto solidních informací čtenáři dostávají firemní propagace, anebo nesmyslné inspirace módními trendy s jepičím životem. Nezávislé nebo odborné časopisy už téměř neexistují. Televizní dokumenty o architektuře se objevují sotva na ČT2
v nočních hodinách, ve sledovaném čase naopak pořady Jak se staví sen nebo Bydlení je hra ukazují, jak spolupráce architekta s klientem vypadat nemá.
Přirozený vývoj velmi vyspělé české architektury přerušila 2. světová válka a následný režim zlikvidoval propojení se světem. V trochu uvolněných 60. letech tu sice pod vlivem Bruselu (čs. pavilon na Expo 58) vzniklo pár slušných veřejných staveb, i špičkový design měl evropskou úroveň, ale bydlení celkově ovládala až do revoluce paneláková kultura. Hlad po (dříve téměř nemožném) individuálním bydlení vyvolal na počátku 90. let stavební boom rodinných domů. Pochopitelný odpor k anonymním panelákovým sídlištím podpořený americkým snem podle právě vysílaného seriálu Dallas byl dokonalým prostředím pro zahraniční firmy s pokleslými produkty, které se na západ od našich hranic už příliš nechytaly - od plastových oken přes nábytek parodující starožitnosti až po celé typové domy. Panelákový umakartismus tak vystřídalo podnikatelské baroko. Pro kulturu bydlení to rozhodně nebyla očistná lázeň, ale pád do bahna.S cenově dostupnými domy z „papundeklu" a projekty za babku lidé necítili potřebu obracet se na architekty; bez patřičné osvěty ani nevěděli, v čem spočívá hodnota bydlení a co by měli od architekta požadovat. Barevné domečky s obloučky, arkýřky, věžičkami, vikýřky a dalšími kravinkami byly pravým opakem šedivých betonových krabic, a to se líbilo...
Proč ale všeobecný vkus tíhne k těmto šmoulím domečkům, a přitom lidé bez kritiky přijímají moderní design automobilů, mobilních telefonů nebo televizorů? Jak je možné, že u aut na „kýč" vlastně ani nenarazíme? Jedním z důvodů je nová funkce předmětů (případně nové požadavky na funkci), která automaticky přináší nový, moderní tvar. Hranatý automobil nebude jezdit dvousetkilometrovou rychlostí, potřebu aerodynamického tvaru chápe každý člověk. Mobilní telefon nemůže mít klasické rozdělení na přístroj a sluchátko, ani velikost, která by se nevešla do kapsy. Zato od židle, postele
a stolu očekáváme stejnou funkci jako před tisícem let, moderní design je něco „navíc", co může plnit jen další, náročnější požadavky. Nábytek, případně i celý dům poskytuje uživatelům prostor pro konzervativní postoj, trvání na historických tvarech, pro uplatnění vlastního názoru a vkusu/nevkusu.
Dalším vysvětlením by mohl být odlišný proces vzniku. Automobily a jiné předměty se vyrábějí sériově ve velkých firmách, lidé je kupují dokončené, nemohou jejich vzhled ovlivnit. Naopak každý rodinný dům se projektuje na objednávku jednotlivce: na výsledné podobě se podepisuje představa/kultivovanost investora, talent i morální vlastnosti vybraného projektanta, v závěrečné fázi ještě osobní vkus a vzdělanost/nevzdělanost úředníka. V každém oboru pracují odborníci s výjimečnými schopnostmi, průměrní i podprůměrní. Totéž platí pro architekty nebo designéry. Ferrari, Mercedes a další automobilky si do svého týmu samozřejmě vybírají jen ty nejlepší
z nejlepších, ani Nokia nebo Philips nebude zaměstnávat průměrného designéra. A každý nový návrh posuzuje ještě tým dalších, opět vynikajících odborníků. Nábytek renomovaných firem má sice obdobný proces vzniku, ale na rozdíl od aut nebo elektroniky vyrábí židle, křesla či postele i kdejaká malá firma. Na designéry nemá peníze, vítězí tedy opět kutilství a všeobecný vkus. Tady se u nás zastavil čas v období panelákové kultury, případně se firma replikami a mícháním stylů přizpůsobila podnikatelskému baroku. V tomto směru má pozitivní vliv na celkový stav kultury bydlení snad jen IKEA, její levné výrobky navazují na tradičně dobrý skandinávský design (někdy kritizovaná kvalita provedení zcela odpovídá ceně).
A do architektury může mluvit téměř každý laik. A to nejenom u soukromých staveb. Přestože všechny stavby financované z veřejných prostředků by měly vznikat na základě architektonických soutěží a rozhodovat by o nich měly poroty odborníků, děje se tak zcela výjimečně. Ani vítězný projekt ještě nemá záruku, že se stavba podle něj bude realizovat. Rozhoduje obchodní soutěž (spíš korupce, možnosti tunelování). A i když se podaří vítězný projekt prosadit, může se vytvořit občanská iniciativa (posuzující z pohledu líbí-nelíbí), které politici ustoupí z obavy, že příště by nebyli zvoleni do funkcí.
V úvodu bylo řečeno, že na realizovaných domech se architekti podílejí jen v deseti procentech. Na rozdíl od zahraničí u nás nemusí být stavba podepsána architektem. Oprávnění k projektování dává členství v České komoře architektů, kde je cca 3400 architektů, nebo v ČKAIT (Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků), která má ale členů desetkrát více. Stavební inženýr má určitě spoustu znalostí, které architektům chybí, ale architektura mezi ně nepatří. Obě profese by měly úzce spolupracovat, ne si konkurovat. Podobně jako zubař nemůže operovat slepé střevo, ačkoliv vystudoval medicínu, ani architekt by neměl řešit statiku a stavař architekturu.
Dalším negativním jevem u nás je vliv developerů. Například v Holandsku se u developerů předpokládá architektonické vzdělání, některé státy mají dokonce stanoveno, že developerský projekt může mít maximálně 30% zisk. Hlavně ale musí respektovat požadavky města na dané území. Ty vycházejí z objektivních potřeb obyvatel, ve fázi příprav zadání projektu je vhodný čas pro diskuzi s veřejností (ne až nad projektem schváleným odbornou komisí). Město samo vypíše architektonickou soutěž a lokalitu prodává developerům už s vítězným projektem, jasně danou podobou architektury. V ČR se s pozemky kšeftuje systémem „krabic s vínem", podle zájmů developera se pak dodatečně upravuje i územní plán. Jde především o zisk, a ten bývá 200 nebo i 300 %. Proto jsou dnes byty předražené a neprodejné, proto mohla vzniknout satelitní sídliště bez kvalitní koncepce. Architektura se stala zbožím, přitom se pozice architekta z celého procesu vytratila.
Od roku 2000 se architektura začíná maličko lepšit, k penězům a hypotékám se dostávají mladí lidé, kteří více cestují a vidí moderní architekturu v zahraničí. Také vrstva podnikatelů v dobrém postavení cítí bydlení jako společenskou prestiž a za šmoulí domky už by se styděla. Bossové a celebrity vyhledávají renomované architekty, jejich domy jsou atraktivní i pro časopisy, a stávají se tak vzorem pro ostatní stavebníky.
Důležité pro celkovou kulturu bydlení však je, aby vznikaly také kvalitní urbanistické soubory, kvalitní bytové domy cenově dostupné pro širokou vrstvu obyvatel, kvalitní veřejné prostory mezi těmito domy. Ze soutěží pro studenty architektury je patrné, kolik skvělých myšlenek vzniká v hlavách nejmladší generace architektů. Na nás všech záleží, jestli dokážeme změnit také podmínky ve společnosti a zrušit nevyhovující legislativu, aby se tyto myšlenky mohly prosadit proti zájmům jednotlivců. Aby architektura byla znovu oborem, který bude vypovídat o vyspělosti současné společnosti stejně jako auta, televizory nebo počítače.
Více informací na www.bydlení-iq.cz
Věra Konečná
Foto David Židlický (www.tugendhat.eu), Jaroslav Hejzlar, propagační materiály firem a archiv
01
Moderní automobil před moderním domem v roce 1927 (bytový dům od Le Corbusiera na sídlišti Weissenhof, dělnické kolonii vybudované ve Stuttgartu; vznikla na základě mezinárodní architektonické soutěže, získala široký ohlas a stala se vzorem pro moderní architekturu).
02
Naprostým kontrastem je současný automobil a současný rodinný dům u Prahy.
03
Automobily se za 92 let změnily k nepoznání: takto vypadal Chrysler v roce 1926, tedy z období funkcionalistických domů Le Corbusiera...
04
... a toto je nový model Lamborghini Aventador na letošním autosalonu v Ženevě.
05
Ani závodnímu vozu Mercedes Benz z roku 1937 se nepodobá...
06
...současný závodní vůz Ferrari 248 F1
07
Porovnejme motocykl z třicátých let...
08
...a současný motocykl
09
V roce 1928 jezdily po Praze autobusy Škoda 505.
10
Tato může vypadat současný autobus městské hromadné dopravy.
11
Parní lokomotiva z třicátých let
12
Současné japonské rychlovlaky
13
Předválečná pražská tramvaj
14
Současný návrh nové tramvaje Tramspiral
15
Letadla z období funkcionalistické architektury
16
Současné dopravní letadlo
17
Běžná podoba pánských hodinek za První republiky
18
Současné náramkové hodinky s mobilním telefonem
19
Moderní telefony z roku 1928
20
Současné telefony do kapsy mohou být současně fotoaparátem, budíkem, kalkulačkou, rádiem, počítačem, televizorem...
21
Zcela opačný vývoj ale můžeme sledovat v bydlení. Marcel Breuer navrhl v roce 1928 židli se subtilní trubkovou konstrukcí a ratanovým výpletem. Breuer byl vášnivým cyklistou a inspirací mu byla lehká a pevná konstrukce kola.
22
Křesílka Ludwiga Miese z roku 1927 a 1931;
23
Breuerovou židlí z roku 1928 (vlevo) se dodnes zařizují moderní kancelářské prostory. Trubkovou konstrukci si oblíbili i další designéři funkcionalismu, například Jindřich Halabala navrhl tuto židli v roce 1931.
24
Běžná nabídka současných židlí: Jindřich Halabala by se nestačil divit.
25
Křeslo vlevo od Marcela Breuera se začalo vyrábět už v roce 1925, druhé od Le Corbusiera v roce 1928. Obě jsou dodnes součástí těch nejmodernějších interiérů.
26
Křeslo Barcelona nebo Chaise Lounge od Ludwiga Miese van der Rohe (obojí rok 1929) snad ani nemusíme představovat, známe je z brněnské vily Tugendhat.
27
Ohýbané dřevo přivedl na svět Michael Thonet, finský architekt Alvar Aalto začal pracovat také s ohýbanou překližkou. Jeho křeslo z roku 1930 dodnes patří k tomu nejlepšímu z moderního designu.
28
Současná běžná nabídka křesel na našem trhu je ve srovnání s rokem 1930 jasným důkazem regrese bytové kultury.
31
Také ve srovnání luxusního Miesova setu Barcelona z roku 1929...
32
...jsou sedací soupravy mnohých současných „luxusních" interiérů skokem do hluboké minulosti.
33
LC4 Lounge Chair (v černé, bílé nebo pony kůži) Le Corbusierova, Pierra Jeannereta a Charlotte Pirriand se stala hitem už v roce 1928 a vyrábí se dodnes nejen podle originálního návrhu, ale také v nesčetných kopiích.
34
Současná značka Christopher Guy vsadila na pokleslý snobský vkus a produkuje repliky. Ve srovnání s Le Corbusierovou Lounge Chair působí její dlouhá židle v tzv. hollywoodském stylu nejen nemoderně, ale i komicky.
35
Příklad kvality bydlení z roku 1930: koncept brněnské vily Tugendhat byl zaměřen na krásné výhledy do zahrady a širokého okolí.
36
Česká milionářská vila ve stylu podnikatelského baroka je zahleděna pouze sama do sebe.
37
Otevřený obytný prostor vily Tugendhat byl pro moderní bydlení převratným počinem.
38
Obytný prostor v současné české vile: návrat do středověku, marný pokus o povýšení se mezi šlechtu
39
Chování architektury vůči okolí: přestože vila Tugendhat poskytovala nejvyšší možný standard bydlení, do zástavby ulice se zapojila nenápadným průčelím.
40
Podnikatelské baroko se nad své okolí naopak zpupně povyšuje, ale prodražující stavební prvky (komplikovaná střecha, vikýře, sloupy, honosné zábradlí) nemají pro kvalitu bydlení vůbec žádnou hodnotu.
41
Nejcennější výsadou rodinného domu je propojení se zahradou: malý dům Ludwiga Miese pro Edith Farnsworth v Illinois má úsporný tvar, zato plně prosklenou fasádou a terasami ruší hranici mezi bydlením a exteriérem.
42
Podnikatelské baroko složitými, rádoby historickými tvary přímo hýří, ale bydlení se zahradou propojují pouze malá kukátka. Za hodně peněz málo muziky.
