25.04. 2023
Lidské měřítko je náročnou podstatou kvality designu a architektury
Ergonomie
Někomu to možná přijde samozřejmé, zejména u architektury. Ta má na to přeci systémy měr, modulory a většina z nich je obsažena v technických normách, které lze učinit součástí databáze projekčního software, a ten je pak automaticky do vytvářeného návrhu aplikuje. Tvorba designu to tak jednoduché nemá, protože ergonomický software není zatím v módě užívat, a tak jen nejpoctivější návrháři (samozřejmě s výjimkou nábytku, kde je to částečně zvykem) se snaží rozměrovou problematiku vkládat i do řešení drobných předmětů nebo techniky.
To je však jen oblast nepříliš náročné, snadno vnímatelné, základní, ale dnes přeci jen už ne nejdůležitější fyzické antropometrie. Vedle ní existuje antropometrie fyzikální, chemická a psychická. Ta poslední včetně své významné kognitivní problematiky duchovní.
Fyzikální a chemická antropometrie se zabývá měřením vlastnostmi prostředí, respektive konkrétních interakcí lidského těla a fyzikálních i chemických jevů, kde se snaží stanovit různé míry jejich přijatelnosti pro lidský organismus. Do této kategorie patří také mnohé biologické faktory, tedy kontakt člověka s mikroorganismy, plísněmi, živočichy i rostlinstvem. Jde už o problematiku komplikovanější, každý ví, že krátká expozice odlišnými částmi těla přináší velmi různé výsledky. To vše je zvykem prezentovat známými kruhovými diagramy vizualizujícími rozpětí hodnot ideálního a přijatelného komfortu, které patří k nejcharakterističtějším ilustracím ergonomických textů a základu výuky tohoto oboru.
Je logické, že psychická antropometrie je oborem ještě složitějším. K nejznámějším v ní patří různé mentální zátěžové testy spojené například s výkonem specifických profesí. Data z kognitivní psychologie nám dávají informaci o tom, jaký charakter a síla expozice jsou přiměřené citlivosti lidských smyslových orgánů. Zde je důležité si uvědomit důležitý fakt, že vnímavost našich smyslů se vyvinula ve vztahu k dlouholetým rizikovým fyzikálním a chemickým faktorům prostředí, přičemž jeho dnešní změněné kvality se logicky nacházejí mimo schopnosti přímé ochranné identifikace naším tělem. O to větší preventivní význam má ergonomie.
Lidské měřítko vnímáme také u kombinovaných jevů. Během svého dlouhodobého vývoje se například člověk pohyboval nejvyšší rychlostí odpovídající běhu. Odolnost jeho kostry se řádově vyvinula pro rizika nárazů při takové rychlosti. S tím se souběžně vyvíjel psychický systém, který pohyb kontroloval s vědomím, co může způsobit. Jakmile člověk vytvořil pomůcky a prostředky, které mu umožnily uvedenou rychlost zásadně překročit, dostal se mimo lidské měřítko fyzicky i psychicky. Odolnost lidského těla při vyšší rychlosti už není dostatečná, a pokud některé mechanismy odstraní přirozený pocit strachu z ní, nedokážeme ji psychicky přiměřeně regulovat. Uvedený příklad má v dnešní technologické civilizaci mnoho obdob, na které jsme si často tak navykli, že se nám ztrácí potřebný podnět k jejich racionálním analýzám. Stručně řečeno, člověk začal ovládat mnohé, často i smysly neidentifikovatelné velké síly a má velký problém je regulovat přiměřeně nejen vůči okamžitým vlivům na své tělo, ale zejména vůči vlivům zprostředkovaným, dlouhodobým.
Uvedená problematika představuje ukázku z široké oblasti jevů, které člověka v různých rovinách přesahují. Pro ně platí, že se s nimi dokážou přiměřeně vypořádat jen lidé s rozvinutými vyššími typy inteligence. Tedy operačními schopnostmi mozku přesahujícími sféru základní skupiny typu IQ. Vyšší typy inteligence, k nimž patří zejména interpersonální a ekosystémová, umožňují člověku vnímání a rozhodování v prostoru komplikovanějších systémů. Ke kognitivně nejnáročnějším patří systémy, které se nemohou opírat o žádnou ze smyslových zkušeností, a to ani zprostředkovaných technikou a dále jevy, které zatím nedokázal zpracovat vědecký výzkum. V nich hraje, jak známo, rozhodující roli existenciální typ inteligence, která se také zabývá hodnotovými systémy.
A tady je problematika lidského měřítka také důležitá. Lidé neoplývající větším rozvojem vyšších typů inteligence se musí nějakým způsobem s tím, co je přesahuje, mentálně vypořádat. A potřebují to nakonec svým způsobem i ti vysoce inteligentní. Je možné vnímat náročné existenciální například kosmologické principy v čistě racionálních logických vazbách vědy, ale není to příliš lidské. Protože jsme v rámci ontogeneze (osobního vývoje) zvyklí z dětství vnímat lidi, kteří nás přesahují (dospělé), jako matky, otce, nebo moudré starce, je psychicky přirozené použít tento princip i ve fylogenezi (postupném vývoji lidského druhu). Homo sapiens se stále pozvolna vyvíjí, a proto si můžeme představit dokonalejší budoucí lidi ve formě jakýchsi „bohů“. Tady platí oboustranně symbolická biblická věta „Bůh stvořil člověka k obrazu svému“, neboť dnes bereme na vědomí, že člověk nebyl jednorázově stvořen, ale je stále dále tvořen. A s potřebnou trochou zjednodušení můžeme také naopak říci, že člověk (ve svém mentálním světě) „stvořil Boha k obrazu svému“.
Když se začtete do textů předních filosofů či religionistů, zjistíte, že vědecké kosmologické principy nejsou většinou popisovány přijatelně lidsky, chybí v nich podněty pro smyslovou představivost i emotivní rovinu jevu. Lidským měřítkem je v tomto smyslu personalizovaná představa nejvyšších principů, například ve formě „boha, moudrého otce (stvořitele vesmíru)“ nebo „bohyně pozemského života – matky“. Za takový lidský posun vnímání se nemusí stydět ani nejgeniálnější vědci, byť se mohou přirozeně bránit příliš realistickým slovním popisům svých představ. Z teorie vědy víme, že člověk si o realitě vytváří představy formou modelů, kdy souběžné akceptování různých modelů se u komplikovaných jevů může optimálně doplňovat.
Pokud se považujeme za vzdělané a nadprůměrně inteligentní, nemůžeme zcela zpochybňovat ani letité předvědecké představy homo sapiens o Zemi jako ploché desce překlenuté klenbou oblohy, neboť to odpovídá přirozeným smyslovým vjemům, které nás každodenně formují. Stejně tak symbolický popis vývoje vesmíru a zeměkoule v sedmi dnech odpovídající představivosti laika. Přiznejme si, že se příliš neliší od magických představ dnešních laických uživatelů elektrotechniky, kteří si fyziku na základní škole díky fenomenální paměti mládí jen našprtali, a pokud jí trochu rozuměli, tak ji dalším neužíváním i vinou dnešní mimořádné profesní specializace dávno zapomněli.
Lidské měřítko tedy zdaleka není určováno jen fyzickými rozměry těla, ale zejména vnímavostí psychiky a mentální představivostí. A interdisciplinární obor ergonomie je díky svému předmětu zájmu – komplexní interakci lidského těla a prostředí – společně s propojenými vědami nejaktuálnějším oborem, který se jím zabývá.
Tomáš Fassati
