31.05. 2024
Současné české školy designu: zlínská Fakulta multimediálních komunikací UTB – Rostislav Illík
rozhovory
Za Design Cabinet CZ se ptá Tomáš Fassati.
Doba se rychle mění, dokládá to i běžná designérská praxe, ale jak se vyvíjejí naše školy designu? Akceptovat vývoj technologií, to je samozřejmý základ, ale je tu mnoho dalších souvisejících vlivů, na které by měly školy připravit. Obecně se charakterizuje, že české vysoké školství je konzervativní. Toto slovo lze přirozeně vykládat v kladném i záporném smyslu. S tím druhým souvisí, že české školy designu v minulosti neakceptovaly všechny vývojové podněty příkladných učilišť, jako byl Bauhaus, jeho chicagské pokračování nebo na technologický a vědecký rozvoj ukázkově reagující Hochschule für Gestaltung Ulm. Ani si nevšimly, že to dokázal nově v 60. létech založený obor designu na krakovské akademii umění. Jejich nezbytná interdisciplinární spolupráce s inženýrskými a společenskými vědami je stále slabá. Podporují tak umění zahleděné do sebe a nevyučují zejména vědy o člověku, pro kterého návrháři projektují.
Rozhodli jsme se proto položit primární otázky vztahující se k výuce designu zkušeným pedagogům jednotlivých českých vysokých škol. Po dnešním úvodu budou pokračovat články o brněnském Ústavu průmyslového designu VUT, Fakultě umění a designu UJEP Ústí nad Labem, plzeňské „Sutnarce“ i pražské UMPRUM.
Nyní vám nabízíme seznámení s Fakultou multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, nepříliš starou školou, která však navazuje na bohatou tradici baťovského školství, střední průmyslovku v Uherském Hradišti a zlínskou katedru designu pražské VŠUP.
O zkušenosti jsme požádali dlouholetého pedagoga UTB pana dr. akademického sochaře Rostislava Illíka. Sám je absolventem zlínské Kovářovy katedry designu. Na ní i na UTB zažil mnohé známé pedagogy oboru, takže může dobře srovnávat.
TF: Jste pamětníkem významné zlínské tradice vztahující se k výuce designu.
RI: Měl jsem štěstí, že jsem ještě několik žijících osobností z Baťovy školy umění zažil ve výuce na střední umprumce v Uherském Hradišti. Na této škole byl jediný obor v celém tehdejším Československu, kde se učil na středoškolské úrovni průmyslový design. Vedl ho Miroslav Klíma, Kovářův žák. Učil nás tehdy také už přes 80 let starý Jiří Jaška, nebo pan Beran a také syn profesora Gajdoše. Ve Zlíně nás poté vyučovali místní odborníci z praxe, například dr. Bakala Psychologii práce, dr. A. Rathauzský výtvarnou anatomii. To byli lidé, kteří mohou být označováni za nositele baťovské tradice a Baťu zažili.
Výuku pana dr. Podškubky jsem přímo zažil. Byl zapáleným učitelem tehdy ještě „exotické" ergonomie. Dokonce ve Zlíně byla Ergonomická společnost, která se zbývala osvětou v tomto tehdy novém oboru. My jsme čerpali mnohé z knih od Johánka, Šmída apod. Moc toho nebylo. Já sám jsem řešil jako diplomovou práci „Design adresného dopravního pásu na výrobu obuvi“ ve Svitu.
Rozvoj designu podnítily i Slušovice. Jejich podnikání bylo v té době jako sen. Vznikalo tam mnoho nových projektů. Jak v oboru počítačové techniky, tak jinde. Například kolega Škarka spolupracoval na designu skládací elektrokoloběžky, což byla v té době opravdová rarita. Sám jsem dělal po sametové revoluci i pro různé další „odnože" vzešlé z původního JZD Slušovice, například Vitar Zlín, výroba vitamínů, SWEN výroba podpůrných prostředků pro sportovce, SWS Slušovice apod.
Porevoluční období přineslo další příležitosti. Například pánům Machkovi a Babákovi se podařilo navrhnout a realizovat komplexní vizuální styl města Zlín. To bylo tuším kolem roku 1997 a byl to zcela průkopnický počin. Pánové Hegmon a Karásek rozvíjeli firmu mmcité, která vyráběla městský mobiliář. Všichni to byli absolventi VŠUP
TF: Jak charakterizujete vizi vaší školy vztahující se k výuce designu?
RI: Pokud mohu mluvit ze své rozdvojené pozice vystudovaného průmyslového designéra a praxí spíše grafického designéra, tak vize naší školy je pokračovat ve výuce obou zmiňovaných disciplín v současných trendech a maximálně využívat moderních technologií. Samozřejmostí je potom spolupráce s praxí, která je pro obě oblasti tvorby designu naprosto nezbytná. To ovšem neznamená, že oba obory nemohou na půdě školy experimentovat s novými trendy. Ostatně kde jinde, než ve škole je to žádoucí a pro studenty prospěšné. Nelze ani opominout problematiku AI, která zásadně ovlivní tvorbu designu v jakékoliv podobě. V této chvíli nedokáži ani odhadnout další vývoj, natož vizi dalšího vývoje.
TF: Co z metod ukázkových škol Bauhaus a Hochschule für Gestaltung Ulm považujete za užitečné užívat i dnes?
RI: V době mých studií na VŠUP Praha, katedře tvarování strojů a nástrojů detašované ve Zlíně, byl díky osobě prof. Zdeňka Kováře Bauhaus (potažmo HFAK ULM) a jeho metody výuky jednoznačným vzorem. Výuka ve Zlíně probíhala na praktických úkolech, důraz se kladl na řemeslnou dovednost studentů a spojení s praxí. Výuka byla doplněna doprovodnými předměty (technologie, anatomie, ergonomie, kresba, dějiny umění, designu atd.). Tato základní metoda výuky přetrvává i v současnosti, i když dnes obohacena o mnohé moderní výukové prostředky, jako jsou počítače, 3D tiskárny, modelovací hmoty, nové materiály apod. Důležitým momentem obohacení studia je také dnes už samozřejmá možnost studentských stáží v zahraničí (například Erasmus), včetně neomezených informací, což v dobách mých studií nebylo možné. Vliv takové stáže může být poté zcela zásadní pro další studium.
TF: Máte nějaké současné školy ve světě, které vnímáte jako následováníhodné?
RI: Osobně mám dost dobrých zkušeností s výukou v Polsku (ASP Krakow, ASP Katowice). Krátce po vzniku naší fakulty (Fakulta multimediálních komunikací UTB ve Zlíně) nám kolegové z těchto škol byli velmi nápomocni a mnohému jsme se od nich učili (v roce 2007 mi bylo umožněno dokončit doktorandské studium na ASP v Krakově). Dnes už máme kontakty i s dalšími školami v Evropě, díky studentům, kteří tam pobývali na stážích, máme různé poznatky o výuce a sem tam se jimi inspirujeme. Zde musím objasnit i tu velmi důležitou skutečnost, že na naší fakultě se vyučuje vícero studijních programů: 1. Výtvarná umění (celkem 14 ateliérů), 2.Teorie a praxe audiovizuální tvorby, ale také neumělecký obor 3. Marketingové komunikace.
V tomto neobvyklém organizačním schématu jsme zcela určitě ojedinělou fakultou v rámci ČR, ale i v Evropě, možná i ve světě. Je to dáno také tím, škola, která nese jméno významného průmyslníka celosvětového významu Tomáše Bati, se nechává inspirovat jeho kladným přístupem k možnostem propagace (dnes marketingu), kterou viděl často na svých pobytech v USA. Dodnes se nám zatím nepodařilo najít ve světě partnerskou školu s obdobnou ne-li stejnou strukturou. Profil našich absolventů je ale velmi dobře uplatitelný v praxi, kde je o naše absolventy obou směrů velký zájem.
TF Jak vnímáte diskusi o potřebě změny tradičního systému ateliérové výuky užitého umění. Zaznívají v ní hlasy, že se hodí především pro volnou tvorbu a pro užité obory je vhodnější komplexní výuka vedoucí k univerzální profesionalitě, praktikovaná například na VUT Brno, pro obor zakázkové fotografie v 60. – 80. letech na FAMU, nebo po roce 1990 na Slezské univerzitě.
RI: Zatím jsem u nás na fakultě nezaznamenal žádné takové tendence, možná i proto, že naprostá většina ateliérů je zaměřena na výuku užité tvorby a volná tvorba je zde možná jen okrajově. Například až v magisterském stupni. Stále platí víceméně principiálně stejná výuka v ateliérech, která však jasně respektuje specifika oboru. ,,Do šuplíku“ se toho moc nedělá, jedině, když se dávají úkoly, na kterých se studenti učí základní pravidla tvorby toho daného oboru. Většina ateliéru vítá smysluplnou spolupráci s praxí, nebo účast v soutěžích.
TF: Jak na Vaší škole funguje užitečná spolupráce mezi společenskovědní a inženýrskou teorií? Jsou reprezentanti inženýrských věd součástí vaší vědecko-umělecké rady?
RI: Zcela určitě se spolupracuje i s teoretiky společenských věd, v radě sedí sice menšinově i zástupci těchto oborů. Nejsem si ale jist reprezentanty inženýrských teorií a věd. Mám pocit, že takoví zástupci tam nejsou. Když tak v řádu 1 až 2 zástupců, většinou z praxe.
TF: Existuje u Vás tvůrčí komunikace mezi praktickými (uměleckými) pedagogy a pedagogy teorie umění? Jak probíhá?
RI: Taková tvůrčí komunikace se viditelně projevuje v pravidelně vydávaném fakultním periodiku s názvem ZUD, kde se objevují odborné články a komentáře, jak od jednotlivých ateliérových pedagogů, tak také i od teoreticky zaměřených vyučujících. Tento časopis je registrován a jeho obsah je na velmi dobré úrovni jak po stránce obsahové, tak i grafické úpravy. Tu řeší studenti ateliéru Grafický design. Jinak se teoretická výuka přizpůsobuje potřebám jednotlivých ateliérů a ústavu, logicky je velmi variabilní co do obsahu a potřeb jednotlivých specializací. To vše zajišťuje Kabinet teoretických studií, který je součástí organizační struktury FMK.
TF: Máte ve škole aktivní koordinaci výuky tzv. „doprovodných disciplín“, aby se obsahy přednášek nepřekrývaly a nevznikaly prázdné mezery? Znají přednášející navzájem obsahy své výuky? Je to aktuální například u oborů osvětlování, akustika, ergonomie, teorie barvy apod.
RI: Jak už z předchozí odpovědi vyplývá, doprovodné disciplíny, jsou „na míru šité“ pro potřeby jednotlivých specializací, například technologie oboru je logicky jiná, když máme kolem 14 specializací umělecké výuky. Taktéž nauka o barvě má své odlišnosti, například na fotografii je jiná, než třeba na grafickém designu a dalších ateliérech. Je to organizačně dost náročné zajistit kvalitní pedagogy (nejlépe z praxe) při takové variabilitě výuky.
TF: Je u Vás vyučována komplexní teorie barvy složená z částí fyzikální, fyziologické, psychologické, sociální, estetické a chemické (barviva)? Máte pro výuku k dispozici laboratoř barvy alespoň běžného vybavení?
RI: To opět záleží na požadavcích jednotlivých specializací na znalosti studentů z oblasti barev. Někde, například na fotografii, nebo audiovizi (obor kameraman) se klade důraz na fyzikální parametry, na grafické zase o něco více na reprodukční kvalitu, estetiku, psychologii apod. Vypisovat všechny nuance výuky barvy v jednotlivých ateliérech je nad mé síly. Speciální laboratoř nemáme, do takové hloubky se výuka zatím nevyvinula.
TF: Jak seznamujete studenty s komplexními kvalitami lidského organismu, pro který vytvářejí své designové návrhy? Je to aktuální napříč spektrem oborů od průmyslového designu, přes grafický až k odívání.
RI: Opět se jedná o individuální přístup jednotlivých ateliérů k této problematice. Zcela určitě se v některých z nich vyučují základy klasické ergonomie, které silně ovlivňují tvorbu zejména v průmyslovém a produktovém designu. Poté také základy psychologie, působení barev, uživatelsko-přátelském (User Friendly) vyznění návrhů a také i etická pravidla v případě tvorby, například reklamy (spolupráce s marketingem), sociálně laděných plakátů apod. Nemalou roli zde hraje i ekologická udržitelnost apod.
TF: Má u Vás výuka marketinku vyvážení ve výuce profesní etiky, kterou je studentům optimální nabízet formou diskusního semináře?
RI: Myslím si, že výuka marketingu je už dnes nemyslitelná zároveň bez výuky profesní etiky, a o diskuze na toto téma není u nás na „dvouoborové“ fakultě nouze. Takové diskuze například probíhají ve společné výuce studentů marketingových komunikací a studentů uměleckých ateliérů v komunikační agentuře (KOMAG). Jde opět o jedinečnou výuku, ve formě cvičné KOMunikační AGentury, kde se studenti učí dohromady na různých reálných projektech praxi. Například organizují už pomalu 10 let Zlín Design Week, který se koná ve Zlíně. Nemáme žádné povědomí o tom, že někde ve světě je něco obdobného zavedeno jako praktická povinná výuka pro oba obory.
TF: Myslíte si, že je pro vaše studenty dostatek českých učebnic a skript, nebo se domníváte, že studenti – umělci se mohou učit z běžných titulů odborné literatury?
RI: Zcela určitě mají soudobí studenti obecně násobně více možností, jak získat poznání pomocí nejen odborných knih, kterých máme v areálových (ateliérových) knihovnách opravdu hodně, ale také neskutečné množství informací ze světa internetu apod. Pochopitelně existují i tzv. studijní opory zpracované jednotlivými pedagogy a další podpůrné prostředky k získání třeba praktických dovedností (dílny, workshopy apod.).
TF: Komplexní analýza kvalit produktů designu je důležitá, přičemž většina kvalit, kromě estetických se nedá hodnotit prostým pohledem, ale musí se laboratorně testovat. Spolupracujete s nějakými laboratořemi, nebo vytváříte vlastní školní laboratoře jako například na Akademii umění v Krakově?
RI: Na naší fakultě laboratoř nemáme. Ale taková podobná laboratoř je na jiné fakultě UTB (FT), kde ji mohou využívat i studenti ateliéru Průmyslový a Produktový design. Podobně mohou využívat studenti Designu obuvi zařízení zkušebny obuvi na technologické institutu UTB. Toto je nepochybně výborná možnost pro zkvalitnění výuky.
TF: Co si myslíte o informacích o prokazatelné časové a další vyšší náročnosti studia, se kterými přicházejí čeští studenti zahraničních škol designu například i z Asie? Je taková náročnost aplikovatelná také u nás?
RI: Když jsem viděl kdysi film o výuce na vysokých uměleckých školách v Číně, kde probíhá doslova MASOVÁ výuka v řádech set, tisíců studentů, tak mi je jasné, že se tam studenti mnohem více snaží vyniknout a využívají každou časovou možnost k získávání vědomostí. Mám zkušenosti se studenty z Taiwanu, Indonésie, byli vždy skvělí v nasazení a zájmu. Naopak třeba studenti z Portugalska, Španělska ....maňana. Náročnost studia jde provozovat i u nás, záleží na pedagogovi, znám takové, nesmí se to ale přehánět, umělecky nadaní studenti jsou někdy dost citliví na způsob zacházení a mnohé se dá i pokazit. Chce to prostě cit pro umění možnéhoho.....dá se říci, že mnozí studenti ve věku 18-23 let u nás dozrávají nejen profesně, ale i lidsky. Bylo mi potěšením sledovat to v přímém přenosu.
TF: I volnější průběh studia může být pro některé umělecky citlivé studenty psychicky náročný. Školy proto angažují psychologické konzultanty. Důležité je ale také zřizování účelně vybavených relaxačních prostor pro studenty, máte takové? Na vyšší úrovni výuky lze pak zřizovat duchovní centra škol.
RI: Už v textu této otázky je obsaženo to, co jsem už popsal v předchozí odpovědi. Psychologickou poradnu pro studenty, ale i pedagogy máme nikoliv na úrovni fakulty, ale na úrovni univerzity. Není mi však známo, že by tam za celou dobu mé pedagogické kariéry řešil něco nějaký náš student. Díky ateliérové výuce v úzkém kolektivu se dá většina problému vyřešit formou citlivého vedení studentů hlavně ze strany vedoucích a ostatních pedagogů ateliéru. Někdy se to sice zadrhne, a poté se to musí řešit, třeba i na senátu fakulty, kde mají studenti své zastoupení, a ti se dokážou ozvat. Osobně jsem to jako dlouhodobý člen senátu zažil mnohokrát. Ne všude je senát, což je výraz demokratického prostředí, které by mělo panovat nejen na vysokých školách. Studenti také absolvují různé plenéry, výjezdy mimo Zlín a tyto aktivity jsou někdy zázračným lékem na nekomunikaci klasickým způsobem (z očí do očí) umocněnou fyzickým vnímáním ostatních.
TF: V počátcích existence uměleckoprůmyslových škol byla samozřejmostí úzká spolupráce s uměleckoprůmyslovými muzei, zejména s jejich sbírkami, která se postupně mnohde vytratila, jak například uvádí český historik designu profesor Jan Michl. Dnes by byla spolupráce užitečná bezpochyby také, ale nejen školy, ale i muzea si na to poněkud odvykla, byť existují i v ČR výjimky. Některá muzea se dokonce vymlouvají na náročné sbírkové předpisy, což ale odborná publicistika přesvědčivě zpochybnila. Spolupracujete s muzei, která sbírají design? Mají ho i mnohá vlastivědná muzea. Je to užitečné i v rámci výzkumné činnosti oboru.
RI: Naše fakulta měla to štěstí, že náš dnes už bývalý kolega architekt Karel Lapka z Prahy, který vedl ateliér Prostorová tvorba, měl skvělé kontakty na UPM v Praze a paní ředitelku Helenu Königsmarkovou. Dělali jsme na reálných projektech, třeba v Kamenici nad Lipou, kde má UPM expozici v zámku. Byly zde i další projekty spolupráce z praxí a různými kulturními a neziskovými institucemi v celé ČR. Těmto aktivitám jsme dávali vždy přednost před komerčními zakázkami. Nehledě k množství humanitárních projektů jako Zachraň vodu, Kampaň proti domácímu násilí, Evropa bez bariér a mnoho dalších. Mnohé z prací dosáhly i na mezinárodní ocenění. Výčet by byl opravdu dlouhý. Rozhodně se nebráníme takovým druhům spolupráce.
TF: Přesto, že některé osobnosti společenských věd přesvědčivě zpochybňují praxi i smysl tzv. uměleckého výzkumu, není třeba jej odmítat, je jen důležité jej držet v úzkém kontaktu s vědeckým výzkumem. Jak se to daří u Vás?
RI: Dnes je zcela jasné, že oba výzkumy, jak tzv. umělecký, tak spíše ten zaužívaný vědecký se mohou vzájemně doplňovat a někdy se i prolínají. Necítím se odborníkem v této oblasti, ale například Vaše celoživotní poctivá práce (tedy pana kolegy Tomáše Fassatiho) v oblasti vizuální komunikace (gramotnosti) je jedna z možných forem prolínání těchto dvou na první pohled rozdílných disciplín.
TF: Profil absolventa vytváří soubor odborných kurzů (přednášek), které na škole absolvoval. Doba mnohé požadavky mění, ale školy se přizpůsobují někdy jen velmi pomalu, což je vidět třeba při následování užitečných metod Bauhausu nebo Ulmu. Dokonce se obecně říká, že univerzitní prostředí je velmi konzervativní. Jsou do studia u Vás zařazeny teorie (vizuální) komunikace, případně alespoň semiotika, psychologie vnímání, sociologie, ekologie….
RI: Souhlasím s tím, že univerzitní prostředí je do určité míry konzervativní. Konzervativní ale rozhodně nejsou na umělecky zaměřených oborech studenti. Ti se dokáží pomocí nových technologií dostat mnohdy do skvělé znalostní kondice, že prostě někdy mají pocit, že už vše ví. Praxe, a to jsme stále u modelu „Bauhaus“ je ale veledůležitá a ta vyžaduje opravdu nějaký čas. Jak dopadly veškeré rychlokurzy online, nebo čas covidové Teams výuky? Dost bídně. Velkou roli zde hraje pochopitelně i kolektiv, se kterým se studenti mohou fyzicky setkávat, diskutovat, konkurovat si apod. Ten kolektiv není ledajaký. Například naše fakulta je ze šesti fakult UTB, jako jediná přísně výběrová s poměrně náročnými talentovými zkouškami. Například ateliér Grafický design má v dlouhodobém ročním průměru možnost si vybrat z cca 150 zájemců o studium 10-12 studentů do 1. ročníku. To znamená jediné, máme opravdu elitní a talentované studenty. A s takovými je opravdu radost pracovat. A pochopitelně i na ostatních oborech jsou výběroví studenti i na marketing je docela nával, berou cca 45 ze 400 zájemců. Takoví studenti se mnohdy učí jeden od druhého a dávají se zde dohromady i tvůrčí týmy do praxe. Nejsem si zcela jist, zdali tento fakt si uvědomují všichni pedagogové, kteří učí na uměleckých školách.
TF: Používáte při výběru studentů klasické metody praktických talentových zkoušek, nebo využíváte i testy vícečetné inteligence, které projeví rozdíly mezi jednotlivými schopnostmi uchazečů? Jsou pro výběr uchazečů o studium designu opravdu důležité znalosti dějin umění, které si mohou doplnit později ve škole?
RI: Už jsem předeslal, že výběrové (talentové) zkoušky jsou u nás velmi náročné. Napřed mají adepti o studium možnost se seznámit s prostředím školy (den otevřených dveří je velmi hojně navštěvován) a mnozí z nich si také zvolí možnost placených konzultací, aby u zkoušek uspěli. Poté na začátku ledna doručí své domácí práce v doporučené struktuře fyzicky do ateliéru GD. Zde komise vybírá cca 3 dny zhruba ze 150 domácích prací maximálně 20 postupujících do 2. kola, kteří se dostaví následně na 3 dny do budovy FMK a napřed napíší oborový test, jsou zde otázky jak z oblasti klasického umění (5), tak hlavně z oblasti GD (10). Poté následují celkem 4 praktické úkoly z oblasti GD, na jejichž zpracování mají bez použití elektronických prostředků 4 hodiny čistého času. Úkoly se každý rok mění, jeden z nich je ale určitě kresba podle živého modelu. Na závěr probíhá 15-minutový pohovor. Komise má obvykle kolem 6-ti členů, každý boduje, vypočítává se průměr a podle vyhodnocení všech položek se určí pořadí. Prvních 10-12 studentů poté dostane pozvánku ke studiu. Je to velmi demokratický způsob volby. Mnohdy se ke studiu dostane třeba i ten 15-tý, když někdo před ním zvolí jinou školu, kde si dal také přihlášku. V tom není problém, protože i ten na posledním místě v tomto klání má už na to, aby se u nás uplatnil.
TF: Pedagogický výzkum již déle tvrdí, že při výuce nemá smysl příliš plýtvat čas zaměřením na technologie, které se do skončení studia stejně změní, ale podporovat výukou krystalizaci hodnotového systému mladých lidí a s tím související dovednost třídit množství informací na rozhodující a nedůležité. Jak se to projevuje ve vašem systému výuky?
RI: Zatím jsme neopustili klasický model výuky a uvidíme, co za změny přinesou nové trendy a dnes už doslova revoluční možnosti AI. Mluví se o přístupnosti tvorby v podstatě pro všechny, talentované i netalentované. Osobně už jsem se setkal s tím, že jsem nebyl schopen rozpoznat práci AI od práce kvalitního studenta grafického designu. Uvidíme. Rozhodně však asi nepůjdeme cestou AVU, kdy obrovskou reklamu umění udělal slavný dokumentární film o přijímacím řízení na této ikonické škole. Pro mne opravdu šokující podívaná, ale chápu, že se jedná opravdu o hledání nových forem...těžko se potom normálním lidem vysvětluje, že jsou i jiné formy talentových zkoušek.
Na naší fakultě spíše platí moudrá slova mého kolegy, zakladatele FMK doc. Jana Meisnera, který vždy říkal, že slovo umění se dá chápat i jako něco prostě umět... třeba zrovna to řemeslo, o kterém už byla řeč.
Děkujeme za rozhovor.
Tomáš Fassati
Foto: archiv Rostislava Illíka
