Design Cabinet CZ

21.11. 2023

Rozhovor s novým ředitelem pražského Uměleckoprůmyslového musea PhDr. Radimem Vondráčkem, Ph.D.

rozhovory

Ve vystavených předmětech dlí minulost jako jejich duše

Se vznikem uměleckoprůmyslových muzeí se pojí jiné příběhy než s veřejnými galeriemi umění. Potřeboval je v 19. století živě se rozvíjející průmysl, jehož podnikatelé zakládali pro podporu výtvarné stránky tovární produkce spolu s muzei také specializované umělecké školy. Při zmínkách o historii pražského uměleckoprůmyslového muzea bývají připomínány podobné ústavy ve Vídni nebo v Londýně, ale pro Čechy je užitečné si uvědomit, že rozvinutý tuzemský průmysl podnítil tento nový typ akvizice ve více našich městech – Brně, Opavě, Liberci, Plzni aj. Pražské Uměleckoprůmyslové muzeum prožilo svébytný vývoj provázený donátory i odkazy pozůstalostí mimořádných uměleckých osobností, nedostatečným porozuměním státu pro svůj další rozvoj i totalitními tlaky, které narušovaly jeho odborný růst. Během komunistického režimu však vždy představovalo pro kulturní Čechy svítící maják kvalitní inspirace. Když se nemohlo dostatečně svobodně věnovat soudobé tvorbě, pracovalo s mimořádnými poklady své sbírky. Jeho novorenezanční historická budova se během totality stala doslova zahlceným depozitářem, zakletým zámkem, který čekal na vysvobození. Nejprve přišlo s Václavem Havlem to myšlenkové, což umožnilo, aby tehdy nově jmenovaná ředitelka dr. Koenigsmarková postupně mohla pracovat i na osvobození materiálním. Došlo k němu po přestěhování sbírek do novostavby depozitáře a Pražané spolu s dalšími Čechy se nestačili divit, kolik krásných prostorů se v budově nachází. Úctyhodné sídlo UPM zrestaurováním vykvetlo do nové krásy a umožňuje současnému týmu pracovníků reprezentovat sbírku, jejíž kvality jsou bez problému čitelné pro širokou veřejnost.

U příležitosti, kdy dochází ke změně ve vedení muzea, jsme připravili dva rozhovory. Jeden s dlouholetou ředitelkou paní Helenou Koenigsmarkovou, druhý s jejím nástupcem, dosavadním šéfkurátorem panem Radimem Vondráčkem. Design Cabinet se netají potěšením, že dobrá volba nového ředitele umožní to, co je pro muzea nejdůležitější – kvalitní kontinuitu dalšího rozvoje. V rozhovoru nezapomínáme ani na aktuální výstavní činnost, pro níž by v oboru uměleckého průmyslu byl optimální vznik specializované kunsthale. Spojení starosti péče o sbírky s živou prezentací nejsoučasnější tvorby, přes mnohá přání umělců nemusí být přesvědčivě přínosné.

Tomáš Fassati: Na jakou práci z pozice ředitele se nejvíce těšíte?

Radim Vondráček: Začnu obecněji – dosud jsem měl v muzeu na starosti úsek sbírkové a výzkumné činnosti a pod vedením ředitelky Heleny Koenigsmarkové jsme s kolegy mohli v minulých letech vcelku svobodně realizovat mnoho našich nápadů, ať již výstav nebo publikací k dějinám designu, doufám, že přínosných. Z pozice ředitele mne nejvíce láká možnost ještě více stimulovat tento tvůrčí potenciál muzea a sladit práci mnoha muzejních složek tak, aby se vzájemně podporovaly a doplňovaly. Třeba abychom dokázali výsledky výzkumu více propojit s edukačními programy nebo je uměli lépe přiblížit laické veřejnosti. Muzeum je poměrně složitým organismem, celkem, který si říká o takový „holistický“ přístup a týmovou práci. Je skvělé, že máme nyní opravenou historickou budovu, vybudován centrální depozitář i zpřístupněnou stálou expozici a že se nyní tedy můžeme více věnovat našim návštěvníkům. Díky jedinečnému prožitku ze setkání s uměleckými originály mohou vidět svět bohatší a zároveň také plný diferencí a otázek. Rád bych, aby muzeum návštěvníky podněcovalo k sebereflexi a hledání odpovědí. O to jsme se pokusili již v naší stálé expozici ART, LIFE, zaměřené na klíčovou otázku, jak se užité umění minulosti i současnosti vztahuje k našim životům.

Tomáš Fassati: Jak byste charakterizoval akviziční činnost za posledních 30 let a jaké máte koncepce do budoucna?

Radim Vondráček: Jako ústřední státní sbírka se muzeum snažilo sledovat celou šíři tvůrčích přístupů a oblastí uměleckého řemesla, designu či fotografie. Nákupy špičkových děl minulosti (i ze zahraničních aukcí) a především kvalitní současné tvorby byly mimořádně posíleny zřízením rezervního fondu, vzniklého z prostředků pojistného plnění v roce 2004. Vedle nákupů designu a fotografie z něj byly hrazeny také četné exkluzivní práce z oblasti ateliérového skla a šperku. Důležité je, že se jednalo o průběžné a systematické vyhledávání akvizičních příležitostí. Tímto principem se bude řídit sbírkotvorná strategie i pro budoucí období. Zaměřit se chceme na akviziční efekty výzkumných projektů, vedoucích k identifikaci unikátních artefaktů, i na rozšíření sledovaného spektra současného umění, včetně nových médií a multioborových intervencí. Rádi bychom dosáhli též možnosti nákupů současné tvorby z Akvizičního fondu, který byl pro státní instituce zatím nedostupný. A stále významnější roli budou asi hrát dary, vzhledem k omezení rozpočtů. Ale právě dlouhodobá spolupráce s tvůrci a potenciálními dárci se muzeu vždy velmi vyplácela. Třeba sbírka fotografie UPM byla v posledních letech takto obohacena zcela zásadně – v prvé řadě velkorysým darem celoživotního fotografického díla Josefa Koudelky.

Tomáš Fassati: Jak se promítly muzejní akvizice do nové stálé expozice muzea?

Radim Vondráček: Velmi výrazně, protože expozice by měla ukázat hlavně šíři a kvalitu sbírkového fondu. Tím se liší od výstav, což někteří kolegové občas nechápou. Proto jsme i my chtěli představit výjimečné soubory z majetku muzea, které jinde v Čechách nenajdete, ať už to jsou mistrovská sklářská díla z daru Vojtěcha Lanny, unikáty rudolfinského umění nebo jedinečné práce z plastu, získané od nejslavnějších italských designérů. Expozice však musí uvedené sbírkové bohatství konceptualizovat a interpretovat, tak aby zážitek ze setkání s originálními díly zároveň vedl ke kladení a promýšlení obecnějších otázek dneška. Expozice UPM se vydala touto složitější a méně obvyklou cestou (většina expozic si vystačí s pouhým přehledem fondů); je postavena na teoretickém konceptu s řadou aktuálních dílčích témat, jako je rituální funkce umění, organické tvarování, mobilita nebo redesign a upcyklace. Abych se však vrátil k Vaší otázce – bez systematické akviziční práce mnoha generací by se takto náročný expoziční koncept nepodařilo naplnit. Toto si může dovolit jen sbírka s hodně bohatým fondem, tím se asi UPM liší od většiny menší sbírek užitého umění u nás. A pro realizaci uvedeného konceptu jsme také museli investovat i do nákupu několika desítek prací z posledních let.

Tomáš Fassati: Jak se vyvíjí plánovaná představa o vytvoření metodického centra pro muzea užitého umění?

Radim Vondráček: Centrum designu a užitého umění bylo v UPM založeno v roce 2019 a zakotveno v organizační struktuře muzea. Pod vedením Ivy Knobloch například realizovalo expozice České republiky na XXII. a XXIII. Trienále designu v Miláně (v letech 2019 a 2022), účastnilo se zahraničních symposií a projektů v Itálii, Německu, Maďarsku či na Slovensku, spolupracovalo s vysokými školami (VŠCHT, UMPRUM, UTB Zlín aj.), podílelo se na výzkumných grantech a dalších aktivitách. Výstupem aplikovaného výzkumu byl vývoj prototypu chytrého sedacího nábytku pro muzejní expozici, uskutečněný v rámci projektu Technologické agentury společně s firmou mmcité. Úkolem pro nadcházející období teď bude dokončit proces akreditace muzejního centra (ze strany MK ČR) jako ústředního metodického pracoviště v oblasti dokumentace, tezaurace a výzkumu designu a užitého umění. Takto specializované centrum by mělo poskytovat odborné metodologické zázemí a konzultace sbírkám designu, zprostředkovávat kontakty paměťových institucí s tvůrci a výrobci a podporovat výměnu interdisciplinárních znalostí a zkušeností v této oblasti.

Tomáš Fassati: I malá muzea umění dnes umějí vydávat pro veřejnost osvětová periodika. V českém prostoru nastala velká mezera přerušením vydávání periodik Umění a řemesla a Design trend. Váš potenciál by velmi posloužil ke kvalitní osvětě v oblasti užitého umění formou vydávání třeba jen čtvrtletníku.

Radim Vondráček: Máte pravdu, muzeum by podobnou ambici mělo určitě mít a tomuto záměru bych se v nejbližších měsících chtěl intenzivně věnovat. Myslím, že kurátorský tým společně s širším okruhem spolupracovníků by mohl vydávat periodikum určené jak popularizaci a sdílení informací, tak publikování odborných recenzí, výsledků muzejního výzkumu apod. Zhodnotila by se tak práce muzea jako výzkumné organizace, přinášející řadu nových objevů a interpretací. Zvláště v poslední době pociťujeme, že takováto otevřená publikační platforma dnes citelně chybí. O kvalitních počinech v našem oboru se píše velmi málo, nebo povrchně a jednostranně. Přitom právě oblast užitého umění a designu přímo vyzývá k hlubšímu uchopení, promýšlení jak z uměnovědné, tak obecnější teoretické perspektivy, a je myslím badatelsky velmi vděčná. V časopise bychom se mohli také vrátit k tématům, která jsme naznačili v expozici a která mají zajímavou teoretickou relevanci, jak svědčí i pozitivní ohlasy ze zahraničí. Mohli bychom ukázat různé vrstvy expozice, které nemusí být všem na první pohled patrné, a přispět tak trochu k domácí osvětě. Takže Vaši otázku beru jako výzvu...

Tomáš Fassati: Považoval byste za vhodné se vrátit k praxi doby zakládání uměleckoprůmyslových muzeí, kdy podstatnou funkcí muzea mělo být praktickým kabinetem uměleckoprůmyslové školy?

Radim Vondráček: V posledních letech jsem se zabýval počátky uměleckoprůmyslového hnutí v polovině 19. století a na příkladu Rakouského muzea umění a průmyslu ve Vídni (dnešního MAKu) bych mohl ukázat, že tamní uměleckoprůmyslová škola vznikla nejprve jako součást muzea. Vídeňské muzeum od počátku plnilo vzdělávací funkci a pořádalo přednášky pro veřejnost s využitím sbírkového fondu. Záhy se ukázalo, že je nutno rozšířit muzejní projekt a založením školy doplnit názorné muzejní vyučování o praktické vzdělávání umělců. Organizačně se škola ve Vídni osamostatnila až na přelomu století. Vrátit se k původnímu modelu by asi nebylo možné. Naše muzeum má dnes podstatně širší poslání, než tomu bylo v dobách jeho založení - shromažďuje, uchovává a odborně zpracovává ohromné kulturní dědictví státu a všechny jeho činnosti se za posledních sto let výrazně proměnily a specializovaly. Mnohé je však obdobné – stejně jako v době založení chce být muzeum špičkovým uměnovědným pracovištěm, a také propojení se školami je i dnes velmi úzké. Většina muzejních kurátorů se podílí na výuce, externě přednáší na řadě vysokých škol, včetně UMPRUM, působí v jejich vědeckých radách apod. Běžné je rovněž studijní a výukové využití sbírkových fondů. Nový muzejní depozitář UPM, i s kvalitně vybavenými restaurátorskými dílnami, nyní umožňuje ještě lepší zapojení sbírek a muzejního know how do vzdělávání a edukace. Chystáme například rozšíření muzejní výuky v rámci nově akreditovaných studijních programů UMPRUM, FF UK a dalších.

Tomáš Fassati: Co byste říkal výukové laboratoři designu v muzeu?

Radim Vondráček: V jisté míře muzeum již nyní funguje jako jakási výuková laboratoř, jak jsem naznačil výše. Vedle vlastní výuky realizujeme odborné praxe a stáže studentů, nejen z ČR, ale též ze zahraničí například díky programu Erasmus+. Právě v rámci tohoto programu se nyní v muzeu konají praktické workshopy věnované některým uměleckořemeslným technikám, konzervátorské praxi, restaurování aj. Určeny jsou nejen studentům, ale širšímu laickému publiku. Současné modely muzejní práce vlastně proměňují celé fungování muzea a místo jakéhosi chrámu z něj činí spíše laboratoř (v širším slova smyslu), platformu participace, kolaborativního výzkumu a tvorby. Ostatně takto byly koncipovány již renesanční kunstkomory, jako sbírky umožňující hledání a experimentování, odkrývání tajů univerza.

Tomáš Fassati: Je možné postupně realizovat nedávnou vizi UPM o vytvoření muzeí skla, textilu, nábytku či fotografie?

Radim Vondráček: V koncepci dalšího budoucího rozvoje UPM, kterou letos předložíme ke schválení Ministerstvu kultury, bude tato vize obsažena a nadále budeme hledat možnosti, jak získat další vhodné prostory pro vystavení muzejní sbírky skla či fotografie v míře větší než dosud. Obě sbírky představují největší a nejvýznamnější české sbírkové fondy v dané oblasti. Věřím, že nějaké příležitosti se naskytnou. Do té doby budeme efektivněji využívat stávajících objektů muzea, i mimopražských, a pro výstavy a expozice také hledat partnerství s dalšími subjekty, jako je Správa Pražského hradu nebo Národní památkový ústav. A také se těším, že obnovíme náš zahraniční výstavní program, přerušený pandemií, a budeme moci opět přispívat k propagaci českého designu a fotografie v prestižních světových institucích, nejen v Evropě, ale i USA a jihovýchodní Asii.

Tomáš Fassati: Již v minulém desetiletí se v médiích objevily myšlenky, že neoficiální národní kulturní památku DŮM UMĚLECKÉHO PRŮMYSLU lze zachránit jen odkoupením ministerstvem kultury a provozováním Vaším muzeem. Bylo by to ideální místo pro muzeum designu nebo fotografie.

Radim Vondráček: Samozřejmě pro Dům uměleckého průmyslu by to bylo nejlepší využití, ale obávám se, že není na pořadu dne, a to nejen vzhledem k aktuálnímu stavu veřejných financí. Před jistou dobou jsme kontaktovali majitele objektu, ale k prodeji dům zatím nenabízí, pokud je nám známo. Zkusíme se s ním opět spojit, třeba u příležitosti velké souborné výstavy Svazu československého díla, kterou UPM chystá na jaro příštího roku.

Tomáš Fassati: Prvotní brána k informacím dnes díky preferencím googlu vede přes wikipedii. Na ní jsou pak odkazy k dalším webům. Rozvinuté instituce začínají pracovat s funkcí tzv. rezidenta wikipedie, což je zaměstnanec pověřený vytvářením hesel na wikipedii, které souvisí s existencí a výzkumem odborné instituce. U nás to zatím příliš neplatí, spíše převažuje již jinak překonané podceňování wikipedie. Nicméně dobré instituce již rezidenty mají, je to i pro Vás výzva?

Radim Vondráček Uvedené portály jsou dnes masivně využívány k sebeprezentaci institucí, někdy ne zcela nestranné, a proto se snažíme o jistou supervizi údajů a spolupráci, jak s Wikipedií, tak s Google Arts & Culture. Na tvorbě hesel Wikipedie se podílí především kolegové z občanského sdružení ArtLib, často čerpají z katalogů a jiných publikací muzea, a také využívají naši obrazovou dokumentaci. Rádi bychom samozřejmě více ovlivňovali výběr a zpracování hesel, ale samostatného „rezidenta“ zatím nemáme, limitujícím faktorem je dnes redukce mzdového fondu. Snad se podaří získat finance v rámci dotačních projektů digitalizace a propojit tvorbu hesel s jinými úkoly, které si nyní v této oblasti digitální prezentace klademe, v prvé řadě s online portálem sbírek UPM a dalšími veřejně přístupnými databázemi.

Na závěr snad jen něco poetičtějšího - jeden citát z díla Orhana Pamuka, který vystihuje naši snahu učinit z muzea místo neobyčejných setkání, dialogu s věcmi, „v nichž minulost dlí jako duše“. Jak Pamuk napsal ve své knize Muzeum nevinnosti: „Muzea nejsou určena k prohlížení, ale aby byla procítěna a prožita.“