Design Cabinet CZ

18.11. 2024

Rozhovory k Národní ceně za studentský design 2024 – Klára Daniová

rozhovory

Seznamujeme vás s oceněnými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2024. Většina z nás si během svého života určitým způsobem prošla spolubydlením. V někom toto slovo vyvolá odpor a připomene hory špinavého nádobí, v jiném probudí nostalgické vzpomínky na přátele, vzájemnou podporu či půlnoční rozhovory. Klára Daniová se na tento fenomén zaměřila z více stran a přetavila ho do knihy i zajímavého webu. V následujícím rozhovoru se můžete dozvědět více o projektu Spolubydlení a také o jejím životě designérky. Spolubydlení získalo cenu Excelentní studentský design 2024.

Do soutěže ses přihlásila s projektem Spolubydlení, který má formu webu a knihy. Proč jsi zvolila tyto dvě formy?

Klára: Přišla mi zajímavá konfrontace dvou různých typů médií. Na bakaláři jsem studovala digitální design, na magisterském studiu grafický design. Byla to taková finální anabáze. Zajímalo mě, co se stane, když propojím různé světy. Dokola se řeší otázka, co to vlastně ten design je, jestli je opravdu takový rozdíl mezi digitálním a grafickým designem. Jak jedno může podporovat druhé. Jak se fotografie chová v knize a na telefonu? Přemýšlím nad tím stejně, nebo přepínám jako při mluvení cizím jazykem? A hlavně to byl poslední školní projekt a já si ho chtěla náležitě užít! :) Mám ráda vtípeček u url odkazu (Spolubydlení online) a na knize (Spolubydlení offline).

Přibliž prosím čtenářům, čím se Spolubydlení zabývá a z jakých částí se skládá.

Klára: Bělohradský říká, že opakovat se je stále snadnější a myslet je stále těžší, a abych dostála tomuto citátu, s dovolením překopíruji recyklovanou anotaci:

Projekt se skládá z tištěné publikace a webových stránek, které pojednávají o tématu spolubydlení. Projekt nenabízí pohotové řešení problému, ale chce o něm zvýšit povědomí. Publikace obsahuje rozhovor se sociologem, příběhy ze skutečného života a co víc, ukazuje, jak je tato problematika prezentována v médiích. Jedinečnou hodnotou projektu je kombinace digitálního a grafického designu. Kniha obsahuje fotografie, které umožňují nahlédnout do spolubydlení a odhalují křehké momenty společného soužití. V knize průběžně leží QR kódy s otázkami, na které může čtenář odpovídat a poté nahlédnout na názory ostatních lidí, které jsou publikované na webové stránce spolubydlení.online.

Odkud jsi čerpala po stránce odborné? Překvapilo tě něco v rámci tvého rozhovoru s Martinem Luxem, vedoucím oddělení bydlení na sociologickém ústavu ČR?

Klára: Po odborné stránce jsem čerpala zejména ze Sociologického ústavu a jejich odborných publikací. V tom byl celý ten point. Srovnat pohled státní instituce s masmédii.

Ani ne, že by mě to tolik překvapilo, ale bylo skvělé, jak přátelští všichni v ociologickém ústavu jsou. Jde vidět, že jsou to vědci od srdíčka a pomůžou každému, koho dané téma zajímá.

Kdo naopak zprostředkoval autentické zážitky spojené se sdíleným bydlením ve formě textů i fotek?

Klára: Spousta lidí. Víc než roli designéra jsem měla roli editora a hlavně psychologa. Začalo to přáteli, blízkým okolím, poté se skrz přátelé začínali o projektu dozvídat i jejich známí a kruh se rozšiřoval. Spolubydlení je vděčné téma, prošla si jím v nějakém momentu většina lidí. Lidé se rádi svěřují s pikantnostmi, ne nadarmo je to z psychologického hlediska pojící prvek. Někteří si tím mohli vybít frustraci, vyřknout znechucení, ale i zavzpomínat na staré dobré časy a skvělé zážitky s lidmi, se kterými už třeba nemůžou trávit tolik času.

Fotografie jsou převážně mé, ať už naleštěné fotografie zrcadlovky, tak rozmazané flekance z prvního telefonu. Je tam i řada zaslaných fotografií od lidí, které rozložení fotek krásně rozbíjí.

Kniha ani projekt jako takový není statickým objektem, ale otevřeným procesem. Čtenář si může pustit i zvukové texty prostřednictvím QR kódů a návštěvník webu (spolubydleni. online) je zase vyzván, aby sdílel své vlastní zážitky se spolubydlením. Co se poté s těmito příspěvky stane? Jsou všechny zveřejněny, nebo prochází nějakým sítem?

Klára: První je asi důležité přiznat barvu, že propojení webu a QR kódů úplně technicky nefunguje, jak má. Většinu času zabral sběr a tvorba knihy. Pokud napíšu, že proces sběru a návrh designu bolel, je to eufemismus. Byla jsem zaseklá jak moucha, která vletí do baráku a nemůže se dostat ven. Původně automatické nahrávání musí probíhat ručně. Takže teoreticky může příspěvek projít sítem, ale nikdy se to nestalo.

Vycházela si při práci na knize z osobní zkušenosti?

Klára: Žiji ve spolubydlení od patnácti let. Měla jsem společný pokoj, samostatný pokoj, teď bydlím v Praze se sestrou. To už podle nějaké německé definice není spolubydlení. Většina holek bylo skvělých a vzpomínám na společné zážitky. Třeba Kačka, která se mnou bydlela ve Zlíně, musela mít radost, když jsem ve tři ráno přilezla z hospody a jak slon dupala po starých parketách. Mohla být naštvaná a poslat mě do háje. Místo toho poloospalá poslouchala opilecké historky a smažila topinky s česnekem.

Jak sis uvědomila, že by tohle téma mohlo být zajímavé k systematickému zpracování? Jak na to reagovalo tvé okolí, třeba právě spolubydlící? Nebáli se zveřejnění něčeho „kompromitujícího“? :) Probírali jste to společně, podíleli se také na projektu?

Klára: Tak hlavně jsou Klárka i Alča na obálce. To nejde přehlédnout. :) Obě byly mezi prvními, které mi sdělovaly své zkušenosti a jelikož měly s mými bývalými spolubydlícími taky problémy, bylo kde začít. Nikdo se nemusel bát něčeho kompromitujícího, není to věhlasný projekt, jak Zlozvyk Kateřiny Šedé. Navíc jsou příběhy anonymní.

Spolubydlení jako téma je vděčné v tom, že je to něco, co zažila většina lidí, a proto je snadné se s knihou ztotožnit.

V jakém nákladu jsi knihu vydala, je pro běžného čtenáře dostupná ke koupi?

Klára: Tuším, že nakonec je těch výtisků sedm. Pokud by mě někdo kontaktoval, nechala bych ji vyrobit, ale pokud by se měla vydat, potřebovala by řadu úprav, jinak nemá vydání význam.

Máš už nějaké ohlasy od čtenářů?

Klára: Na finální výstavě mi lidi říkali, že je práce bavila. Vlastně i s odstupem času někoho potkám, hlavně mezi studenty a řeknou mi, že si prošli web, a že je historky hodně pobavily. Ale jako všechno, určitě to má i negativní ohlas.

Komu je Spolubydlení primárně určeno? O čem si myslíš, že obsah této knihy vypovídá?

Klára: Na první pohled, že je situace s nájmy a byty nejen v Praze v řiti. :)

Na druhý pohled člověk zjistí, že situace je složitá a nemusí být vše úplně pravda. Příklad, v médiích se straší, že chudáci důchodci nemají kde bydlet, ale z výzkumu ústavu vyplývá, že většina důchodců má vlastní bydlení a jenom ti, kteří ať už svou nebo cizí vinou spadli do dluhů, jsou ohroženi. Je to pravda? Kdo ví? Je na každém z nás, aby si udělal vlastní názor, i když to už lehce spadá do alibismu.

Jakým způsobem vizuální část knihy odráží tu textovou? Přibliž čtenářům proces své práce, volbu fontu, rozměrů, obálky a celkové grafiky.

Klára: Zkoušela jsem vše, co se dalo, dokud to celé nefungovalo. A věř mi, že to trvalo a bolelo. Byla jsem tak zoufalá, že jsem pěnou na holení psala písmena. Tady se dostáváme k tomu, k čemu se čtenáři dostanou až za chvíli, a to, jak je důležitá kritika a schopnost se o věcech otevřeně bavit. Kdybych neměla upřímné rozhovory s pedagogem, nejspíš by finální produkt nedopadl na nominaci.

Co ti tvorba této knihy přinesla? Naučila ses něco nového?

Klára: Je zajímavé sledovat lidi ve svém přirozeném prostředí, kde se nebojí a cítí se dobře. Přece jen, jedná se o velmi intimní zážitek. Narušuji jejich prostor. Spousta z nich popisovala zážitky více detailně. Vidíte, kde žijí, jaké mají rituály, co nejčastěji používají za koření, jaký mají systém v lednici, jaké časopisy mají na záchodě, pokud je mají. Jestli a jak si stelou postel. Na který hrnek nesmí nikdo jiný sáhnout. Spousty drobných detailů tvořící jejich osobnost.

Vedly jsme spolu rozhovor už v roce 2022, tehdy jsi byla nejvíce hrdá na svou knihu Za tři týdny dobrý, změnilo se to nějak? Zaujal přední místo ve tvém srdci jiný projekt? Jak se tvůj život za tu dobu změnil?

Klára: Diametrálně! Mezitím jsem dostudovala, začala pracovat. Jít hned po škole sama na sebe není jednoduchý a asi tisíckrát denně si říkám, jestli se na to nevykašlat. :)

Slyšela jsem od řady lidí o postupném nástupu melancholických stavů po ukončení školy. Dává to smysl, život už není tak nalajnovaný. Chybí vidina konkrétního cíle. Začíná čím dál více záležet na motivaci jedince. Jedná se o velké změny, o kterých se nemluví. Patřím mezi velmi společenská individua a odchodem jsem ztratila možnost každý den potkat desítky lidí. Teď je to více o kvalitě než kvantitě. Stýkáte se jen s těmi, kteří vás opravdu mají rádi a nejen proto, že třeba chodíte do jednoho ateliéru, a hlavně velkou výhodou grafického designu je, že pokaždé musíte s někým pracovat. Práce s klienty, domlouvání zadání, společně strávené chvíle, je to super. Z pár mých klientů se pomalu začínají stávat přátelé, a to je ten moment, kdy mě to vlastně baví nejvíc a strávím nad tím více času, i když už se hodiny nezaplatí.

K těm předchozím otázkám, asi bych neřekla, že bych na něco konkrétního byla hrdá. Baví mě spíš cesta samotná, od vidlačky z Jeseníků k designérovi žijícímu v Praze. To je docela kůl, ne? Slámu v botách mám neustále, ale s tím jsem smířená. Je důležitý si přiznat, odkud člověk je. Jak říká Sigmund Freud: „Být k sobě zcela upřímný je dobrá zkušenost.“

Studovala jsi na Vysoké škole uměleckoprůmyslová v Praze v ateliéru Grafický design a nová média pod vedením Petra Babáka. Byla jsi zde spokojená? Jak tě studium na této škole obohatilo?

Klára: Představ si, že jdeš po Mánesově mostě a říkáš si: studuji na stejném místě, jako všichni ti velikáni přede mnou, to snad ani není možný. Petr mě vzal do ateliéru, a to není málo. Dva roky na UMPRUM byly stěžejní, potkala jsem celou řadu přátel, inspirativních lidí, které mám velmi ráda. Dostala jsem skvělé příležitosti, ostatně i díky tomu teď mohu (zatím) pracovat na freelance.

Proč ses znovu přihlásila do soutěže Národní cena za studentský design? Máš pocit, že tě tvůj předchozí úspěch v této soutěži někam posunul?

Klára: Do soutěže jsem se přihlásila spíše ze zvyku, zejména ve Zlíně si na Národní ceně zakládali a podporovali studenty v přihlašování. Na UMPRUM z toho takový pocit nemám. Popravdě nemám ani pocit, že by mě předchozí úspěch někam posunul, byl to příjemný večer, viděla jsem kamarády, převzala si cenu a jela zpátky do Prahy. Pár lidí se o mě dozvědělo a řeklo, že je to super projekt, pár lidí, že to stojí za prd. Možná to něco změní pro ty hlavní vítěze, to nedokážu posoudit.

Jak důležitá je pro tebe reakce tvého okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?

Klára: Kritiku jako takovou snáším dobře. Snažím se nad ní příliš nedojímat. Přece jen, šla jsem do učení, abych dostala zpětnou vazbu a rady, jak se zlepšit, a to přináší i nepříjemné, ale pro vývoj klíčové momenty. S okolím je to těžší, okolí často nehodnotí objektivně, ale subjektivně, tím pádem tak trochu hodnotí i vás jako osobu a tam to může bolet. Kamarád mi teď v autě říkal, že člověk je takový, jak o něm mluví jeho okolí. Takže je to spíše otázka na mé pedagogy, jestli umím snášet kritiku, než na mě. :)

Máš oblíbenou knížku z dětství, která tě zaujala svými ilustracemi či grafickou podobou a stále se k ní přinejmenším v mysli vracíš?

Klára: Popravdě ne, netrpím nostalgií vyvolanou dětskými knihami. Zpětně si lovením ve vzpomínkách vybavuji, jak mi rodiče četli Pejska a kočičku, Honzíkovu cestu, Broučky. Co mě dostalo více než dětské knihy, byl moment, kdy jsem minulý týden vyndávala prádlo z pračky, které vonělo přesně jako prádlo doma od mámy. Natrefila jsem na její oblíbenou aviváž. Nostalgie dětství a domova vyvolaná konkrétní vůní. To mě dostalo, velmi emotivní zážitek.

Jaké máš plány do budoucnosti? Pracuješ právě na něčem nebo máš vyhlédnuté nějaké zajímavé téma ke zpracování?

Klára: Když už mým tématem bylo spolubydlení a bytová politika, tak zařídit regulované nájmy v Praze. :) To by byla asi nejvíc společensky přínosná věc, kterou bych mohla pro lidi udělat! :)

Aktuálně pracuji na rešerši pro orientační systém kanceláře. Přemýšlím nad problémy, které musí firma, a hlavně její zaměstnanci řešit. Dokončuji jednu výstavu, tím chci říct, že sice myslím na budoucí projekty, ale nyní musím být spíše v přítomnosti. Jsem dítě štěstěny (krom teda té juvenilní artritidy, kterou jsme řešily spolu minule) a zatím, i když jsem si myslela, že žádná zakázka nepřijde, najednou přišla. Tfuj, tfuj! Doufám, že to tak ještě chvíli zůstane.

Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu právě baví a nabíjí energií?

Klára: Finalizuji tři velké projekty, které se deadlinem sešly na konec první půlky října a odpočinku je méně, než bych potřebovala. Řadu věcí odkládám. Jinak je nejoblíbenější činnost pro odpočinek čas strávený s kamarády.

Co ti poslední dobou udělalo radost?

Klára: Rodiče si splnili sen, a to vzít obytňák a vyrazit na cesty. Spolu se sestrou jsme se na víkend přidaly a bylo skvělé je vidět, jet s nimi v karavanu a být u jejich splněného snu. Projet si nová místa, vytvářet další společné zážitky a vzpomínky.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v tvorbě.

Julie Vojtková

Více o autorce třeba zde: https://www.instagram.com/klara_daniova?igsh=ZnVhZTIyaTRrMmpv