09.06. 2011
ÚBOK Praha, 1959-?
Historie a osobnosti
ÚBOK = Ústav bytové a oděvní kultury Byla doba, kdy vysvětlovat, respektive rozepisovat tuto zkratku nebylo nutné. Lidé z výtvarných oborů, ale i leckteří laici, věděli o co se jedná. Zejména dámy, ale i páni, pokud to nejsou příliš nadnesená označení pro občany, kteří prožili velkou část života v minulém režimu věděli, že se tam dělo cosi okolo módy, vycházel tam časopis Žena a móda, že to mělo něco společného s výstavami, případně s dalšími obory užitého umění – s textilem, nábytkem, keramikou a sklem.
Někteří si pletli ÚBOK se zkratkami ÚLUV či UVA, včetně jejich sídel nedaleko od sebe v centru Prahy (ÚBOK na Příkopě 25-27, ÚLUV na Národní třídě 36). Podobně se rozcházejí názory na to, kdy a jak, případně proč ÚBOK skončil a neexistuje-li dosud (na internetu figuruje instituce jménem Linea ÚBOK). Mladá, porevoluční generace však o této instituci zcela bezpečně neví vůbec nic. Uměleckoprůmyslové muzeum již několik let pracuje na úkolu zmapovat instituce designu na našem území za celé 20. století. V připravované publikaci bude ÚBOK zaujímat důležité místo. Proč vlastně?
Tradice institucí a spolků pro zvelebování designu spotřebního zboží, vzdělávání řemeslníků a návrhářů (designérů), zaměřených na osvětovou činnost mezi spotřebiteli a umělecký vkus vůbec, je v českých zemích známa již od počátku 20., resp. 2. poloviny 19. století. Souvisela s národně buditelským, emancipačním hnutím (kulturní a tělovýchovný spolek Sokol, umělecký spolek Mánes, družstvo Artěl, Svaz českého, později československého díla, Družstevní práce, Krásná jizba a mnohé další). Byla to právě Družstevní práce s prodejnami nazývanými Krásná jizba, která po komunistickém převratu díky iniciativě prozíravých nábytkářských kapacit, jako byli architekti Jan Vaněk, Karel Koželka a další aktivní členové a pamětníci Svazu československého díla, byla zachráněna reorganizací na Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). A to včetně funkcionalistické budovy od architekta Otakara Starého na Národní třídě s výstavní síní, která hostila mnohé výstavy kvalitního zahraničního designu během komunistické totality a kterou po r. 1990 převálcovala, podobně jako ÚBOK, divoká privatizace příznačně řízená neviditelnou rukou trhu.
Předchůdce ÚBOK - Textilní tvorba
Založení institutu ÚBOK tehdejším Ministerstvem průmyslu v roce 1959 předcházela o 10 let starší Textilní tvorba. Ta koordinovala po roce 1948 znárodněné textilní podniky, včetně výroben textilu bytového, později i podniky oděvní. Textilní tvroba školila návrháře, sama navrhovala prostřednictvím vlastních zaměstnanců - návrhářů, pořádala módní přehlídky, vydávala interní publikace a časopisy. Již v roce 1951 zde vzniklo Výtvarné středisko průmyslu skla a jemné keramiky, které si počínalo podobně jako Textilní tvorba, ale v oblasti sklářského a keramického průmyslu. Odtud byl jen krok k rozšíření působnosti instituce na celý bytový interiér - nábytek, svítidla a bydlení vůbec. K oddělení módy a textilu přibyl samostatný odbor bytové kultury, dále dělený na oddělení prostorového (architekti), plošného (textiláci) a plastického (skláři a keramici) vytváření. Dva domy v Praze na Příkopě ukrývaly i další oddělení: kvalitní knihovnu s odborem dokumentace, zaměřenou na publikace a časopisy o designu 20. století z celého světa. Knihovna vydávala interní publikace o stavu a vývoji designu doma i v okolním světě, což bylo v době železné opony velmi užitečné a zprostředkovalo takto alespoň vizuální styk se západním světem. Příjemným zpestřením byly občasné služební cesty vývojářů na zahraniční veletrhy za poučením i „nalokáním se čerstvého vzduchu".
Podobně jako jeho předchůdci v meziválečném období, podílel se ÚBOK na řešení domácích i zahraničních výstav, přestože vlastní výstavní síň v době své největší slávy neměl (zato měl předváděcí síň s molem pro manekýny). Jednou z nejúspěšnějších výstav bylo EXPO 58 v Bruselu , které sice vznik ÚBOK předcházelo, ale podílelo se na něm mnoho výtvarníků z Textilní tvorby, kteří pak do ÚBOK přešli i těch dalších, kteří se uplatnili v nově otevíraných odděleních. Nedávná připomínka slavné české účasti na této mezinárodní výstavě expozicí v městské knihovně v Praze a na dalších místech to potvrdila.
Experiment Invalidovna
Zajímavým společným úkolem bylo řešení experimentálních bytů v Praze na Invalidovně začátkem 60. let., tzv. Experiment Invalidovna. Cílem bylo naznačit a ověřit možnosti zařizování bytů nových sídlišť stavěných panelovou technologií. Na řešení interiérů se podíleli architekti Emanuela Kittrichová, Eva Hrůzová, Karel Koželka, Ivan Nedoma, Oldřich Skalík, Jaroslav Horný a Miroslav Janouš, spolupracující s textiláky - Jaroslavou Hruškovou, Olgou Karlíkovou, Zorou Smetanovou, Jiřím Mrázkem, Františkem Raušem, Věrou Drnkovou-Zářeckou. Svítidla navrhoval Jaroslav Anýž a sklář Adolf Matura. Architekti vycházeli ze stávajícího sortimentu (sedací nábytek - Antonín Šuman z n. p. Ton Bystřice, Miroslav Navrátil z VNP Brno a Alan Fuchs z ÚLUV). Dispozice a zařízení kuchyní řešila Emanuela Kittrichová a Jaroslav Horný. Kromě výběru nábytku ze stávajícího sortimentu architekti navrhli chybějící typy (sklopné lůžko, závěsný policový systém), které se však nikdy nedostaly do výroby. Úložný nábytek vycházel z modulové řady, počítal s víceúčelovým využitím, lišil se vnitřním vybavením, dřevěnými i plastovými zásuvkami, myslel na vybavení předsíně i pokoje dětí. Z hlediska formy šlo vesměs o nábytek odlehčený na drátěném podnoží jednoduchých, spíše geometrických než organických tvarů ve světlé povrchové úpravě nebo v barevných smaltech. Koželkův policový systém na kovových stojinách suploval knihovnu s přizpůsobením individuálním požadavkům. Lehká křesla z rotangu na kovovém podnoží nebo dřevěná s pěnovým čalouněním zcela vytlačila objemná křesla z dosavadních nábytkových kompletů, podobně jako lehké židle z n. p. Ton nebo ÚLUV úspěšně nahradily dřívější masívní židle z kompletů jídelen. Barevné kombinace černé a oranžové, olivově zelené a šedé nebo žluté, výrazně modré a béžové, s převládající světlou dýhou dřeva, přírodní barvou vietnamských rohoží a s výraznými abstraktními vzory na bytovém textilu, barevnými akcenty svítidel, činily tyto interiéry velmi atraktivní.
Stěžejními úkoly ÚBOK byly studie na různá témata jako optimální skladba sortimentu bytového nábytku, řešení kuchyňského pracoviště v bytě a provozních návazností v přípravě stravy („díky" pevnému umístění bytového jádra v panelových bytech, byly optimální návaznosti pracovních center mnohdy zcela vyloučeny), nábytek pro děti předškolního věku, bydlení a zařizování mladých apod. Jednalo se vesměs o tzv. státní úkoly s názvy INOPOR (inovace v porcelánu), INOKER (inovace v keramice), INOVER (inovace ve skle) apod.
Zajímavým společným úkolem bylo řešení barevnosti bytového interiéru, jehož výsledkem byla barevnice, která byla vodítkem pro kombinace barevných variant zařizovacích předmětů a doplňků. Orientace na skandinávský design souvisela se spoluprací se Švédským nábytkářským ústavem Möbelinstitutet (vydavatel časopisu Form a strůjce testovacího systému pro nábytek Möbelfakta), která se mimo jiné projevila akceptováním tzv. skandinávské barevnosti pro zařizovací předměty bytového interiéru v 70. a 80. létech (barvy a jejich odstíny - tzv. ladění tón v tónu, odvozené z přírody).
V ÚBOKu ale byli také věhlasní výtvarníci, zejména v oborech skla a keramiky, kteří vedle své tvorby, zasedání ve výtvarných radách a komisích, sami spolupracovali s průmyslem (Adolf Matura, Pavel Hlava, Vladimír Jelínek, Jiří Šuhájek, Václav Dolejš, Václav Šerák, Jiří Laštovička, František Janák).
Podobný výčet renomovaných českých výtvarníků, z nichž mnozí už nejsou mezi námi, by mohl pokračovat i z dalších oddělení - textilu (Olga Karlíková, Zora Smetanová, Ludmila Dvořáková, Adéla Krbůšková, Viera Bošková), architektury a interiéru (Eva Jiřičná , Ivana Čapková, Helena Bukovanská, Karel Lapka, Jiří Bárta) a ve zdaleka neposlední řadě z odboru oděvů (Nina Smetanová, Eva Havelková...)
ÚBOK spolupracoval s VŠUP i s externími výtvarníky a teoretiky. Zejména v publikační činnosti, kde vznikla řada unikátních publikací (byť vyráběných „na koleně" dokumentačním a edičním oddělením v omezeném nákladu), mapujících vývoj textilní i nábytkářské tvorby u nás i v zahraničí. Tyto publikace byly pro všechny, kdo se k nim dostali, velmi užitečné.
V listopadu 1989 se odborní pracovníci s velikou radostí a očekáváním zapojili do „bourání komunismu". Pokus o reorganizaci ÚBOK na československé Design centrum se nezdařil, jeho iniciátorky odešly na jiná pracoviště a ÚBOK postihla likvidace z iniciativy posledního vedení, jako se to stalo mnoha obdobným institucím.
Nad vchodem do někdejšího ÚBOK v přízemí bliká poutač čínského kasína, a kdesi v útrobách jedné z budov sídlí tajemná Linea ÚBOK, jejíž činnost s někdejším ÚBOK připomíná už jenom druhá část názvu.
Daniela Karasová
Uměleckoprůmyslové muzeum Praha
Převzato z časopisu Stolařský magazín 5/2010
www.stolmag.com
