30.09. 2023
Rozhovor pro Národní cenu za studentský design 2023 – Jan Kaděra
rozhovory
Seznamujeme vás s účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2023. Kvalitní a inovativní design by neměl být pouze estetický, ale také lidem usnadňovat život. O to se ve své tvorbě snaží i Jan Kaděra. V rozhovoru vás seznámí se svým návrhem dětského invalidního vozíku Hugo.
Do soutěže jsi přihlásil svůj návrh dětského mechanického invalidního vozíku Hugo. Vysvětli prosím čtenářům, v čem je tvůj invalidní vozík jedinečný a pro koho je určen. Jakým způsobem lze invalidní vozík modifikovat?
Invalidní vozík je navržen pro děti od 4 do 10 let. A jedinečnost můžeme hledat v jeho modifikaci jednoduché konstrukce, která je navržena tak, aby "rostla" s dítětem. Rodiče nebo zdravotní pojišťovna nemusí pořizovat invalidní vozík každý rok a ušetří tedy hodně peněz.
Celá konstrukce invalidního vozíku je navržena tak, aby ji dokázal rozmontovat nebo smontovat i nekvalifikovaný uživatel. Je to velmi jednoduché. Pod sedákem a opěrkou se skrývá středová trubka a na každé je šestice šroubů. Když tyto šrouby povolíme a roztáhneme oba boční rámy, tak se celkově vozík roztáhne o čtyři centimetry na každou stranu. To je dost právě pro děti od 4 do 10 let.
Co tě přivedlo k tomu zajímat se zrovna o tuto problematiku?
V prvopočátku jsem chtěl navrhnout invalidní vozík pro dospělé, ale konkurence je velká a není tam žádný prostor pro inovaci. Po konzultaci s firmou jsme se vzájemně shodli, že bude mnohem lepší, když uděláme invalidní vozík pro ty nejmenší.
Proč jsi vozík pojmenoval Hugo?
Vlastně ani nevím, jak mě to napadlo. Přišlo mi, že by to mohlo být fajn jméno.
Vozík působí velmi elegantně a odlehčeně. Jaký byl pro jeho výrobu zvolen materiál a kolik vozík váží?
Rám jsem chtěl navrhnout tak, aby byl co nejčistší bez žádných zbytečných šroubů nebo výpalků, které neladí k celku jako takovému. Snažil jsem se i o to, aby to bylo jednoduše vyrobitelné. Pro rám jsme zvolili lehké hliníkové trubky. Firma Kury s tímto materiálem má letité zkušenosti, takže volba materiálu byla od začátku jasná. A váha celého vozíku je myslím kolem deseti kilogramů. Potom záleží, jestli bereme v potaz vozík pro děti kolem 4 let, nebo už pro větší, protože tam se váha nepatrně lišší kvůli opěradlu a podsedáku.
Jakým způsobem je zajištěna bezpečnost dítěte, které vozík užívá?
Děti na vozíku sedí úplně volně bez žádných pásů nebo jiných fixačních doplňků. Vozík je v kategorii aktivních vozíků pro děti. To znamená, že vozík může řídit samotné dítě. Samozřejmě jsou ještě dost mladí, aby si vozík řídili sami, takže jsou k dispozici také řidítka pro rodiče nebo asistenty.
S kým jsi konzultoval specifické požadavky na dětský invalidní vozík?
Veškeré technické věci jsem konzultoval již se zmiňovanou firmou Kury. Je to firma, která se zaměřuje na invalidní vozíky, jak ultra lehké, tak i právě na skládací vozíky.
Jinak ohledně designu jsem měl konzultace u nás v ateliéru ve Zlíně.
Seznámil jsi s invalidním vozíkem Hugo děti? Jak reagovaly?
Je potřeba říct, že je to model, který není určen pro každodenní používání. Jediná chvíle, kdy na vozíku děti seděly, tak byla jen ta při focení. Ale i tak se jim to velmi líbilo.
Vozík tedy zatím existuje pouze jako prototyp. Uvažuje se o jeho běžné výrobě?
Momentálně to tak je. Existuje jen prototyp, ale byl bych moc rád, kdyby se vozík začal vyrábět a tím by pomáhal lidem, ale je to ještě běh na dlouhou trať.
Byl tento projekt časově náročný? Jak dlouho jsi na něm pracoval?
Od první myšlenky po finální model to trvalo přibližně devět měsíců. Je to vcelku krátká doba, takže byly chvíle, kdy jsem musel řešit, jak se bude vozík sklápět, roztahovat a stahovat, jednoduše montovat a mnoho dalších problémů. Takže to bylo náročné, ale na druhou stranu mě baví pracovat na složitých projektech. Na konci jsem potom o to víc rád, že jsem to zvládl.
Co ti práce na tomto projektu přinesla? Naučil ses něco nového?
Přinesla mně hodně zkušeností, a to jak v rozvržení práce, nebo co se týče poznání nových technik, jak u výroby, tak při prezentaci produktu.
Naučil jsem se líp si rozvrhnout práci a fungovat v časovém presu.
Jedná se o doposud největší a nejkomplexnější projekt, kterému jsem se věnoval. To s sebou přináší nové zkušenosti a znalosti. Přišel jsem na to, že musím jinak nakládat s časem.
Vozík jsi navrhoval v rámci svého studia v ateliéru Průmyslového designu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Jak jsi se studiem na této škole spokojený? V čem tě zdejší prostředí ovlivnilo?
Ateliér Průmyslového designu ve Zlíně má mnohaletou tradici. Škola jistě posouvá naše návrhy. Máme štěstí na fajn kolektiv. Je tady dobrá parta kamarádů, vzájemně si dokážeme pomoct a občas si konzultujeme projekty navzájem, abychom získali pohledy z různých úhlů. To vnímám jako velmi užitečné.
Samozřejmě primárně konzultuji s našimi kantory. Vážím si toho, jak nás posouvají dopředu a dokážou nám vysvětlit mnoho věcí, se kterými jsme se doposud nesetkali, nebo nás upozorní na nedostatky, které jsme třeba přehlédli.
Máš za sebou mnoho návrhů. Zaujal mě například tvůj konferenční stůl Masaryk.
Konferenční stůl Masaryk přišel úplnou náhodou. Když byla karanténa a neměl jsem co dělat, tak jsem si ze srandy zkusil navrhnout nábytek. Po nějaké době jsem si řekl, že by bylo fajn stůl zrealizovat. A proč jméno Masaryk? Stůl jsem vytvořil na počest 28. října. A může být něco víc charakteristické pro tento den než jméno Masaryk?
Spojuje něco všechny tvé návrhy? Máš nějakou svou zásadu, kterou se snažíš v rámci designu řídit?
Mé návrhy spojují tři pilíře, ze kterých vycházím: jednoduchost, preciznost a funkčnost. Jednoduchý a funkční design. Řídím se heslem „less is more“ a celkově chci, aby design byl funkční a pohodlný hlavně pro jeho uživatele. Dále se snažím dělat věci promyšleně a kvalitně.
S jakými potížemi ses v rámci práce na vozíku Hugo potýkal? Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musel jsi řešit i komplikace?
Největší potíž jsem měl s některými technickými částmi, které na sebe navazují. Člověk dělá například opěradlo a potom jak jej dodělá, tak zjistí, že ho má natolik široké, že může drhnout o blatníky. Na konci, když jsem to celé poskládal, tak jsem měl pochybnosti, jestli mě s tím nevyhodí hned u dveří, ale to se naštěstí nestalo.
Je pro tebe v rámci designu důležitá otázka ekologičnosti?
Jak se to vezme. Nemám rád, když všichni všude cpou recyklované materiály, které vypadají ošklivě a ve finále toho moc nevydrží. Například jsem se u mé práce snažil zachovat kvalitní materiály, které vydrží věčnost. Dívám se na to spíš víc s odstupem. A docela mě mrzí, že dnes jen málo najdete design, který v sobě nenese nějaký recyklovaný prvek. Jsou i hezčí a kvalitnější materiály.
Jak důležitá je pro tebe reakce tvého okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?
Jsem rád, když má mé okolí upřímné reakce a řekne mně klidně na rovinu, že se mu na tom něco nelíbí, nebo že to má nějaké nedostatky. Když je konstruktivní kritika založena na dobrých základech, tak mě to víc posune v práci, než když někdo řekne: „Jo, to se mi líbí.“
Kdo tě nejvíce podporuje v rámci tvé tvorby?
Nejvíc si vážím podpory rodiny a mé přítelkyně.
Máš nějaký designerský nebo umělecký vzor? Kdo je pro tebe inspirací?
Inspiraci beru jak ze současné designérské scény, tak i z minulosti. Velkou inspiraci čerpám od značek jako je Mercedes Benz, Porsche nebo naše milovaná Tatra. A co se týče designérů, tak je to neskutečný Bruno Sacco, současný designér Gorden Wagener. Co se týče České republiky, tak je to určitě Hans Ledwinka – naprostý génius, který šíleným způsobem předběhl dobu. To stejné se dá říct i o již zmiňovaném designerovi Bruno Sacco. Jeho design je extrémně nadčasový a zraje jak víno. Čím déle se na jeho design díváte, tím víc chápete jeho myšlení a dokázal bych říct, že jsou to skvosty. Za mě osobně je jeho dílo opravdu unikátní.
Co tě přivedlo k tomu se přihlásit do soutěže Národní cena za studentský design?
Chtěl jsem zkusit štěstí a zjistit, jestli se vůbec můžu rovnat s ostatními. Zároveň budu rád, když uslyším názor někoho jiného než od lidí z mojí „bubliny“. A pokud to půjde, tak rád uslyším i nějaký podnět.
Na který svůj výtvor jsi nejvíce hrdý?
Nejvíc na svůj výtvor budu hrdý až v té chvíli, kdy si ho lidé budou kupovat. Poté budu mít pocit z dobře odvedené práce, že jsem vytvořil něco, co jsem navrhl fakt dobře. Momentálně jsem asi nejvíc hrdý na dětský invalidní vozík.
Chtěl by ses designem živit?
To by byl můj největší sen. Chtěl bych zkusit navrhovat velké věci jako tahače, traktory nebo komponenty v rámci vojenského průmyslu. Upřímně na automobilový průmysl si ještě nevěřím. Je to tak složité odvětví, že radši se do toho hrnout nebudu a ponechám to designérům, kteří tomu rozumí víc než já.
Máš nějaký sen v oblasti designu? Čeho bys chtěl dosáhnout?
Chtěl bych se podívat do světových designových ateliérů. Nebo by bylo ještě lepší, kdybych tam mohl načerpat i inspiraci v rámci praxe. Bylo by mi ctí, kdybych mohl pracovat v takovém prostředí. Chtěl bych dosáhnout něčeho velkého, ale to si ještě nechám otevřené.
Jak ses k designu dostal? Myslel sis odjakživa, že budeš designérem, nebo jsi v dětství snil o jiné profesi?
Když vynechám profese jako jsou například popelář, hasič nebo pilot, tak ano. Vlastně od základní školy jsem chtěl něco navrhovat. Kreslil jsem si raketoplány, obrovské stíhačky a jiné šílenosti do té doby, než mně to paní učitelka zabavila. Hned po základní škole jsem šel na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kde jsem studoval na Oboru průmyslového designu. Pokračuji v něm dodnes na vysoké škole.
Co pro tebe design jako takový znamená?
Design je pro mě to, co je funkční a dává smysl. Objekt, který je na první pohled promyšlený, a je opravdu skvěle zhotovený.
Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji překonat?
Spíš se mně stává, že mám plnou hlavu projektu, na kterém pracuji delší dobu. Překonávám to tak, že sednu do auta a jedu se někam projet. Někam, kde jsem ještě třeba nebyl. Klidně se jedu projet na půl dne, tím si nejlépe vyčistím hlavu. Když dojedu zpět a zase si sednu k návrhu, většinou mám nové nápady, minimálně trochu z jiné perspektivy.
Kde tedy hledáš nápady pro svou tvorbu?
Například jezdím po galeriích, muzeích a obecně se snažím konzumovat kulturu. Nebo když něco vidím třeba v technickém muzeu, tak mě zajímá, jak je to udělané a z čeho, díky tomu občas dostanu inspiraci pro moje vlastní věci. Takový exponát mě nadchne svým zpracováním a promyšleností. A právě to zpracování mě inspiruje k tvorbě mých návrhů.
Na čem právě pracuješ? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
Momentálně pracuji na aretačním systému na vysunovací opěradlo pro invalidní vozíky. Bohužel k tomu nemohu říct nic bližšího.
A co se týče budoucnosti, tak to nechávám otevřené. Pokud si budu ten život moc plánovat a idealizovat, tak ve finále můžu být zklamaný z toho, že nejedu dle mých očekávání. Této frustraci bych se rád vyhnul.
Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí energií?
Rád trávím čas se svojí milovanou přítelkyní a kamarády. S přítelkyní jezdíme po výletech nebo vždy něco vymyslíme. S kamarády je to tak, že se potkáme na pivu, nebo někam zajdeme – například na motokáry nebo na jiné podobné aktivity. Ale co mě nejvíc nabíjí energií jsou auta. Jízda v autě nebo i hrabání se v motoru je pro mě slast pro duši. Někdo se chodí uklidňovat do wellness, ale pro mě je naprostá odreagovačka, když strávím celou neděli, nebo nejlépe celý víkend na veteránských srazech. To je pro mě to pravé spa.
Co tě v poslední době potěšilo?
Já vlastně ani nevím. :)
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v tvorbě.
Julie Vojtková
Invalidní vozík pro děti lze vidět také na: https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/901/