23.06. 2015
Vlčky jsou o čtvrtinu levnější než kočárky a použitelné i v dospělosti
Historie a osobnosti
Mezi zatím posledními řemeslníky z oboru zpracování dřeva, ovládajícími významné a zánikem ohrožené technologie lidové výroby a oceněnými čestným titulem Nositel tradice lidových řemesel, je pan Josef Nosek z Roprachtic na Semilsku.
Pan Josef Nosek je vyučený kolář, který i po letos v lednu oslavených pětaosmdesátých narozeninách pravidelně chodí do někdejší své a dnes již synovy dílny, aby zde spolu s ním a s jeho zetěm vedle běžné stavebně-truhlářské výroby pokračovali v rodinné tradici výroby ohýbaných saní („sportovních" dětských a také tzv. „vlčků") typických pro oblast Podkrkonoší.
Tradice zpracování dřeva sahá u Noskových až do 19. století. Na profesionální úroveň ji však pozvedl až mistrův otec Josef Nosek st., vyučený kolář, zabývající se také tesařinou. Ten si v roce 1934 v Roprachticích na Semilsku postavil dům, v jehož sklepních prostorách zřídil malou dílnu o ploše 30 m2, kde o čtyři roky později (1938) začal oficiálně provozovat kolářskou živnost. Jeho hlavním sortimentem bylo vedle dřevěných vozů a vozíků i různé zemědělské náčiní a nářadí, jako kolečka, trakaře, hrábě, kosiska a další. Vedle nich se pak v dílně vyráběly i pro tento region typické sáně, které zde v zimě tvořily hlavní dopravní prostředek. K nejznámějším patří velké rohačky, s nimiž se do chalup sváželo dřevo a seno, vedle nich pak několik typů sportovních sáněk pro děti i dospělé a v neposlední řadě i tzv. „vlčky". „Rohačky byly velkorozměrné sáně, pro které byly typické vysoké ‚rohy', vyčnívající z přední části sanice. Při jízdě z kopce se jich jezdec mohl pevně držet a nohama regulovat směr jízdy," poučil nás v úvodu naší návštěvy v Roprachticích současný oceněný pokračovatel rodinné tradice pan Josef Nosek ml., narozený 26.1.1930, který se s řemeslem v otcově dílně seznamoval již od školních let. Po ukončení základní školy v roce 1944 nastoupil k otci do učení a od roku 1947 s ním již jako vyučený kolář pracoval až do roku 1951, kdy nastoupil základní vojenskou službu.
Výrobu saní nepřerušila ani socializace živností
Po skončení vojenské služby se již kvůli probíhající socializaci venkova nemohl do otcovy dílny vrátit, a proto nastoupil nejprve do závodu někdejšího národního podniku Sport v Jilemnici, kde se vyráběly ohýbané jasanové lyže a posléze v roce 1955 přemístil do jeho závodu ve Vysokém nad Jizerou, kde se již vyráběly lyže lepené. Po deseti letech v roce 1965, kdy jeho otec odešel do důchodu, se mohl vrátit do rodinné dílny, která mezi tím začala fungovat jako přidružená výroba místního JZD. „To už ale nebylo řemeslo, ale údržba. Téměř každý den jsem vyrážel ven z dílny s brašnou přes rameno, naplněnou základním nářadím, na nejrůznější tehdy vznikající zemědělské stavby, jako stodoly, kravíny apod. Zde jsme pak spolu s dalšími pracovali po boku zedníků, kterým jsme zhotovovali hlavně šalovací bednění," vzpomíná mistr kolář s tím, že k řemeslu se tak dostával hlavně ve volných chvílích a po večerech, kdy ve snaze něco si přivydělat vyráběl pro místní lidi vedle oken a dveří také např. kosiska či sušáky na seno. Vzhledem k soustavné poptávce po saních pak Josef Nosek ml. každoročně zhotovoval i dvoje až patery sportovní sáňky (pro děti i dospělé), s jejichž výrobou se tak od raného mládí mohl seznamovat i jeho syn Jan (*1958), který po ukončení základní školy nastoupil v roce 1973 rovněž do učebního oboru kolář.
S dalším pokračovatelem i další sáně
Řemeslu se však Jan Nosek učil jen první rok, než byl obor kolář zrušen a učni přeřazeni na učební obor truhlář. Po vyučení nastoupil do rodinné dílny, kde spolu s otcem pokračoval ve výrobě pro JZD. V roce 1984 pak společně postavili při rodinném domu novou prostornější dílnu, v níž začali od roku 1992 pracovat jako živnostníci se zaměřením na stavebně truhlářskou výrobu. „Kromě klasických oken z rostlého dřeva (včetně špaletových) a dveří jsme s otcem začali dělat a dodnes děláme v podstatě vše, co od nás potřebují zejména chataři a chalupáři, kterých je dnes v Roprachticích a okolí již více jak starousedlíků. Mimo to ale pro vlastní potěšení a z lásky k tradici vyrábíme také dřevěné hrábě, pekařské lopaty, kosiska a přes zimu sáně, jejichž sortiment se nám kolem roku 2000 rozšířil ještě o tzv. ‚vlčky'. A to z podnětu jisté mladé rodiny, která je chtěla ve zkráceném provedení používat v zimě místo dětského kočárku, který, pokud zde leží sníh, je ve zdejším kraji těžko použitelný," vstupuje do rozhovoru mistrův syn Jan a dodává, že zmíněnými „vlčky" jsou velké bržděné sáně, v minulosti nezřídka opatřené korbou, určené pro přepravu osob i nákladů. Jejich název podle jeho otce Josefa pochází z německého Rennenwolf - běžící vlk, což vcelku výstižně charakterizuje jejich jízdu. „Tyto sáně se do kopce tlačily za ručky umístěné na zvýšené zadní části korby. Při jízdě s kopce pak jezdec naskočil na prodloužené zadní sanice a pomocí brzd korigoval směr jízdy. Tímto způsobem bylo možné urazit poměrně dlouhou vzdálenost, a to i po málo udržovaných cestách, a proto také ‚vlčky' bývaly v zimním období pro řadu domácností jediným dopravním prostředkem. Hojně je také využívali např. pošťáci, kteří bývávali mistry v jejich ovládání," informuje nás coby pamětník pětaosmdesátiletý Josef Nosek s dovětkem, že těchto 140 cm dlouhých saní dokáže spolu se synem a zetěm vyrobit přes zimu asi 15 kusů a k nim cca 20 sportovních sáněk v délkách 75, 90 a 110 cm.
Z jasanu a stejnou technologií jako kdysi
Pro výrobu saní si Noskovi z jasanové kulatiny sami řežou fošny a prkna potřebných dimenzí, které po dobu pěti let přirozeně suší pečlivě proložené pod přístřeškem. Z takto připraveného materiálu se před dalším zpracováním nejprve vybírá dřevo vhodné pro ohýbání, které musí být zcela čisté (bez suků a jiných anatomických vad), s naprosto rovnoběžnými vlákny a řídkými letokruhy, respektive s velkým přírůstkem letního dřeva, z něhož se vyrábí „vohnoutky" (sanice s přední ohnutou částí) a „lajsny" (lišty s oběma zahnutými konci u sportovních saní) tvořící sedátko. „Naše sáně vyrábíme stejně jako můj nebožtík otec. Kromě několika základních dřevoobráběcích strojů pracujeme hlavně s ručním nářadím, jako je poříz, dláto apod. a v případě konstrukčních prvků saní zachováme vedle rozměrů i jejich původní tvary. Typickým příkladem jsou např. nožičky saní, spojující sanice s ‚voplenkem' (příčná spojnice pod sedátkem), které jsou na rozdíl od průmyslově vyráběných saní zhotoveny tak, že zatímco zadní nožičky jsou obě stejné, u předních kvůli mírnému naklonění dozadu rozlišujeme pravou a levou," vtahuje nás Josef Nosek do tajů výroby svých saní a pokračuje s tím, že obě sanice se ohýbají z jednoho kusu, aby byly zcela stejné a teprve po ohnutí se rozříznou. Základním materiálem pro výrobu sanic jsou ohoblované hranolky, které se po čtyř až pětihodinovém napařování v kotli mechanicky ohýbají na dřevěných kopytech, kde se poté rovněž mechanicky zafixují na několik dní. Stejným způsobem se ohýbají i „lajsny", jejichž konce se pak ještě ručně dotvarují, podobně jako některé ostatní konstrukční prvky, které jsou v základním tvaru vyřezávány na dílenské pásové pile. Jednotlivé prvky se spojují (bez lepení) na čep a dlab, načež spoj musí být natolik přesný, aby tzv. opisoval dřevo. A to s výjimkou „lajsen", které se šroubují vruty. Po sesazení dřevěných částí se sanice opatří ocelovými skluznicemi a velké „vlčky" navíc i dvojicí dřevěných stupaček. Po nalakování bezbarvým lakem se „vlčky" ještě osadí dvojicí kovových ručně ovládaných drapákových brzd a provede se výplet přídavného sedátka.
O reklamu se nám starají média
Výše uvedený sortiment saní Noskovi vyrábějí na konkrétní objednávky, jejichž počet je každoročně závislý nejen na sněhových podmínkách, ale od roku 2012 také na zájmů médií. „Poté, co otec dostal titul Nositel tradice a my se pak poprvé objevili v televizi, se u nás doslova roztrhl pytel s redaktory nejrůznějších rádií, novin a časopisů. Po odvysílání či publikování jejich příspěvků se obvykle strhne lavina telefonátů od zájemců z celé republiky, z nichž ale u většiny nakonec zájem ochladne, neboť 1500 Kč za sportovní sáňky se jim zdá v porovnání s průmyslově vyráběnými jako příliš mnoho. Ve skutečnosti je to ale cena, která nám stěží pokryje výrobní náklady," vrací se do rozhovoru Jan Nosek, podle něhož je naopak cena „vlčků" (5000 Kč za kus) pro řadu lidí přijatelná. „Je to zhruba čtvrtina ceny některých dětských kočárků, které, jak už jsem jednou zmínil, jsou v zimě v některých oblastech nepoužitelné. Navíc mohou lidem sloužit i poté, co jim děti odrostou, a to na převoz menších nákladů. Mezi našimi zákazníky jsou např. i starší lidé bydlící na samotách, kteří ‚vlčky' v zimě používají místo jízdního kola při cestě na nákupy," konstatoval závěrem mladší z výrobců.
František Novák
Foto: autor a archiv výrobce
Převzato z časopisu Dřevařský magazín 5/2015
www.drevmag.com
